wz

Vejšlap na Rokštejn
s koulením pneumatik a hospodským faux pas

Dne 11. července 2004
Trasa: chata ŕ Bransouze ŕ Dolní Smrčné ŕ chybná odbočka k Panské Lhotě ŕ Panská Lhota ŕ chybná odbočka k Panské Lhotě ŕ Rokštejn ŕ Přímělkov ŕ vlakem z Přímělkova do Bransouz ŕ chata (pěšky asi 11 km)
Účastníci: Vacin, Biňa, Eichlík, Čočka (a Eichlíkův deštník)


Tato akce se nedá nazvat čundrem. Uskutečnila se totiž v jednom jediném půldni během pařby na mojí chatě. Přesto se na tomto vejšlapu odehrálo několik zajímavých věcí, které by bylo škoda nechat zmizet v prachu dějin.

V noci ze soboty na neděli jsme zalehli asi ve tři hodiny ráno (někteří). Poláčkovi a Řezáčovi již den předtím prohlásili, že odjedou v neděli odpoledne, stejně tak Petr M. s velkou Luckou se rozhodli, že nás opustí, aby stihli vlak na sever. Tento fakt proto nasvědčoval tomu, že na chatě zůstane ryze mužská společnost, která vydrží nejen pařit až do svítání, ale také dokáže ujít nějaký ten kilometřík. Bylo tedy dohodnuto, že Biňa, Eichl, Vacin a Čočis půjdou odpoledne na zříceninu Rokštejn vzdálenou od chaty asi šest kilometrů. Tuto sestavu navíc doplnil i neživý, nicméně nepřehlédnutelný člen výpravy, jímž byl Eichlíkův deštník. Jednalo se o paraple, jemuž chybělo držadlo a které mělo velice zvláštní systém otevírání. Ve zkratce lze o něm říci to, že pokud se člověk chtěl ochránit před desetiminutovou přeháňkou, musel si na rozevření deštníku vyčlenit asi půlhodinu.

Nejdříve se spakovali Petr s Luckou, kteří odjeli spěšným vlakem po jedné hodině. Zbytek osazenstva se rozhodl odejít chvíli po nich - Řezáčovi a Poláčkovi na další vlak, ostatní na túru. Co čert nechtěl, v okamžiku, kdy docházíme na nádraží v Bransouzích, se osobák dává do pohybu. Poldovi se nechce čekat hodinu a půl na další, a proto i přes protesty Lenky volá tatínkovi, aby pro ně a pro Řezáčovi přijel autem. Před nádražím tak nastává loučení, ještě snímeček na památku, a Biňa&spol. odcházejí po silnici na Dolní Smrčné.
Zde se napojujeme na modrou značku, která nás z vesnice vyvádí do kopců nad ní. V okamžiku, kdy cesta zatáčí doprava, si Čočka všímá višní rostoucích asi o dvacet metrů dále. Okamžitě odebíráme vzorek a vzhledem k tomu, že je velice chutný, vyhlašujeme krátkou občerstvovací přestávku. Asi po čtvrt hodině opět pokračujeme v chůzi - nikdo si však nevzpomněl, že značka předtím odbočila. Vydáváme se proto po mizerné cestě dále do kopce.

Biňova guma (a v Eichlově ruce jeho podivuhodný deštník)

Po chvíli přicházíme na úzkou asfaltku, rozhodujeme se zabočit vlevo k lesu. Po asi půl kilometru ale vidíme, že jdeme špatně, nicméně se nevracíme - začíná pršet, a proto se rozhodujeme dojít do nedaleké vesnice, v níž tušíme hospodu, kde bychom se mohli schovat.
Po příchodu k vesnici zjišťujeme, že se jedná o Panskou Lhotu (Eichl lituje, že to není Panenská Lhota). Je to na české poměry velmi zajímavá vesnička - nacházíme zde nově postavené či rekonstruované vilky, před jednou z nich dokonce stojí Volkswagen New Beetle Cabrio, auto, které jsme zatím ještě neměli možnost na našich silnicích potkat. Jedinou chybou je, že je zde zavřená hospoda, ačkoli na jejích dveřích stojí, že otevírají ve tři. Teď už je půl čtvrté, a ve vzduchu tak stále visí možnost dojít na vlak do Přímělkova a zároveň při cestě navštívit Rokštejn. Déšť navíc ustal, a proto zvedáme kotvy a vracíme se stejnou cestou zpátky na modrou.
Kousek za vesnicí se nachází siláž pokrytá igelitem, který je zatěžkaný pneumatikami. Několik gum se válí i kolem a Biňu nenapadá nic jiného, než že si jednu vezme a bude ji před sebou kopat. "Takhle jsme to dělali v Borovině, když jsme byli malí. Pneumatiky jsme pouštěli přes křižovatku směrem k rybníku," nadšeně vzpomíná na to, jak coby několikaletý capart ohrožoval dopravu na jedné z nejfrekventovanějších borovinských silnic. S vervou tedy valí pneumatiku na kopec, odkud ji pouští dolů. Ta za chvilku dostává slušnou rychlost, ale zároveň opouští asfaltku a končí v poli. Opět ji vytahujeme, ale v okamžiku, kdy ji chceme pustit dále, kolem nás projíždí auto. Děláme tedy jakoby nic, kocháme se panoramaty, a když Felicie zmizí za zatáčkou, vypouštíme pneumatiku znovu. Tentokrát se skutálí až na nejnižší možný bod, kde opět zatáčí a padá do kopřiv. Po příchodu k ní ji Biňa "uklízí" dál od silnice a my pokračujeme směr Rokštejn.

Část zříceniny Rokštejnu

Míjíme rozcestí, kde jsme prve odbočili na Panskou Lhotu, a za chvíli opět nacházíme modrou značku. Cesta vede z kopce, po chvíli přicházíme k ceduli informující, že vstupujeme do Přírodní rezervace údolí Brtnice. Ještě ujdeme několik desítek kroků a už se před námi údolí otevírá. Jeho středu majestátně vévodí obrovská zřícenina Rokštejnu. Je to opravdu velkolepý pohled, hrad je však z části opravován, a tak jednu stěnu obklopuje lešení. To však výsledný dojem nekazí, ba naopak - rozhodujeme se, že vlak oželíme a raději si Rokštejn pořádně prohlédneme.
Opravdu to stojí za to, dokonce i takový flegmatik jako Eichlík, kterému je vždycky všechno jedno, nahlas přemítá nad tím, jak to tady vypadalo kdysi dávno, kdy zde žili hradní páni a jejich poddaní.

Pomalu se dáváme na pochod do Přímělkova. Asfaltečka se obtáčí kolem kopce, nicméně Vacin se rozhoduje, že si cestu zkrátí a šplhá do skály. Zbytek výpravy jde klasickou cestou pln zvědavosti, kdy uslyší výkřik a plesknutí jeho těla o zem. Všichni jsou proto překvapeni (a možná i trochu zklamáni :-)), když Vacina vidí nahoře, jak už na všechny netrpělivě čeká.
Těsně před Přímělkovem opět rostou ovocné stromy - tentokrát třešně. Jsou však poněkud trpčí, než višně předtím, takže se Čočkovi nedaří strhnout dav, aby se udělala další občerstvovací přestávka. Scházíme proto dolů do vesnice.
Oproti Panské Lhotě je to poměrně rozdíl. Baráky nic moc, jediné auto, které zde potkáváme, je rozhrkaný trabant. Na druhou stranu nacházíme hned vedle u železniční zastávky hospodu, do níž vzápětí vstupujeme.

V hospodě je velmi veselo, sedí zde totiž asi desítka starých čundráků, kteří mlátí do pětice kytar a jedné basy. Po chvilce přichází dost podroušený hospodský a automaticky si bere objednávku na čtyři piva. Vypadá proto docela překvapeně, když mu Čočka sdělí, že by si dal čaj. S mručením "něco takovýho nevedeme…" odchází k pultu a točí piva. Nicméně to byl právě Čočka, který se dočkal jako první - a to dokonce čaje.

Někteří z čundráků (zády vpravo zmíněná blondýna)

Jenže do odjezdu vlaku zbývá ještě přes hodinu, a tak - abychom se nenudili - si nakonec piva dáváme všichni. A aby řeč nestála, naklání se Eichla k Vacinovi a sděluje mu: "Koukni na tu blondýnu," kejvne hlavou směrem na k čundrákům, "ta má hubu tak akorát na kouření." "O čem se tam bavíte?" chce vědět Biňa, který kvůli zpěvu vyluzovanému čundráky neslyšel předcházející informaci. "Ále, Eichlík říká, že támhleta blondýna má hubu tak akorát na kouření,"

Veselost Potácelovy ulice dokazuje i duha na obloze

překládá mu Čočka v okamžiku, kdy hudba utichá. Vypadá to na docela dobré faux pas, protože se na něj vzápětí otáčí jedna ženská sedící u vedlejšího stolu a zkoumavě si ho prohlíží. Snažíme se dívat jinam, jakože my nic, my to nebyli, ale naštěstí tuto hlášku snad nikdo jiný nezaregistroval, protože jsme zbytek pobytu v hospodě přežili ve zdraví.
Při odchodu platíme u pultu. Výčepní má zajímavě zavedený systém, ve kterém neexistují lístky - všechno počítá z hlavy a navíc spoléhá na to, co mu říkáme, že jsme měli (nijak to ale nezneužíváme). Docela by nás zajímalo, jestli podobné metody používá i při zavírací době - my jsme odcházeli ve čtvrt na sedm a už byl docela dobře sťatej. Co teprve v jedenáct.

Mapa: KČT 79 - Jihlavsko

Na sloupku u nádraží visí cedule s nápisem "Potácelova". Pravděpodobně je tato ulička hojně navštěvována návštěvníky hospody - a také proto se pod cedulí na památku fotíme. Několik minut poté přijíždí vlak, do kterého nasedáme a jedeme až do Bransouz bez placení. Ne, že bychom si lístek nechtěli koupit, jenže v Přímělkově není pokladna a náš vagónek průvodčí během jízdy jaksi nenavštívil. Ať žijou České dráhy (mimochodem, naprosto stejná věc se nám přihodila den nato, kdy jsme jeli z Číchova do Třebíče - také jsme si chtěli lístek koupit ve vlaku a také k nám nakonec nikdo nepřišel).
V Bransouzích nás Eichlík ještě přemlouvá, aby se šlo na pivo do hospody u koupaliště. Všichni toho však mají plné zuby, a tak se přesouváme na chatu. Jsme trochu unavení, nicméně do nás někdy kolem jedenácté vchází nový elán, díky němuž hrajeme celou noc prší o panáky. Odcházíme spát za svítání.

(sepsal Čočis, foto Vacin)


Další odkazy:
Vyprávění mého bratra, který se svými kamarády také Rokštejn navštívil
Historie Rokštejna a záznamy z archeologického výzkumu
Fotogalerie Rokštejna + dobová schémata


Zpět na obsah