wz

Vejšlap 2007
I v únoru se dá chodit na vejpravy...
...a taky to stojí za to

Dne 17. února 2007
Trasa: Třebíč - Okřešice - Čechtín - Kouty - Dolní Smrčné - Přímělkov (pěšky asi 25 km).
Účastníci: Biňa, Čočka

Díky výjimečně teplé zimě prakticky bez sněhu jsme mohli první vejšlap v tomto roce podniknout už v polovině února. Jednalo se o zhruba pětadvacetikilometrový pochod z Třebíče do Přímělkova, kde jsme chtěli navštívit naši oblíbenou hospůdku u nádraží.

Trasu jsme zvolili severní stranou, tedy částečně po tzv. Cestě gen. Svobody přes Okřešice a Čechtín do Koutů, odkud jsme chtěli pokračovat do Dolního Smrčného a Přímělkova. Výchozím místem tedy tentokrát je autobusová točna v Třebíči-Týně, odkud vyrážíme zhruba kolem půl deváté hodiny ráno. Čočis má pár minut zpoždění, přichází v okamžiku, kdy se stejným směrem vydává parta lidí raného důchodového věku, tři ženský a tři chlapi. Jdeme asi sto metrů za nimi, ale protože si to šinou pomaleji než my, pomalu je doháníme a za baseballovým hřištěm u Zámišu je předcházíme. Jedná se o docela dobré výletníky, když je se zdravením míjíme, jeden chlápek komentuje naše nadité batohy: „Kluci jsou nějak nabalení, to už asi vyrazili někam přes noc.“ Biňa ho však vyvede z omylu slovy: „To né, my v těch báglech máme jen jídlo.“ Nutno podotknout, že tihle výletníci si vyšli jen velmi nalehko.

Vyvrácený strom se základnou v podobě rovnostranného trojúhelníku

Po asi dvou stech metrech přicházíme ke kraji lesa, kde „naše“ cesta zahýbá, zároveň zde ale několik dalších cest míří mezi stromy. Pokračujeme v naší trase okolo lesa, důchodci nás následují. Po asi půl kilometru však zjišťujeme, že jsme šli špatně, zčistajasna se před námi objevuje silnice vedoucí na Račerovice. Výletníci se zde odpojují a míří zpět k Třebíči, z čehož usuzujeme, že buď je to kvůli nám, protože jsme je svedli ze správné cesty (:-)), anebo se chtěli před obědem jen projít, aby jim vyhládlo. My pokračujeme po asfaltce dále s tím, že jakmile se objeví první odbočka do lesa ve směru, kterým jsme prve chtěli jít, zabočíme.
Odbočku po chvíli opravdu nacházíme, hned za ní je závora, kousek odtud stojí auto jedné třebíčské realitky. Slyšíme také zvuk motorové pily, nedaleko se nachází i minitraktůrek, který zřejmě čeká, až jeho přívěs bude naplněn dřevem. Jdeme pomalu dál, cesta vede do mírného kopce. Zhruba na jeho vršku vidíme první následek orkánu, který se přes Česko nedávno přehnal. Leží tu popadané stromy, nás zaujímá velký povalený smrk. Jeho základna, na které předtím stál, má totiž tvar obrovského, takřka pravidelného rovnostranného trojúhelníku.
O několik set metrů dál si vítr zařádil ještě více, přicházíme k místu, které vypadá jako vystřižené z apokalypsy. Zčistajasna se totiž před námi objevuje mýtina, na níž leží dobrá stovka stromů. Není rozhodně žádný med přes ně přelézat, a když se nám to konečně podaří, ocitáme se na kraji rozlehlého pole, za kterým by měly ležet Okřešice. Vesnici ovšem nevidíme, pole totiž taktéž vede do kopce, a tak se nám baráky ztrácejí za horizontem. Uprostřed téhle pláně pobíhají srnky, které nás posléze spatří a utíkají pryč. My musíme, ať chceme, nebo ne, jít přes pole. Pěšina tady žádná není, a tak není nazbyt. Hned po prvních krocích je nám jasné, že to nebude nic snadného, hlína je mokrá, a tak po pár desítkách metrů vláčíme na nohou několikakilogramovou zátěž navíc. Snažíme se vyhýbat nejvíce vlhkým místům a zároveň směřovat k travnatému „ostrůvku“ uprostřed pole, kde si chceme nánosy hlíny z bot seškrábat.

Když tam dojdeme, notnou chvíli odpočíváme, je to fakt zabíračka. Naštěstí už vidíme okřešické baráky, a tak se nám posléze jde přece jen veseleji. Na kraji pole seškrabujeme hlínu, která se nám na boty přilepila během cesty od „ostrůvku“ sem, a pak hledáme cestu do vesnice.
Jsme někde za humny, předpokládáme, že poblíž bude nějaký průchod mezi zahradami. Trvá nám však poměrně dlouho, než objevíme rozestavěný barák s neudržovanou zahradou, kterou by se dalo projít. Biňovi se na cizí pozemek moc nechce, ale nakonec přece jen vyrážíme, poklusem překonáváme zahradu, obcházíme barák a ocitáme se přímo na návsi, aniž by si nás někdo všiml.

Maskujeme se a neohroženě míříme na zakázané území

Na návsi stojí pěkná autobusová zastávka, kterou ihned zabíráme jako vhodné místo pro první sváču. Postupně zde začíná být trochu rušno, nikdo sice nemíří přímo k nám, ale začínají kolem nás projíždět auta, prochází se zde maminka s kočárkem, hrají si tu děti. Nechceme tady moc okounět, a tak se sbíráme a pokračujeme dál po zelené.
Chvíli jdeme po silničce, na jejímž začátku je cedulka Komunikace se v zimě neudržuje, z čehož si děláme srandu a říkáme si, že nás tam asi čekají půlmetrové závěje. Úsměv nám trochu zamrazí, když zelená odbočí mezi pole a nám se naskýtá výhled na několik kilometrů. V dálce vidíme, že sníh, který jsme letos nespatřili prakticky celou zimu, se tam opravdu vyskytuje. My zatím jdeme v suchu, dokonce by se dalo říct, že nás na tvářích příjemně šimrají sluneční paprsky.
Opět přicházíme k lesu, kde je letošní kalamita ještě více markantní. Hned na jeho začátku na stromě visí cedule s nápisem Zákaz vstupu. Práce v lese, nebezpečí úrazu. Moc se nám ale nechce vracet, a tak se maskujeme, abychom nebyli tak lehce identifikovatelní (:-)), a širokým obloukem obcházíme o kus dál stojící liazku, kolem níž se popelí pár lesních dělníků.

Veliký javor u Věstoňovic

Liazka pořádně zplundrovala lesní cestu, takže balancujeme na asi třiceti centimetrech, na kterých vznikla provizorní pěšina, a pomalu míříme do údolí, ve kterém se skrývá malý rybník. Kolem něj procházíme a jdeme opět nahoru do kopce. Podle mapy by se zde dalo odbočit a kapánek si kolem rybníka zkrátit cestu, ale vzhledem k tomu, jaké je zde bláto a kolik je zde popadaných stromů, by to nebyla zkratka, ale výcvik mariňáků.
Čili se během chvíle ocitáme nedaleko Věstoňovic, na úzké asfaltce, po níž vzápětí přejede další náklaďák, plně naložený dřevem. Jsou tady solidně mohutné stromy, míjíme jeden, který má dobře jeden a půl metru v průměru. Najednou se, kde se vzali, tu se vzali, objevují chlap a ženská, kteří venčí malinkatého psa. Zdravíme a ženská hned: „Kluci, byli jste se podívat u toho obrovskýho stromu, támhle?“ Ukazuje směrem, kudy jsme nešli, a proto říkáme, že ne. „Tak se tam běžte podívat, je to jen pár metrů a stojí to za to.“ Děkujeme a míříme, kam ukázala. Po asi sto metrech opravdu přicházíme k obrovskému vykotlanému javoru, který je zřejmě turistickou atrakcí. Kousek od něj stojí přístřešek se stolem a lavičkami, jsou tu i (pokud si vzpomínám) nějaké informační tabule. Fotíme se u stromu a zjišťujeme, že je zřejmě pečlivě udržován. Podle informací v mapě se jedná o javor starý asi 600 let, jehož obvod kmene činí 750 centimetrů.
Když se stromu pořádně nabažíme, pokračujeme dál, tentokrát již po žluté, směrem na Čechtín. Poprvé tak procházíme místem, kde je celkem dost sněhu, ocitáme se totiž zhruba v místech, která jsme viděli od Okřešic jako zasněžená. Na kraji lesa je situace podobná, dokonce je zde bílá plocha natolik souvislá, že za sebou zanecháváme dvě čáry hlubokých stop. Je to trochu komické, protože zatímco pod nohama nám křupe sníh, nad hlavami v korunách stromů nám rostou kočičky. Mimoto taky míjíme veliký stožár osazený různými telekomunikačními anténami.
To už ale scházíme k Čechtínu, na jehož začátku stojí hřiště s lavičkami. Chtěli bychom si zde odpočinout, jsou tam ale lidi a vzhledem k tomu, že hřiště je oplocené (byť plot zde svoji funkci už jaksi moc neplní), nechceme dělat problémy, a tak míříme dál. Jdeme kolem kočky, která se líně vyhřívá na sluníčku, a přicházíme na náves, kde objevujeme laviček hned několik. Každý okupujeme jednu, Čočka chce následovat koččina příkladu, a tak si na lavičku dokonce lehá. Jenže jak zaleze slunko a zafouká vítr, je znát, že je pořád ještě zima, a na polehávání to zatím rozhodně není.
Kousek od nás stojí pomník připomínající čechtínské občany, kteří padli v první světové válce. Je jich celkem dost, nejmladšímu bylo osmnáct let a padl těsně před vyhlášením míru. Když si to čteme a když zároveň zaleze slunko a najednou se zešeří, je nám z toho smutno.

Zatímco zde byl sníh (mimochodem, toto není ta největší plocha, o které píšu, že jsme v ní nechávali stopy), o kus dál rostly kočičky

Dál pokračujeme po asfaltce, která vede z Čechtína na Kamenici. Nadáváme na lidi, kteří můžou dělat bordel kolem silnice. Už jsem to psal kolikrát, tak zase dneska – nechápeme, jak někdo může jet autem a při cestě vyhodit pytel plný odpadků, jak to opět vidíme zde.
U rozcestí odbočujeme na Kouty. Hned zkraje stojí kulturák s hospodou. A nejen s ní, ale taky s nejrůznějším občanským vybavením. Mimo jiné tam taky mají obecní úřad, poštu, pokud vím tak taky mateřskou školu, a navíc i pojišťovnu. Trochu to připomíná ty reklamy typu „two in one“, tady je to ale minimálně „five in one“.
Značka nás vede opět na kraj vesnice, tentokrát však severní. Zde vede docela obstojná asfaltka, která se ztrácí někde v údolí před námi. Najednou přicházíme ke sloupku, který – jak zjišťujeme – má v sobě zabudovanou elektrickou zásuvku. Prostě zničehonic uprostřed polí... „Vida, jestli tohohle stojí po polích víc, tak bych s sebou na čundry mohl nosit nabíječku na mobil,“ dumá Biňa. Jeho nápad však brzy bere za své, když po důkladnějším průzkumu shledáváme, že zásuvka v sobě s největší pravděpodobností skrývá 380 voltů. Takovou nabíječku asi zatím nikdo nevymyslel, a pokud ano, tak vypadá přinejmenším jako menší kufr.

Prvně jsme potok překonali pořádným skokem...

...podruhé díky mostu, který nám do cesty seslala Matka Příroda

Cestou do údolí potkáváme starší lidi, kteří si zřejmě vyšli na procházku. Asfaltka nabrala docela solidní sešup, uvažujeme, že by nebylo špatné si ji sjet někdy na kole, když najednou prudce zatáčí doprava. Jak známe například Ševču a jeho styl jízdy, tak ten by pod zatáčkou skončil v kotrmelcích. Kousek odsud stojí samota Pavlovský Mlýn, nyní zřejmě sloužící jako výletní chalupa. Je tam několik lidí, zřejmě odtud vyšli i senioři, které jsme potkali. Nás však značka vede dále k lesu, po nic moc cestě linoucí se podél potoka.
Zde se objevuje první zrada. Potok se totiž všelijak kroutí, a tak se vzápětí kříží s cestou, která ho překonává za pomoci brodu. Naštěstí zde potok není nějak moc široký, Čočka, který jde vpředu, ho zdolává mohutným skokem. Sice tak tak, ale povedlo se přejít suchou nohou. Horší to má Biňa, jehož zlobí bolavý kotník, na který nechce prudce doskočit. Řeší to tedy tak, že prvně došlápne na kámen vyčuhující v první třetině z potoka a pak jednou nohou do vody. Ta naštěstí není moc hluboká, a tak mu do boty ani pořádně nenateklo.
Sotva však přejdeme loučku, na kterou jsme se tak dostali, zjišťujeme, že si to potok rozmyslel a stočil se zpět. Znamená to zase ho nějak překonat. Tady to už ale bude horší, potok zde poněkud nabral na síle, je hlubší a širší. Naštěstí zde zapracovala příroda, a tak nám seslala coby provizorní mostek strom, který o kus dál leží přes řeku. První přes něj přechází Čočka a ačkoli je kůra stromu porostlá kluzkým mechem, bez větších problémů se dostává na druhou stranu. Podobně se daří potok překonat i Biňovi, který v okamžiku, kdy se dotkne pevné země, svůj přechod kvituje: „Kdyby to bylo ve filmu, tak se ten strom teď zlomí v půli a padne dolů.“ Bohužel se nic takového neděje, což nám ale už koneckonců může být celkem fuk.
Lesní cesta vede dál stinným údolím. Zdálky slyšíme řev motorových pil, kolem se válejí popadané stromy, některé zřejmě zasáhly i betonové mostky, pomocí nichž ještě několikrát potok překonáváme a jejichž zábradlí teď buď chybí zcela, anebo je mají všelijak zohýbané od vyvalených stromů. Jednu chvíli přicházíme ke srubu, blízko něhož zřejmě v létě stává skautský tábor. Mají tu zajímavý rozcestník, na němž se vedle názvů nejrůznějších světových metropolí skví také nápis Ranč u babičky 50 km. Šipka ukazuje zhruba jihovýchodním směrem, což znamená, že zmíněná hacienda se nachází zřejmě někde v blízkosti Moravského Krumlova.
Níž po proudu parta dřevorubců opět likviduje popadané stromy. Hoří zde oheň, ze kterého se neuvěřitelně kouří. Procházíme kolem, zdravíme, a ocitáme u plácku, na němž stojí pár chat. Říkáme si, že je až s podivem, že všechny chaty zůstaly prakticky neporušené – když vidíme tu spoušť kolem sebe, tipli bychom si, že minimálně jeden či dva stromy skončí na střeše nějaké chaty. Majitelé měli očividně štěstí.
A to už je před námi most, který vede na silnici k Dolnímu Smrčnému. My však před ním odbočujeme a jdeme po červené značce podél řeky. Míjíme splav, u něhož pár rybářů chytá ryby, kousek od nás si hraje několik děcek. Cesta je tady nic moc, ale jít se po ní dá.

Již z vlaku (proto je fotka tak rozmazaná) jsme vyfotili mládence, který propadl kouzlu masopustu

Do Přímělkova přicházíme asi o půl čtvrté, a protože nám vlak jede před čtvrtou (původně jsme mysleli, že sem dorazíme až později a pojedeme za deset šest), shodujeme se, že zdejší hospodu tentokrát vynecháme. Postáváme tedy u místní zastávky, kde pozorujeme cvrkot. Kousek od nás stojí zelený Volkswagen, do kterého nasedá nějaký maník a přesouvá se do asi tři sta metrů vzdálené hospůdky. Přímo proti nám, na druhé straně trati, dávají nějací chlápci na střechu baráku satelitní anténu. Trochu to připomíná tu scénku z Dědictví, kdy si Bohuš taky pořídil satelit. Zároveň začínáme registrovat podezřelý ruch, z hospody se co chvíli ozve hroznej řev. V okamžiku, kdy přijede vlak, z ní vyběhne borec v masce čerta, dělá „blééééé“ (to neznamená, že blije, prostě vyluzuje takový zvuky) a mlátí rukou do okýnek. Jsou s ním ještě dvě holky, kterého se ho snaží trochu mírnit. Jsme z toho trochu vedle, ale duchapřítomně si ho ještě za jízdy fotíme. Tohle asi těžko někde uvidíme. Teprve až později si uvědomujeme, že je vlastně doba masopustů a tohle je očividně jeden z jejich strůjců.

Tenhle vejšlap bych hodnotil velkou jedničkou. Sice jsme ušli dobrých pětadvacet kilometrů, ale nijak zvlášť jsme to v nohách necítili. Navíc jsme kousek od baráku viděli spoustu zajímavých věcí, ať už to byly následky orkánu, obrovský dub anebo právě ten „masopustní“ borec.

(sepsal Čočis)


Zpět na obsah