wz

Vejšlap 2005
Z Velmezu do Trebu
aneb
Záznam dopsaný po roce

Dne 25. září 2005
Trasa: vlak Třebíč - Velké Meziříčí, pěšky Velké Meziříčí - údolí Balinky - Baliny - Uhřínov - Horní Heřmanice - Bochovice - Batouchovice - Horní Vilémovice - Pocoucov - Třebíč (pěšky asi 25 km).
Účastníci: Biňa, Čočka

Léto skončilo před dvěma dny, nicméně krásné počasí lákalo, abychom se vypravili na další výpravu. Čočka měl původně v plánu jít po značkách z Kralic do Náměště, nicméně to Biňa zavrhl s tím, že rychlost postupu v tomto terénu činí zhruba dva kilometry za hodinu. Bylo tedy domluveno, že se sejdeme na nádraží v době, kdy se zde kříží dva vlaky, následně si jeden vylosujeme a pak se uvidí.

Ve čtvrt na devět se scházíme na nádraží - za chvíli má směrem na Brno jet osobák, směrem na Jihlavu rychlík. U toho je problém v tom, že zastavuje pouze v Okříškách, což poměrně omezuje možnost vejšlapu, nicméně nevadí, nějak to dopadne. Házíme korunou a dopadá to dobře - vychází nám směr Brno. Následně si losujeme vzdálenost, která činí 27 kilometrů. Nejblíže k ní v tomto směru leží Kralice nad Oslavou, ale když se pak díváme do mapy, zjišťujeme, že zde nic zvláštního není. Rozhodujeme se tedy takto - pojedeme do Studence, kde následně přestoupíme na vláček do Velkého Meziříčí. Po příjezdu tam se uvidí co dál.

Ve Studenci zjišťujeme, že vlak na Velmez se skládá z jednoho vagónku (něco jako při naší výpravě do Jemnice). Krátce poté, co do něj usedáme, se se supěním dává do pohybu.
Trať vede moc pěknou krajinou, nejzajímavější úsek přichází před Velkým Meziříčím, kdy vláček sjíždí ze slušného kopce. Těžko říct, jak to vypadá, když se jede opačným směrem, to se vagónek zřejmě pohybuje krokem. Nyní musí strojvůdce pořádně brzdit, aby se jeho samohyb moc nerozjel.

Stejně jako většina lidí ve vlaku vystupujeme na zastávce Velké Meziříčí, až na hlavní nádraží nejedeme, leží příliš daleko od kraje města. Scházíme dolů k centru a u řeky vidíme značku - delší čas nás nyní povede její modrá varianta.
Cestou po nábřeží (dá-li se to tak nazvat) potkáváme dost svátečně oblečených lidí. Tipujeme, že jdou asi do kostela, i když se nám moc nezdá čas - už bude skoro deset, ale na druhou stranu, třeba si zdejší farář (stejně jako většina lidí) rád přispí :-). My míříme západním směrem, kde leží Balinské údolí, což je přírodní park táhnoucí se několik kilometrů kolem říčky Balinky.

Sošky na začátku Balinského údolí

Při vstupu do údolí vidíme informační ceduli, která však jaksi neslouží svému účelu - je prázdná (ačkoli lze podle vybledlého místa, poznat, že ještě nedávno na ní něco viselo). Takových desek cestou mineme ještě několik.
Míjíme také chatky (myslím, že na začátku údolí byla obsazena jen jedna), avšak zatím žádného člověka. Až teprve asi po kilometru přicházíme k mostku, kolem něhož se motá kluk s batohem. Mladík se sem jaksi nehodí, svým účesem vypadá na nějakého technaře nebo diskofila, takže se dohadujeme, co tady asi dělá. "Třeba kolem rostou lysohlávky," uzavírá Biňa.
U jedné zatáčky vidíme zajímavou scenérii, něco na způsob vánočního Betlému. Ve stráni je zapíchnut křížek s Kristem, kolem nějž stojí tři postavičky. Zkoumáme, co to může být, dohadujeme se, jestli to sem dala nějaká děcka nebo kdo, ale nic jiného nenacházíme. Pohybujeme se však v poměrně religiózním kraji, cestou nás totiž čekají kvanta křížů. Je možné, že tohle má být něco na ten způsob.


"Jídelníček" sestávající z místní zvěře


Po chvíli nás na kole předjíždí nějaký dědek - druhý člověk, kterého zde potkáváme. Dědka docházíme asi po půl kilometru, stojí u nějaké studánky, kde nabírá vodu. My se mu vyhýbáme a odbočujeme vlevo. Později si sice uvědomujeme, že značka vedla kolem dědka přes kopec, ale nevadí, ty dva kilometry navíc zvládneme. Navíc jdeme fakt pěknými místy, pokračuje zde i naučná stezka. Přicházíme tak k tabulím, na nichž je konečně něco napsáno. "Srnčí, zajíc, králík divoký, prase, bažant... Hm, to zní úplně jak nějakej jídelníček," vtipkujeme. Právě o tomto totiž cedule informují - o místní zvěři, mimoto také o zdejším klimatu.
Za zatáčkou (respektive meandrem Balinky, abych byl přesnější) potkáváme partu lidí s malými dětmi. Když je vidíme z dálky, Čočka uvažuje, jestli to nejsou lidi z Ostrůvku, což je zdejší detašované pracoviště ekologického centra Chaloupky, které působí u Kněžic. Po příchodu blíž však zjišťujeme, že asi ne, prostě si nějací chataři udělali výlet. Okolo jedné chaty totiž stojí asi tři auta, no a rodiče si vyšli s dětmi na procházku.
Stejný obrázek se nám naskytne po několika stech metrech – opět skupinka lidí s dětmi. Ti však nemohli jít zdaleka, děti jsou fakt malé, navíc jeden chlápek sotva chodí. V těchto místech se opět napojujeme na modrou značku, která se k cestě nenápadně připojila u jedné odbočky vedoucí někam na kopec.

Tak a teď se k tomu textu vracím skoro přesně po roce. Předchozí řádky jsem napsal 1. října 2005 (pro puntičkáře: uloženo to bylo v 19 hodin 25 minut a 16 vteřin), teď je 28. září 2006, 20:01:30. Prostě nebyl nějak čas. Čili jsem zvědav, co teď vypotím a na co si vzpomenu.

Podomácku udělaný náklaďáček

Přicházíme do obce Baliny, kde krátce svačíme. Ještě předtím, respektive na začátku vesnice, však míjíme obrovský kamion, který je zde zaparkovaný. My se usazujeme asi o 300 či 400 metrů dál na lavičce u baráku, kde je nějaké veřejné zařízení (teď nemyslím veřejný dům, ale buďto to byla pošta anebo nějaké potraviny, jistý si tím nejsem). Zatímco svačíme, míjí nás dvojice se psem, která kolem nás později projde ještě jednou.
Následuje vesnice Uhřínov. Zde naši pozornost poutá náklaďáček podomácku vyrobený pravděpodobně ze Škody 1202 anebo snad i ze staré Oktávky. Auto stojí u baráku, který by – co si pamatuju – potřeboval pořádně vysmejčit a aspoň půlku dvora odvézt na skládku.

Za Uhřínovem je rozcestník – žlutá značka ukazuje cestu k Třebíči, modrá pak směrem na Kouty, tedy k Čočkově chatě. Domlouváme se, že půjdeme po modré a z Bransouz pak pojedeme vlakem domů. Nejbližší vesnicí jsou Horní Heřmanice.
Nevím, zda to bylo tady, anebo až v další obci, Horních Radslavicích (spíš ale fakt v Heřmanicích), kde jsme si na chvíli odpočali. Zároveň jsme se mírně stočili, takže jsme značku – jak už u nás bývá zvykem – opět ztratili.

Krajina mezi Batouchovicemi a Bochovicemi

Kašleme na to, jdeme na jih, tedy na Třebíč. V podstatě je to prašť jak uhoď. Pokračujeme po asfaltce, která nás vede krásnou přírodou. Fotíme si okolí a zároveň i sbíráme dary přírody, okolo nás totiž rostou jabloně a tuším i švestky. Cesta nás dovádí do Bochovic.
Zde jdeme kolem poměrně nových baráků, které vzápětí střídá statek vypadající poněkud divně. Hlavně se zdá, že věčně leží ve stínu, takže působí poněkud pochmurným dojmem. Procházíme vesnicí směrem na Batouchovice (když nad tím teď uvažuju, tak o těchhle dvou vesničkách jsem předtím nikdy v životě neslyšel – a to jsou jen pár kilometrů od Třebíče).

V Batouchovicích se snažíme držet jižní směr, který nás přivádí na polňačku. Ta vede okolo rybníka, kolem se pasou krávy. Jedna z nich si nás dost troufale prohlíží.
Kousek jdeme lesem, přecházíme přes silnici na Hroznatín a následně "naše" polňačka navazuje na jinou, po níž vede zelená značka. Ta nás po chvíli přivádí do Horních Vilémovic. "Tady tuším mají černošského faráře," říká Čočka, když zahlédne zdejší kostel. Černocha s kolárkem však nevidíme, stejně tak ani nikoho jiného (no, někdo v dálce tuším byl, ale jinak fakt mrtvo – akorát za jedním oknem se tenkrát vyvalovala bílá kočka /myšleno zvíře, nikoli něco či někdo jiný :-)/).

Krávy pod Batouchovicemi

Opět se snažíme držet jižní směr. Scházíme tak ze zelené značky, která zde nese jméno "Cesta gen. Svobody" a která se na náš vkus příliš kroutí na západ (ne, že bychom na západ neradi zamířili, ale v tuto chvíli to znamenalo vzdálit se od Třebíče). Už nevím, jak přesně jsme šli, ale ocitáme se v lese, kde se to jen hemží lesními cestami. Jakž takž pořád držíme jižní směr.
Přicházíme ke kládám, na kterých delší dobu svačíme. "Jdu se mrknout, jak to vypadá dál," říká Čočka. V těchto místech se totiž les rozevírá, cesta míří do kopce, ale není přímá, musí se obejít pozemek ohrazený plotem (myslím, že to byla louka s elektrickým ohradníkem nebo ostnatým drátem, ale jistý si tím už nejsem).
Vypadá to docela dobře, cesta se zakrátko zase stáčí naším směrem a na kopci křižuje nějakou asfaltku. Na této křižovatce, respektive v křoví u ní, leží lebka z prasete. "Ty lidi jsou sami prasata, když tohle tady vyhodí," říká Biňa. Teď když tohle píšu, mě však napadlo, že lebka mohla být z divočáka, kterého tady srazilo auto. Nevím, na druhou stranu, takové ty typicky zahnuté "kly" na téhle lebce nebyly.
O kus dál po cestě je docela živo – dvě rodinky si tady dělají piknik. Grilují si, odpočívají na křesílkách, otec se snaží s děckem pouštět draka. "Hm, holt nemají chatu, tak to musí řešit takhle," přemítáme.

Pokračujeme dál přes vrch Kopaniny. Zde vidíme, že jsme kousek od nějaké vesnice. Chvíli jsme zmatení, kde to jsme (holt bez mapy je to fakt dobrodrůžo), načež na návsi Biňa radostně vykřikne: "Já vím, vždyť je to Pocoucov." (Nutno podotknout, že tenkrát se to místo asi opravdu nedalo splést, a to kvůli charakteristickému hukotu, jejž vyluzovala auta mířící tudy na Velmez. Pravidla silničního provozu se tenkrát řídila spíše heslem "Rychlejší vyhraje", a tak průtah vesnicí připomínal závodní dráhu. Vesnice nevesnice, řidiči si tudy jezdili, jak chtěli. Teď už se situace přece jen zlepšila – byť Pocoucovští občas tvrdí opak.)
Být v Pocoucově tedy znamená být takřka v Třebíči – vždyť je to přidružená obec. Opět se tedy snažíme jít jižním směrem, nikoli

Pudl v Kočičině

však po třebíčsko-velkomeziříčské "magistrále", ale po nějaké cestě, která chvilku vede podél potoka. Zde však cesta končí a my se drápeme lesem do kopce. Když vycházíme z lesa ven, měli bychom vidět Třebíč. To však není možné, alébrž kolem nás rostou lány kukuřice.
Nacházíme se zhruba v místech, kde údajně jednou vznikne nová čtvrť Na Holečku (bylo to odsouhlaseno asi před měsícem – tj. srpen 2006 – na radě města Třebíče). V tuto chvíli jsou tady jen pole a pole, sem tam, aby to nebylo tak fádní, i nějaká ta meliorace. Jinak nic.

Jdeme po nějaké mezi dál a už vidíme Třebíč. Malinko jsme se ale v lese stočili, a tak teď vycházíme kousek od nového hřbitova, nikoli u pekárny, jak bych předpokládal. Je tady docela živo, lidi zde venčí psy, potkáváme nějaké blázny do joggingu atd. Vzhledem k tomu, že pro Biňu je výhodnější zamířit domů rovnou odsud, loučíme se. Čočku ještě čeká cesta přes celé město, tedy ještě asi další tři kilometry navíc. Jako bonus, který si Biňa už neužije, je v Kočičině skvostný pohled na pudla, který zmateně běhá po střeše jedné ze zdejších garáží-provozoven soukromého podnikání a zuřivě ňafá na kolemjdoucí.




Zajímavosti:

Údolí Balinky tak, jak ho na zimním vejšlapu viděl Čočkův brácha - nasejizdy.czechian.net.

A ještě tři fotky, o kterých už přesně nevím, kde jsem je vyfotil. První rybník je zřejmě někde u Uhřínova (pamatuju si, že byl hrozně mělký), druhý asi někde u Bochovic nebo Batouchovic. Cestou nás zaujaly vysoké divizny, které si Biňa prohlíží na třetím snímku. Ale kde to bylo, tak to už fakt nevím, ani tipnout si nedokážu...

Jo a ještě úplně na závěr. Nevím už proč, ale tenkrát jsem fotil na normální film (zrcadlovka Canon EOS 3000). Že jsou to skeny, a ne digitální fotky, je asi poznat na první pohled, ale fakt jsem dělal, co jsem mohl, aby obrázky vypadaly dobře.

(sepsal Čočis)


Zpět na obsah