wz

Vejšlapy 2005
Z chaty do okolí
aneb
Dva dny plné túr, slunka a Wacky Wheels

Ve dnech 24. až 27. srpna 2005
Účastníci: Petr, Čočka

Další akce, která nelze nazvat čundrem. Na Vysočinu na chvíli z Hané zavítal Petr, jenž společně s Čočkou podnikl dvě větší výpravy po okolí Čočkovic chaty. Nejednalo se tedy o souběžnou výpravu, nýbrž o hvězdicové výlety (jak je teď v módě říkat) - jeden po známé trase Bransouze-Brtnice-Rokštejn-Bransouze, druhý pak po trase Číchov-Jalovec-Zašovice-Okříšky-Číchov. Každá procházka obnášela něco přes dvacet kilometrů, a ač se to zdá vzhledem k letošnímu létu k nevíře, oběma výpravám přálo počasí.

Den první - středa 24. srpna 2005
Tento den spočívá "pouze" v cestě na chatu. Uvozovky u slova pouze jsou více než na místě - Čočka ten den musí zajet na otočku do O(s)travy, což znamená vyjet brzo ráno vlakem z Třebíče, před polednem oběhat vše důležité, a hned ve tři zase skočit do vlaku. Při zpáteční cestě se k němu v Přerově připojuje Petr, oba musí stihnout přestup v Brně (osm minut času, co to je, to i ten vlak z O(s)travy může mít zpoždění, no ne?), opět skočit do vlaku, dorazit o půl sedmé do Třebíče. Zde si Čočka doma bere bágl na chatu, posílá nejdůležitější mejly, a ve čtvrt na devět večer opět vyvstává potřeba řídit se heslem "chytit vlak a fičet na chatu". Úsměvná situace nastává, když Petr, mající z předchozí cesty lístek až do Okříšek, si nyní kupuje pouze jízdenku Okříšky-Číchov. Vychází ho to na neuvěřitelných 5,- Kč :-).

Ta pravá akce tak ale vlastně začíná až při výstupu v Číchově. Petr, jenž byl vždy zvyklý vystupovat v Bransouzích, číchovské nádražíčko z přirozených důvodů nepoznává (mimo to už taky padla tma). Není se tedy co divit, že hned při vstoupení na perón volá na Čočku: "Ty jo, kde to jsme?" Čočka, jdoucí několik metrů před ním, nestačí cokoli říct, Petrovi se totiž ihned dostává odpovědi od nějaké paní tak, jako by den co den byla zvyklá na podobnou situaci: "V Číchově." (Upřímně řečeno, ani se nedivím, že byla tak pohotová, vzhledem k velikosti Číchova, neřkuli tamního "nádraží", usuzuji, že jsou místní na podobné otázky asi zvyklí.)
Cesta na chatu probíhá celkem v pohodě až do té doby, kdy po několika sta metrech na asfaltce spojující Číchov s Chlumem pod nohama cítíme nepříjemný čvachot. Jak jsme později zjistili, jézéďáci za předchozího deštivého počasí na vedlejší pole naváželi hnůj, což znamenalo, že asfaltku totálně zavezli blátem (a možná i nějakým jiným sajrajtem, o němž radši ani neuvažuju). Fór je v tom, že bahno končí kousek za odbočkou k chatám - jako naschvál. Na chatu tedy přicházíme zabahnění, ale spokojení, že jsme vůbec došli. Je už celkem pozdě, a tak jdeme spát.

Den druhý - čtvrtek 25. srpna 2005
chata ŕ Bransouze ŕ Brtnice ŕ Rokštejn ŕ Přímělkov ŕ Dolní Smrčné ŕ Bransouze ŕ chata (asi 23 km, vše pěšky)

Vzhledem k předchozímu únavnému dni vycházíme až okolo desáté. Během cesty do Bransouz se celkem nic neděje, pouze Petr - milovník krásných tvarů a přírody - obdivuje orosené pavučiny visící na rostlinách nedaleko Vlachovy chaty. V Bransouzích u Krátkovky kupujeme proviant, Lidovky a Vysočinu (ty noviny, ne ten salám - to aby například na Hané nedošlo k mejlce :-)) a vyrážíme dál.
Kousek před námi jdou dvě holky, ale zabočují k nádraží, čehož Petr několika slovy lituje. My se vydáváme nahoru do kopce, do Černých lesů.
Ještě skoro v Bransouzích potkáváme chlápka, který očividně jde z hub. Dokládá to košík v jeho levé ruce, v němž trůní obrovský hříbek obklopený menšími bratříčky. My jdeme po cestě, houby proto nehledáme, pouze později vidíme několik prašivek.
Co ale sbíráme, jsou okolo polňačky rostoucí špendlíky, které uzobáváme při sestupu do Brtnice. Je to takový semafor - nejdřív rostou červené, pak žluté a nakonec modré. Hodnotíme chuť všech - nejsladší jsou žluté, naopak modré by potřebovaly ještě trochu sluníčka.
V Brtnici se připravuje pouť, na náměstí není k hnutí pro kolotoče, autíčka, centrifugy a bůhví co ještě. "Hele, není tady ten kolotoč, kde se točí úplně všechno, na kterýms byl v Hamburku?" ptá se Čočka Petra. Odpověď je však kupodivu záporná, což v nás vyvolává velký smutek, který musíme spláchnout v naší oblíbené hospůdce Pod skálou (viz popis v záznamu čundru 2004).

Slečna z hospůdky Pod skálou
(rip z videa)

V hospodě je živěji než minule, u baru sedí dva chlapi, různě po lokále asi taky dva. Tentokrát zde obsluhuje hezká slečna asi našeho věku (jak později zjišťujeme, jedná se zřejmě o dceru paní, která zde čepovala minule). Majíce na paměti fakt, že zde loni nic nevařili, chceme zjistit, zda se nezměnila situace. "Máme tady třeba utopence, nakládaný hermelín nebo klobásy," říká slečna. "A ty klobásy jsou vařený?" ujišťuje se nedůvěřivě Čočka. Slečna na něj poněkud podezíravě pohlédne, zda si z ní nedělá blázny, ale když pohlédne do tazatelova andělského obličeje, usoudí, že asi ne, a tak přitaká. "Tak já bych si jednu dal," odpoví jí Čočis. "Já nechci, třeba až pak," rozhoduje se Petr. Svorně si však poroučíme dvě plzně.
Dlouhou chvíli si krátíme čtením novin. Petr čte dopodrobna všechny články o sportu, a tak Čočka, který se docela nudí, filmuje okolí na svůj foťáček. Je co natáčet, do hospody totiž mezitím přišli další štamgasti, a to chlápek o berlích (asi je zrovna na neschopence, a tak na kontrolu čeká v hospodě) a ženská s vychlastaným hlasem. Ta dělá docela bugr, halasně se baví s každým o čemkoli. Mezi stoly se motá slečnin pes, jehož sem tam doplňují ještě psi některých štamgastů. Návštěvníci se při pití piva také nenudí - slečna jim občas předčítá naprosto seriózní informace z Blesku. Prostě ideální kompozice pro několik záběrů.

Kousek Nízkých Tater lze nalézt i v údolí Brtničky

Při rozhovoru zabrousíme na jídlo (respektive šlichtu) ve Skotsku, díky čemuž začneme vzpomínat, kde jsme všude byli, co jsme tam viděli, kde to bylo nejlepší a kam bychom se ještě chtěli podívat. Za Čočkovými zády začíná být podezřele ticho - jak později Petr vysvětlil, štamgasti tam sedící ustali v konverzaci a poslouchali, že na světě není jen brtnická hospoda, ale také jiné občerstvovny (a další krásná místa).
Po odchodu z hospůdky Pod skálou (určitě ji zase někdy navštívíme) se napojujeme na modrou. Je to již třetí změna značky během tohoto výletu, předtím jsme již šli po žluté a zelené. Modrá značka nás posléze přivádí do údolí Brtničky.
Říčka je po nedávných deštích dost rozvodněná, postup to ale zatím nijak nezpomaluje. V místě zvaném Pod výrovou skálou přicházíme k zajímavému rozcestníku. Nějakému turistovi, který zřejmě navštívil Nízké Tatry, se na Slovensku tak zalíbilo, že si cedulku z tamních turistických stezek musel vzít na památku. Zde ji přibil nad směrovku ukazující směr na Dolní Smrčné. Od Výrové skály je to proto 3/4 hodiny do Sedla pod Kúpeľom, 5 a 1/2 hodiny do Demänovské jaskyně slobody a 9 a 1/2 hodiny na Chopok (nějak mi není jasné, proč naši bratia měří vzdálenost v časových jednotkách, ale to je fuk).

Petr v zeleném království

Při průchodu lesem je Petr (biolog, jinak též baboučkář) fascinován zeleniskem mezi stromy, a to tak, že prosí o fotku na památku.
Až k hororové samotě jménem Doubkov (viz opět loňský čundr) se celkem nic neděje. Kupodivu ale v okolí samoty opět potkáváme lidi - jeden chlap jde proti nám (dneska nicméně není pod mrakem, a proto Doubkov nenahání takovou hrůzu jako obvykle, čili před ním nezdrháme), další lidi něco dělají na svahu nad baráky. Budovy se však zdají být stejně bez života jako vždycky. Jedno je však pozitivní - věční oponenti Petr a Čočka na tomto místě kupodivu nacházejí názorovou shodu, a sice, že zde asi nemají internet, kvůli čemuž by zde tuplem žít nechtěli (no, možná Doubkovu křivdíme, signál se tam občas dá chytit, čili přes GPRS - s klidným srdcem však můžu říct, že určitě ne přes EDGE - by se možná dalo připojit :-)).

Těžko říct, jestli to má na svědomí rozvodněná říčka, anebo nějaký vandal, každopádně přicházíme k místu, kde je nutné přejít potok. Dřív na tomto místě stával mostek sestávající ze tří poloshnilých klád (viz opět loňský čundr - už je mi to trapný, jak se furt opakuju), do této doby se však zachovala pouze jediná, a to vrchní, která dřív sloužila jako zábradlí.

Ekvilibristické výkony nad rozvodněnou Brtničkou

Dohadujeme se, zda půjde přeručkovat na druhou stranu a la paradesantní jednotky anebo zda nebude lepší vrátit se asi dvacet metrů proti proudu, kde nad Brtničkou roste strom, jehož kmen přesahuje na druhou stranu. Opět přichází názorová opozice, Petr je pro kládu, Čočka pro strom.
První jde Čočka a přes strom se dostává na druhou stranu říčky. Při přechodu se kmene drží vším, čím to jen trochu jde (tj. i stehny, lýtky a hrudníkem, kterým tlačí na kmen). Sice v polovině cesty z nahnutého kmene sklouzává trochu níže, ale vzhledem k tomu, že se z tohoto místa již nelze vrátit zpět, po centimetrech pokračuje dál k vytouženému cíli, kde se opět potkává s pevnou zemí.
Petr mu hází své boty a batohy (ještěže nemáme krosny, s těmi by tohle byl pořádný oříšek), načež míří k "zábradlí". Naštěstí si ale zavčas uvědomí chatrnost tohoto zařízení, a tak volí Čočkovu trasu. S bosýma nohama má trochu ztíženou situaci, nakonec se ale i on dostává na druhou stranu. "Docela dobrá adventura," hodnotí Petr posléze právě prožitou trochu vzrušení v jinak klidné výpravě.

Pomalu přicházíme ke zřícenině Rokštejna. Hrad vypadá, jako by se právě stavěl, věže obklopuje lešení, všude spousta materiálu atd. Nic se však nestaví, nýbrž jen trochu opravuje. Novinkou také je, že se v podhradí (nebo jak nazvat díru - a to doslova - přímo pod zříceninou) dají koupit i pohlednice, případně různé suvenýry. Jinak zde není nic zvláštního, spíš naopak - lešení kazí vzhled hradu (doufejme, že oprava bude co nejdříve hotova), navíc jako na potvoru nesvítí slunko, takže ani fotky se nevedou.

Odpočinek mezi Dolním Smrčným a Bransouzemi

Z Rokštejna odbočujeme ze značky na asfaltku, která nás přivádí do Přímělkova. Naše oblíbená hospoda je zavřená, vlak taky jede až za nějakou chvilku, a tak přecházíme řeku a po červené značce (vidím, že jsme za tenhle den vystřídali všechny barvy) se vydáváme na Dolní Smrčné. Jím ale neprocházíme, pokračujeme dál po značce. Protože už toho máme pro dnešek plné zuby, nejdeme nijak rychle a u jedné - nyní opuštěné - chaty, před níž roste krásná trávička, odpočíváme. Zde vzniká jediná společná fotka z této i zítřejší výpravy.
V Bransouzích se ještě chceme stavit v hospodě na koupališti. Zde dochází k zajímavé situaci - dveře bufetu jsou otevřeny, ale není tady nikdo, kdo by obsluhoval. Na pivo tu čeká několik lidí, navíc přijíždí i horda cyklistů, ale obsluha stále nikde. Čekáme asi deset minut a když se nic neděje, vydáváme se na chatu.
Zde konečně dočítáme noviny, luštíme sudoku v Lidovkách a pak si připomínáme kolejní časy pařbou Wacky Wheels, Arcade Volleyballu a Mravenců. Petr opět ve všem vítězí (i když v případě WW používá i nefér mrazící kostku :-)), o půl jedné si přejeme Dobrou noc a Smrt Razerovi (příp. Tigimu) a spokojeně jdeme spát.

Den třetí - pátek 26. srpna 2005
chata ŕ Číchov ŕ Jalovec ŕ "pohádkový" rybníček ŕ Zašovice ŕ Salátův kopec ŕ Okříšky ŕ Číchov ŕ chata (asi 25 km, vše pěšky)

Další den vyrážíme někdy po desáté hodině. Volíme opačný směr než den předtím, z chaty tedy nejdříve míříme do Číchova. Při vyjití na asfaltku vidíme, že bahno, kterým jsme se brodili při příjezdu na chatu, už zatvrdlo a nyní se ho na cestě nachází souvislá asi 5 - 10 centimetrů vysoká vrstva. Ta končí až někde u křížku, pak už začíná normální asfalt.
V Číchově se zastavujeme ještě u Lexovky v krámě, nakupujeme menší zásoby (Petrovi se líbí, že se tady všude dají sehnat Hanačky - tedy ty minerálky, holky asi ne :-)) a jdeme dál. Za nově opraveným viaduktem odbočujeme doprava a pomalu stoupáme k úpatí Jalovce. Petr vzpomíná, že když tady byl s baboučkáři začátkem června, tahle trasa jim trvala půl dne. Každý se někde zastavoval, lovil nějaké brouky atd. Dokonce se stalo, že stometrová cesta si vyžádala tolik sil a času, že na její zdolání byla potřeba konzumace dvou svačin.
Tohle ovšem nyní nehrozí, po dvaceti minutách přicházíme pod sjezdovku a míříme nahoru k turistickému středisku, kde tušíme oběd.

V restauraci nikdo není, my se usazujeme u nejdelšího stolu a vzápětí je u nás holka, která zde plní funkci pinglice. Jídelní lístky se zde na sklonku sezóny nevedou, holka nám asi pět jídel přerecituje zpaměti. Oba si vybíráme smažák.
Po straně stojí kulečníkový stůl a my se domlouváme, že si po obědě zahrajeme. Jídlo dostáváme poměrně brzy, když jsme s ním téměř hotovi, objevují se první, zde ubytovaní strávníci.

Spokojený Petr u svého pohádkového rybníčku

Jedná se o táborníky v průměrném věku kolem deseti let, které vedou děcka mladší než my (nekecám, ale je možné, že nějací starší vedoucí zůstali v chatách a s caparty poslali jen své zástupce). Rázem to tam vypadá jako v mateřské škole, my naštěstí už s jídlem končíme a přesouváme se k biliáru. Problém je v tom, že nevíme, jak z něho dostat koule, až přichází jeden vedoucí (stáří asi 17 let) a poradí nám. Pouštíme se do hry, ta je však stále rušena mumrajem okolo nás (navíc se taky projevuje, že jsme zatraceně dlouho nehráli). Nakonec prohrává Petr, který dostává černou kouli do jiné díry, než by měl.
Po opuštění restaurace scházíme dolů pod kopec k bazénu. Ten je sice napuštěn, nicméně by do něj nikdo z nás nevlezl - voda uvnitř má podobnou barvu jako nafta. Hájenka dál po cestě se opravuje, my ji míjíme a přicházíme ke kouzelnému místečku, o kterém Petr pořád snil. Pohádkový rybníček je opravdu pěkný, plavou po něm lekníny, do hladiny se krásně opírá slunko, všude je klid a mír.

Cesta vede dál lesem, kde všude roste mech. Petr vzpomíná, jak měli na fakultě nějakého pošuka, který mechy stále zkoumal a který mu nedal zápočet jen proto, že byl jakožto pošuk tak roztržitý, že se jaksi delší dobu nedostavil do školy. Někteří biologové jsou očividně ještě větší cvoci než literáti a lingvisti :-).
Scházíme z modré značky a odbočujeme na neznačenou asfaltku. Čočka uvažuje, proč takovéhle cesty, kde nic nejezdí, nejsou značeny jako cyklotrasy (minimálně papírově by se jejich počet takhle navýšil a kraj by si pak mohl zaškrtnout další splněné body), když ho vzápětí na kole předjíždí nějaký kluk. Což o to, místní tyhle spojky asi znají, s turisty je to asi ale horší.

Krávy byly daleko (na obrázku jsou vidět jen dvě, jinak jich tam fakt bylo "privela") a navíc proti slunku, tak aby na fotce aspoň něco bylo vidět, vzal jsem to i vozejkem.

Za křižovatkou s okreskou spojující Přibyslavice a Radonín (v současné době uzavřená kvůli opravě mostu v Přibyslavicích) se cesta mění v šotolinovou. Ta nás přivádí až do Zašovic, které nás přivítají hukotem ze zde projíždějících aut. Jedná se o hlavní trasu mezi Třebíčí a Jihlavou, a tak místní obyvatele docela litujeme, protože tohle bychom za barákem fakt mít nechtěli. V Zašovicích chvíli bloudíme, pak se ale správně vydáváme přes Salátův kopec ke žluté značce.
Ta by měla údajně vést až k nějakému bunkru přímo na špičce kopce, jenže to jaksi nemůžeme zjistit, protože celý vrcholek zabralo stádo krav ohrazených elektrickým ohradníkem. Ten bychom možná ještě zdolali, ale podle cedule na plotu se ve stádě nachází i plemenný býk, takže radši rychle pryč. Jinak musíme pochválit zdejší pastviny - krávy se pasou mezi keři a stromy, není to žádná holá pláň. Takhle to fakt vypadá líp, než je zvykem.
Vzápětí scházíme na asfaltku vedoucí do Opatova, na níž nás málem smete vzdušná vlna, která vznikla od obřího náklaďáku plně naloženého dřevem. Možná se poblíž něco kácí, to však nezjišťujeme a zahýbáme do lesa, kam nás vede žlutá značka.

Klidná cesta po asi dvou kilometrech z lesa vychází a my jdeme dál po lučních stezkách, které nás po dalších dvou kilometrech přivádějí až do Okříšek. Během tohoto úseku nepotkáváme ani živáčka. Těsně před vesnicí Čočku málem zabije jabko, které padá ze stromu půl metru před něj. K žádné kolizi ale nedošlo a my se se zdravím do Okříšek dostáváme. Tam si u hezké slečny kupujeme v novinovém stánku denní tisk, který si pročítáme na nádraží. Jen odpočíváme, rozhodli jsme se, že až na chatu dojdeme pěšky.

Tohle sice nemá nic společného s turistikou, ale je nutné to sem dát. Přes svou jednoduchost, zato však geniální, zůstává naší nejoblíbenější hrou pařba Wacky Wheels ve dvou (nehledě na to, že z ostatních her už jsme víceméně vyrostli, ať už jsou jakékoli). Zde je záznam, kterak se Razer i Tigi umístili na prvním místě zároveň.

Během cesty z Okříšky do Přibyslavic nás míjejí nóbl auta s okravatovanými posádkami. V Jipapu zřejmě měli nějaké zasedání, které možná ještě stále (soudě alespoň podle značek aut stojících před budovou) trvá.
Při chůzi směrem na Oblazeň potkáváme chlápka na kole. Čočka uvažuje, jak ho mohl dostat přes pěšinku vysekanou ve skále asi kilometr odsud. To ještě neví, jak je sešlapaná i ta normální cesta, vedoucí nad řekou. Někteří lidi jsou holt blázni.
Na Oblazni si opět užíváme visutou lávku. Ta je nyní nově opravená, houpe se však stejně jako vždy. Stejně - tj. se sestříhaným trávníkem - vypadá i centrum chatové osady (zajímalo by mě, zda někdy někoho napadlo hrát tady golf - určitě by to šlo).
Dál už cesta pokračuje bez nějakých větších zádrhelů. Čočka Petrovi ukazuje, kde má chalupu Olda Navrátil (ten zde bohužel zrovna není), načež oba opět míří do kopce, aby ho vzápětí zase sešli. Na "číchovské" straně si všímáme pěkného mlýnku, který stojí u potoka tekoucího kolem jedné chaty. Ta je sice obklopená několika lávkami, lávka, která by byla umístěná na turistické cestě, zde ale chybí. Nijak to ale nevadí, potok je široký sotva metr, a tak ho lehce přeskakujeme.
Kolem další chaty je ohraničený pozemek, který majitelé zřejmě používají k chovu ovcí. Jednu z nich vidíme, leží ve stínu nějaké boudičky a spokojeně přežvykuje. Jinak to asi bude celkem chudák, pozemek se nachází na pořádném svahu, kvůli němuž zřejmě bude muset mít jeden pár nohou kratší a druhý delší.
Na chatu už je to jen kousek, my ale pomalu necítíme nohy. Takže po příchodu se vyvalujeme na balkon a dáváme si je na zábradlí. Takhle relaxujeme aspoň půl hodiny, pak se jdeme pořádně zcivilizovat, dočíst noviny a zase zapařit. Opět vyhrává Petr, při Wackynách ale dochází k zajímavé situaci, kdy se jak Razer, tak Tigi umísťují na prvním místě. To se za celou tu dobu, kdy jsme je žhavili na kolejích, nestalo.

Den čtvrtý - sobota 27. srpna 2005
Poslední den se podobá tomu prvnímu. Ráno poměrně brzo vstáváme, míříme na vlak do Bransouz. Ten jede jen do Okříšek, kde přestupujeme na rychlík. Před Třebíčí se Čočka loučí, Petr jede dál, aby se včas dostavil na Andrův stadion.

Opět super pár dní, škoda jen, že nás nebylo víc. Doufejme, že příště přijede i někdo další. Společně pak zřejmě zamíříme do míst na sever od naší chaty.

(sepsal Čočis)



Zpět na obsah