wz

Vejšlap 2005
Na nohách celý den
aneb
Zahrada dr. Moreaua a šílený hradní pán

Dne 7. září 2005
Účastníci: Biňa, Čočka

Zajímavý vejšlap podnikl Biňa s Čočkou začátkem září '05. Akce opět začala narychlo, Biňa dal avízo, že se vrací z Prahy "...takže se někam ještě musí vypadnout, dokud je pěkný počasí." Čočka vymyslel trasu Náměšť nad Oslavou-Třebíč, ovšem s tím, že se půjde kolem Oslavy k Tasovu. Tato procházka tedy činila něco kolem 35 kilometrů, což je rekord, který jsme v jednom dni ušli.

Akce začíná poměrně brzy ráno - vlak na Náměšť jede v 7.33 a do tohoto městečka přijíždí v 8.11. Cestu vyplňujeme plánováním "čundru" do jisté vzdálené země (jak vše dopadne, se na těchto stránkách dozvíte tak za 3/4 roku - anebo taky možná nedozvíte, což bude znamenat, že to nedopadlo :-)). V Náměšti se nevydáváme přímo po zelené značce, ale střiháme to přes silnici, čímž šetříme asi půl kilometru. Na výpadovce na Naloučany se k zelené značce opět připojujeme.

Cesta nad Náměští směrem na Naloučany byla hezká, ale jezdilo po ní moc aut. Naštěstí se brzo zjevil rozcestník, který nás nasměroval do přírody.

Musím poznamenat, že na kraji Náměště rostou nové baráky. Velmi pěkné, zvlášť jeden vypadá jak z nějaké milionářské pohádky. Čili Náměšť si u nás získává v tomto bodě plus za estetický dojem. Horší je to ale s tou zelenou značkou, která vede něco přes kilometr po silnici, a to celkem rušné. Kolem člověka pořád sviští auta a nebohý turista se ani nemůže pokochat krajinou, která je zde jinak velice přívětivá. Naštěstí brzy narážíme na rozcestník, který nás směruje do polí. Bohužel ale také do údolí, takže z rozhlížení toho moc není.
Jedná se o údolí řeky Oslavy, která je zde spoutána do několika nádrží. Jakákoli divočina či peřeje, které jsou k vidění jižně od Náměště, tedy odpadají, tady voda stojí, což je patrné i na jejím stavu. Nic moc. U jednoho z rybníčků stojí chata. Jejími majiteli bychom nechtěli být, údolí je temné, studené. Člověk, kterému chatička patří, má zřejmě podobný názor, a tak na ní nejenže není, ale chata vypadá, jako by ani nebyla za celou dobu své existence natřena (na druhou stranu je nutno přiznat, že o trávník kolem ní asi někdo pečuje).

Po několika stech metrech přicházíme k zajímavému úkazu. Ve stezičce, po níž jdeme, se skví solidní díra. Vypadá to, jako by u jejího okraje stával strom, který se vyvalil do údolí, jenže ani strom, ani třeba kořeny z něj nejsou v díře vidět. Jáma přitom vypadá celkem čerstvě. Nemohla ji vymlet ani voda, to by po ní musely být vidět i nějaké stopy nad stezkou, která se nachází asi v polovině svahu. Kroutíme nad tím hlavou a jdeme dál.
Krátce poté již vcházíme do Naloučan, kde vidíme svačícího dědu, který podle všeho patří do Klubu českých turistů. Má sebou totiž plechovky s barvami, jimiž zřejmě obnovuje turistické značky. V duchu mu děkujeme, nicméně později poznamenáváme, že jestli se vydal v našich stopách, musel mít zatraceně mnoho práce. Ale nepředbíhejme.
Za vesnicí stojí několik chat, které vypadají, že slouží i k pronájmu. U jedné z nich chodí ze strany na stranu nějaká holka s mobilem. Vím, že je neslušné takhle poslouchat, ale její slova - pronesená typickým brněnským nosovým přízvukem - byla fakt perly: "Je to tady strašný. Je tady strašně komárů. Už se těším domů. (teď chvilku pauza) No a nejvíc se těším, až v pátek půjdu zapařit na dýzu." Když trochu poodcházíme, musíme se začít smát.
Kousek odtud nás vítá zajímavá turistická cedulka s nápisem Přes louku k budovám na jejím konci. Je to celkem pochopitelné, protože louka je obrovská a značky by se na ní nedaly asi vytyčit. Bohužel nyní je také celá plocha ohrazena elektrickým ohradníkem, uprostřed ní se totiž pasou krávy, které teď musíme velikým obloukem obejít. Na druhé straně stojí několik budov, což podle mapy má být Naloučanský mlýn.

Bernardýn, kvůli němuž a jeho kamarádovi jsme museli sejít z cesty

Ten vypadá poměrně přívětivě, nicméně jen do té doby, kdy se proti nám vyřítí veliký bernardýn a začne na nás zuřivě bafat. K němu se připojuje vzteklý vořech, naštěstí uvázaný, pisklavým štěkotem. Jako na potvoru se ti dva nacházejí zrovna v tom nejužším prostoru, kterým musíme (respektive bychom měli projít), abychom se dostali zpátky k řece, kolem níž vede zelená značka. Vzhledem k tomu, že oba čokli nevypadají zrovna přátelsky, rozhodujeme se, že se vydáme na druhou stranu do kopce a pak zkusíme někde sejít zpět do údolí.
Začíná docela dobrá adventura, jak by řekl Petr. Po cestě totiž jdeme jen chvíli, pak najednou pěšina zmizí a my se prodíráme hustým lesem. Někdy musíme sebrat všechny síly, abychom se dostali přes malé smrčky, tohle je nám navíc "zpříjemňováno" pocitem, že se pohybujeme kousek od srázu nad řekou. Zapomněl jsem totiž napsat, že naše plány sejít zpět do údolí vzaly za své po několika desítkách metrů - svah se totiž povážlivě zvedl, začaly z něj trčet různé skály, čili pokud by se z něj někdo snažil sejít, rovnou by si mohl nechat vytisknout parte. Doufáme, že dál to bude lepší, ale zatím to nijak nevypadá. Podle mapy bychom měli co chvíli narazit na cestu, která vede k chatám u řeky, nicméně les se zdá čím dál tím hustší.
Najednou přicházíme k malé proláklině, kterou by se teoreticky dalo sejít dolů k řece. Zkoušíme to, Čočka jde první, Biňa zůstává někde vzadu. Průzkumník ale bohužel zjišťuje, že tudy se taky k řece nedá dostat, a to i přesto, že teče několik desítek metrů od nás. A nejen to - my ji dokonce vidíme. To nás nutí uvažovat, kudy asi zelená podél řeky vede - podle mapy by měla být na naší straně (tj. levá strana Oslavy), ale z našeho pohledu se to zdá být vyloučeno. Drápeme se tedy z prolákliny po nějakých zaječích stezkách zase nahoru a přicházíme na palouk, obklopený kopřivami. Prodíráme se jimi s rukama nad hlavou jak vzdávající se partyzáni, když najednou přicházíme k opravdové cestě (není asfaltová, ale rozhodně se po ní dá nejen chodit, ale dokonce jet i na kole, což dokládá cyklista, který se najednou vyřítí ze zatáčky). Chvilku zde odpočíváme a Biňa zjišťuje, že tahle odbočka byla vykoupena čtyřmi klíšťaty, která se už už chtěla napít jeho sladké krve. Čočka na to kašle, později však na sobě nachází dva podobné "broučky".

Motýl vyhřívající se na sluníčku

Chaty, k nimž přicházíme, vypadají velice hezky, perfektně opravené, do údolí se fakt hodí. Kolem nich krásně posečené trávníky, sem tam nějaký ten důchodce, který si zde užívá stáří a pěkný začátek podzimu.
Značka nás na chvíli vyvádí z lesa a vede nás polní cestou kolem planých jabloní s malinkatými jabky. Čočis zkouší jedno ochutnat, ale následně ho zahazuje. "Jaký to je?" ptá se Biňa. "Tvrdý," říká Čočis a upřesňuje informaci: "Teoreticky sladký, ale jen do určitý míry." Následuje výbuch smích, uvědomujeme si, jakou řekl blbost. "Mohl bych bejt politikem," poznamenává autor výroku. "To jo, nikoho neurazils, a vlastněs nic neřekl," chechtá se Biňa (Čočka si potom tuto větu raději zapsal, aby ji nezapomněl, ale vzhledem k tomu, jaká je to kolosální kravina, budeme si ji zřejmě pamatovat nadosmrti).
Cestu poté lemují další stromy a keře. Na jednom z nich se na sluníčku vyhřívá krásný motýl, kterého si Čočka fotí na památku a zároveň testuje, jak blízko k němu se dá přiblížit s foťákem. Minimální vzdálenost byla asi 30 centimetrů, pak toho měl onen okřídlenec asi plný zuby, a radši odletěl.

Nahoře: Část Zahrady dr. Moreaua, dole: Jedno z prapodivných zvířat zde se nacházejících

Přicházíme do Vanče, což je malinkatá vesnička, o níž ani není zmínka v informacích, které bývají na druhé straně turistických map. Je to škoda, protože minimálně kvůli jedné věci by za zápis do nich stála. Úplně na konci vesnice, kde značka odbočuje na polní cestu, stojí statek s velikým pozemkem. Na něm se nachází něco na způsob miniaturní zoologické zahrady. Nějaký dobrodruh zde vybudoval hustou síť rybníčků, potůčků, keříků a bůhví čeho ještě, mezi něž postavil boudičky všelijakých tvarů. Boudičky obývají opravdu zvláštní tvorové - zprvu vypadají jako obyčejné husy či kachny, jak člověk postupuje dál podél plotu, původní druh zvířete lze čím dál hůře poznat. Začíná to černými labutěmi a končí jakýmisi neidentifikovatelnými tvory, vzdáleně připomínající ptáky. "Tak myslím, že tady asi bydlí nějakej šílenej genetickej inženýr," hodnotí Biňa podívanou. Zřejmě není daleko od pravdy, nicméně jak to doopravdy je, se asi nedozvíme. Kromě zvířat a "zvířat" není na zahradě ani památka po člověku (nepočítáme-li kotouč stojící uprostřed celé plochy). Ale kdoví - třeba se majitel pozemku skrýval někde mezi těmi zvláštními tvory a my ho jen nedokázali identifikovat. Je třeba ještě zmínit, že pozemek je rozdělen na několik částí, které jsou od sebe důkladně odděleny různými plůtky. Je pravděpodobné, že kdyby tomu tak nebylo, zdejší obyvatelstvo by se sežralo navzájem.
U pozemku, který jsme pracovně nazvali Zahrada doktora Moreaua, zůstáváme minimálně čtvrt hodiny. Čočka zuřivě fotí, tak zuřivě, že mu docházejí baterky. Pohotový Biňa mu naštěstí půjčuje své, čili dokumentace je zachráněna.

Pokračujeme podél dalších chat, opět obsazených důchodci. Cesta se zde stává docela divokou, trochu nám to připomíná místa, kterými jsme procházeli, když jsme ráno sešli z cesty u Naloučanského mlýna. I Oslava zde nabývá na síle, přeskakuje po kamenech a zuřivě pění. Kolem nás najednou vyrostly skály a obrovské šutry všelijak naskládané na sobě. Fakt super. Stezka navíc jaksi mizí, v prudkém svahu, kde musíme skákat od jednoho stromu k druhému, abychom se aspoň něčeho mohli držet, pokud nechceme slítnout dolů, se jen sem tam objevuje značka, která dokládá, že stále jdeme správným směrem. Uvažujeme, jestli tudy chodí ti chataři v noci z hospody, ale spíš myslíme, že asi ne. I když opilci se většinou nic nestane tam, kde by normální člověk byl během vteřiny nohama vzhůru. Značka nás naštěstí za chvíli přivádí k lávce, kde se napojuje na normální lesní cestu. Konečně zase jdeme tak, že se nemusíme vší silou držet všeho možného a nemožného.

Nádherní koně před Radkovským mlýnem

Do cesty se nám staví další velká louka, na jejímž druhém konci vidíme chatu. Louka je docela posekaná a když přicházíme k chatě, vidíme, že její majitel (opět důchodce) zde nůžkami zastřihává trávník. "Hm, to mu teda nezávidím, jestli těma nůžkama zastřihává celou tu louku," poznamenává polohlasně Biňa. "Třeba to dělá už celý léto, a teď se dostal až k chatě, a tak to dokončuje," zamýšlí se Čočka. Pána zdravíme, vidíme, že má sebou i vnoučka, a jdeme dál. Zase jsme se nemohli posadit, abychom se najedli.
Za touto loukou se nachází ještě jedna. Přes ni se nedá jít přímo, je totiž oplocena dřevěnou ohradou, uvnitř níž se pasou krásní koně. Zatím netušíme, kdo v téhle divočině tahle zvířata chová, ani nás to nějak nenapadá. Je to sice trochu divné, ale jsme zabráni do hovoru, a tak si neuvědomujeme, že i plot je poněkud nezvyklý - skládá se totiž z dokonale ohoblovaných klád, jedné jako druhé, které jsou posazeny do speciálních hliníkových konstrukcí. Technolog Biňa posléze cenu jedné takové konstrukce odhadl asi na pětistovku, no a vzhledem k tomu, že na každém sloupku jsou přidělány dvě, a vzhledem k velikosti ohrazeného pozemku, celková částka jen za tenhle "plůtek" bude někde kolem miliónu.

To, co vzniklo z Radkovského mlýna, nám připravilo největší zážitek z celého vejšlapu

Za zatáčkou nás čeká šok. Tam, kde by měl být jakýsi Radkovský mlýn, opravdu stojí stavba, která jím zřejmě dříve byla - nicméně s mlýnem to dnes už nemá nic společného. Vidíme obrovskou vilu, spíš zámek, s francouzským trávníkem před ní a kovaným plotem, na kterém se nacházejí tabulky s nápisy Soukromý pozemek. Vstup jen na vlastní nebezpečí. Objekt elektronicky střežen. Koně, které jsme prve minuli, očividně patří ke stavbě - ohrada totiž vede až k ní. Tohle si nemůžeme nevychutnat, a tak se zastavujeme, usazujeme se na rantlu pod krásnou lucernou přímo proti vile (ale mimo ohrazený pozemek) a začínáme svačit. Nikde ani noha. Ve dvoře sice vidíme nějaká auta, ale vůbec nic se zde nehýbe. Brána je přitom otevřená, jako by zdejší obyvatelé čekali návštěvu - tedy nás.
My se ale dovnitř neodvažujeme, v klidu svačíme a procházíme se těsně před otevřenou bránou. Tak trochu provokujeme, to je jasný, ale chtěli bychom vidět lidi, kteří tu bydlí (na druhou stranu jsme si vědomi, že kdybychom vkročili na pozemek, tak po nás nejspíš začnou pálit z nějakého kulometného hnízda, kterým tato stavba bezpochyby také oplývá). (Později jsme zjistili, že mlýn je napsán na jistého Romana H., jehož jméno podle obchodního rejstříku figuruje asi v deseti firmách.) Zároveň řešíme ještě jednu věc: kudy dál? Značka totiž má vést stále podél řeky, což jaksi ale není možné, pokud nechceme vlézt na ohrazený pozemek. Rozhodujeme se tedy vyjít nahoru na kopec, kde by měla být zřícenina Dub. Odtud se snad zpět na zelenou zase nějak dostaneme (pevně doufám, že zmíněný děda z KČT zde udělal aspoň nějakou šipku, protože my jsme museli jít pouze podle vlastních úvah - což nemusí vždy skončit šťastně, viz náš čundr k Vranovu :-)).

Erb "hradního pána"

Opravdu, asi 200 metrů odtud vidíme značku, která nejenže upozorňuje k návštěvě Dubu, ale taky navazuje na zelenou. My odbočujeme ke zřícenině, ale celkem nic moc. Pár starých zdí, nějaká ta díra atd. Čočkovu pozornost poutá kaluž, kterou vidí u nějakého starého ohniště. Kaluž, dá-li se to tak nazvat, se totiž nachází na obrovském kameni a je téměř dokonale kruhová. Dno není vidět, a tak zkoušíme její hloubku klackem. Díra je minimálně půl metru hluboká. Netušíme, kdo si dal tu práci a úplně zbytečně něco takového do tvrdé skály vyhloubil.
Po sejití ze zříceniny dolů do údolí na nás čeká překvapení. Přicházíme totiž k bráně, která očividně opět patří k Radkovskému mlýnu. Tato brána je očividně používána jako hlavní, což dokládá erb, který si zřejmě nechal vyrobit majitel zdejšího "panství", jinak očividně megalomanský šílenec. S heraldikou to nemá nic společného, kromě jakéhosi ozubeného kola a kružítka (nevím, jak vám, ale něco mi říká, že člověk, jenž toto vymyslel, asi musel delší dobu pobývat v NDR :-)) se na něm skví ještě jakýsi bohatýr, kterého stíhá česká jízda. Lidi jsou fakt cvoci, když si dají na plot něco takového.
Na bráně opět visí cedulky oznamující, že se jedná o soukromý pozemek a tak dále a tak dále. Nad vstupem vidíme nějaké dráty, při bližším ohledání nacházíme poměrně dobře schovanou kameru.
Nedaleko od brány je informační cedule s mapou. V okamžiku, kdy si ji prohlížíme, se brána začne sama otevírat a kolem nás projede terénní bavorák s brněnskou espézetkou řízený vnadnou blondýnou. Ta nám nevěnuje ani pohled a odfrčí někam pryč.


Oslava pod Panským mlýnem

My pokračujeme údolíčkem dále, směrem k Panskému mlýnu. Oslava zde na rozdíl od svého toku o pár kilometrů dále po proudu neteče nijak divoce, naopak - zde se jedná o klidnou říčku v nádherném údolí. Z vody vystupují ohlazené kameny, voda si to šepotá, zurčí a bublá (bohužel nejsem Karel Čapek, abych na pět řádků vypsal slovesa popisující stav říčky), nedaleko odtud je místo, kde starý chatrný plot zasahuje až do řeky, takže to tu vypadá jak na Starém bělidle. Anebo minimálně jak v 19. století. Dokládá to i silnička, která nikdy neviděla asfalt, což ale vůbec nevadí - prašná cesta se sem dokonale hodí.

U Panského mlýna se vydáváme dále po žluté a modré směrem k vesničce Oslava. Zde nás mine šestkový bavorák, stejný typ, jakým na Ukrajině jezdí Juščenkův syn. "Ty jo, šestkový bávo v takový - cenzurováno -," neodpustí si Biňa. "Myslím, že je mi jasný, kam jede," doplní ho Čočka v narážce na "zámeček" nedaleko odtud.
S takovým autem je po zdejší silničce opravdu celkem škoda jezdit, nicméně když odbočíme zpět na modrou, která nás má dovést až do Třebíče, vidíme, že oproti tomu, po čem půjdeme teď, je cesta v Oslavě úplná autostráda. Lesní cesta se rychle mění ve dva bahnité příkopy, po nedávných deštích to tady pěkně čvachtá. Jednu chvíli přicházíme k zajímavému mostku sestávajícího z obrovského šutru přes potok. Přes "most" očividně jezdí i traktory, tak nás napadá, jestli se onen kámen zvící několika tun někde poblíž vyskytl anebo ho sem přivezli jen za tímto účelem.

Po vyjití z lesa se ocitáme na kopci, z něhož se dá dohlédnout až někam k dálnici pod Velkým Meziříčím. Chvilku zde odpočíváme, poté se zvedáme a ubíráme se do Budišova, který leží asi dva kilometry odtud.
Zde opět chvilku sedíme na pěkné lavičce na kraji vesnice, ale pamatujíce si slova Čočkova bráchy, že tady mají dobrou hospodu, přesouváme se do centra obce. Zjišťujeme, že Budišov je opravdu velká vesnice, má benzinku, dokonce i jakýsi supermarket. Ale v tuto dobu to tady zrovna nežije, takže během cesty na náves, kde je hospoda, mineme jen pár lidí.
V hospodě není nikdo kromě hospodské, která má zapnutou televizi a sleduje Big Brothera (VyVolené nebo jinou pakárnu - moc se v těchhle záležitostech neorientuju). Dáváme piva, a protože je dost času, zase vytahujeme mapu a průvodce po jisté vzdálené zemi, kam bychom se možná vypravili na čundr.
Hospoda jinak vypadá celkem zajímavě, na stěnách visí fotky, kterak vypadal Budišov před X lety. Ty doplňují i staré reklamy na pivo, které ještě více zlepšují atmosféru. Líbí se nám tady, takže tady zůstáváme, Čočka si dává i polívku. Hospoda se také během asi hodiny, kterou jsme zde strávili, mírně zaplňuje - nějaký chlap si přišel koupit cigarety, další tři si sedli vedle nás a chlastají rezavý mok. Při placení dochází k úsměvné situaci, kterou vyvolala konverzace mezi Čočisem a mírně šišlající hospodskou: "Takže vy jste měl dvě piva, polívku a dva rumy," slyší Čočka z úst hospodské. "Ne rumy, dva rohlíky," brání zákazník svůj lístek. "No, vždyť neříkám rumy, ale rohlíky," uvádí vše na pravou míru hospodská. Tady je vidět, že ono rčení "Chce ho opít rohlíkem" vychází zřejmě z reálných okolností : -).

Společná fotka nad Náramčí

Cesta mezi Budišovem (mimochodem, docela to tam během té chvíle, kterou jsme strávili v útrobách zdejší občerstvovny, ožilo) a Náramčí vede po silnici, a to opět celkem frekventované. Takže jsme rádi, když nakonec dorazíme do vesnice, na jejíž návsi vidíme pěknou autobusovou zastávku. Biňa má hlad, čili zastávku krátce okupujeme a posilňujeme se na další cestu.
Pak nás modrá značka vyvádí ven do polí, kde se oba společně fotíme, abychom měli památku na tuhle malou procházku. Původně mělo být za našimi zády vidět do okolí, ale znáte to, když se fotí na samospoušť bez stativu. Holt to ne vždycky vyjde. Aspoň, že jsme tam my dva.

Cesta dál vede po polních cestách, které se zřejmě používají i jako cyklostezky. Úrovní českých cyklostezek a cyklotras nemá cenu se dále zabývat, již tak toho o nich bylo na těchto stránkách řečeno dost. Kolem naší trasy sem tam rostou ostružiny, které uďobáváme, abychom si vylepšili naši stravu.
Po nějaké době, široko daleko nikde nikdo, potkáváme chlápka, který si to rázuje proti nám s nákupem, načež zamíří někam přes pole směrem k Náramči. Jestli si takhle chodí každý den nakupovat do Třebíče, tak oceňujeme jeho kondičku.

Biňa se hroutí z přehršle cedulí na rozcestníku Kobylinec

Chlápek byl dokladem, že zde začíná být trochu více živo. Na polích vidíme kombajny, v traktoru u cesty pospává nějaký zemědělec, u Veselého rybníka pro změnu nějací klučíci, kteří sem přijeli na kolech, loví ryby nebo nějakou vodní havěť. U vršku Kobylinec, respektive u rozcestníku, který se tak jmenuje a který oplývá značnou zásobou turistických i cykloturistických značek, odbočujeme k Třebíči.

Cesta dál vede lesem, Biňa vzpomíná, že zde jednou jel na staré Libertě na vyjížďku. Čočka mu nějak moc nechce věřit, když se proti nám ale najednou vyřítí cyklista, jeho nedůvěra odpadá. Cyklisti, ačkoli jedou po cyklostezce, jsou zde docela chudáci. Cesta se totiž každou chvíli zákeřně mění z docela solidní na úzkou lesní pěšinku. Jednu chvíli přicházíme k lávce bez zábradlí zato však ze železa, která se nachází asi půl metru níže, než je hrana svahu. Svah se nedá nazvat svahem, ale bažinou, takže nám nějak není jasné, jak cyklisté mohou na lávku vjet, aniž by skončili v potoce s polámanými hnáty.

Přicházíme do Ptáčova, což je neskutečná díra, jinak ale též součást Třebíče. Znamená to, že sem taky jednou za uherský den zajíždí autobus MHD. Vidíme, že za dvacet minut by mohl nějaký přijet, ale protože cítíme, že ještě stále máme na to, abychom ušli celou cestu, pokračujeme dále.
Na polňačce za Ptáčovem potkáváme trojici cyklistů, slyšíme, jak se mezi sebou baví: "Jo, to byla fajn vyjížďka, pěkně jsem se projel." "No počkejte," myslíme si, "pokud pojedete tudy, kudy jsme šli my, tak takhle asi mluvit nebudete."

Poslední zastávka, která nás čeká, je vodní nádrž Lubí. Zde vidíme vysoký přepad, kam se do solidní hloubky řítí voda odtékající z nádrže. Úplně na okraji přepadu se bůhví jakým způsobem zachytilo jabko. Dostáváme nápad, že ho sestřelíme dolů, ale ačkoli spotřebováváme veškerou munici v podobě všech kamenů a hrud v okolí dvaceti metrů, jabko se pořád zuby nehty drží, a nakonec nad námi vítězí.
Lubí je oblíbeným místem k procházkám zvláště těch obyvatel Třebíče, kteří bydlí na Hájku nebo Marijánce. Je zde proto celkem rušno, při cestě k pekárně míjíme dost lidí. Ocitáme se na samém okraji Třebíče v místech, kde nedávno otevřeli nový obchvat. Čočka přiznává, že tady snad od té doby nebyl, jen asi dvakrát tudy projížděl, Biňa je na tom podobně. Ačkoli Třebíč není žádné velkoměsto, do těchhle míst se dostáváme fakt jen zřídka.

Proplétáme se mezi paneláky, jimž tak moc sluší přezdívka Betonová džungle (ale je fakt, že regenerace Hájku, kterou nyní provádí radnice, má už nyní svoje výsledky - rozhodně to zde vypadá mnohem lépe než před dvěma, třemi lety). Míjíme Vacinův barák, pod Atomem se loučíme. Biňa to má odtud domů blíž a navíc po rovině. Čočka musí seběhnout do Kočičiny a pak zase vyšlapat kolem nádraží další kopec. Nevadí, byl to super vejšlap, i když trochu delší. Ale aspoň jsme viděli hafo nových a zajímavých věcí a o to jde především.

(sepsal Čočis)


Zpět na obsah