wz

Vejšlap 2011 – Bystřicko a Tišnovsko

Do Trenckovy rokle
aneb
Za krutým válečníkem krajem kapliček a kostelů


Dne 28. května 2011
Trasa: Habří - Trenckova rokle - Šafránkův mlýn - Skryje - Újezd u Tišnova - Dolní Loučky - Předklášteří - Tišnov (celkem 25 km + 5 km mezi zastávkou Věžná a Habřím).
Účastníci: Biňa, Čočka


Dnešní víkendový výlet po Bystřicku začíná v obci Habří, která leží asi deset kilometrů na jih vzdušnou čarou od Bystřice nad Pernštejnem. Na první pohled by se mohlo zdát, že v této miniaturní osadě dávají lišky dobrou noc, ale opak je pravdou. Ano, sice zde končí silnice a trvale zde žije asi 30 obyvatel, ale najdeme zde výborný hostinec, za nějž by se nemuseli stydět ani v nedaleké Bystřici či Tišnově. Má totiž hned několik předností, díky kterým je Habří i přes svou "velikost" vyhledávaným cílem turistů.

Předně je jeho součástí agrofarma, a tak na jídelníčku najdete takové pochutiny, jako je čerstvý ovčí či kravský sýr nebo domácí máslo a tvaroh. Dále je návštěva agrofarmy zahrnuta mezi letošních jedenáct cílů soutěže Vodomilem Zubří zemí, tedy tradiční turistické akce vyhlašované městským úřadem v Bystřici. O Vodomilovi jsme psali již v předminulém čísle, a tak jen krátce – soutěž je určena hlavně dětem, které společně s rodinami poznávají Bystřicko. Po návštěvě alespoň osmi vytyčených míst a zodpovězení otázek, které zde na ně čekají, mohou vyhrát vstupenky do Šiklova mlýna, večeři pro dva a řadu dalších cen.




Velice důležitá informační cedule v Habří

Řeka Bobrůvka-Loučka nedaleko Trenckovy rokle

Cesta začíná u lávky přes řeku Bobrůvku. Nebo Loučku? To vám zde nikdo přesně neřekne. Jedná se přitom o jednu a tutéž říčku, jen na horním toku se jí říkalo Bobrůvka, díky čemuž vznikly i názvy obcí Horní a Dolní Bobrová. Na dolním toku naopak můžeme najít vesnice Horní a Dolní Loučky a řece samotné se říká Loučka. Příčina této dvojakosti tkví v tom, že Bobrůvka-Loučka nemá žádný významnější přítok, jehož název by se nějakým způsobem projevil v názvu říčky. Konkrétně v místech kolem Habří se názory na její jméno různí, a proto můžete slyšet obě varianty.
Ať již tedy budeme Bobrůvce-Loučce, která zde sleduje červenou značku, říkat jakkoli, musíme uznat, že je to řeka jako vystřižená z romantických knih a filmů. Voda divoce skáče přes kameny a hledá si cestu hluboce řezaným údolím, které v některých místech spíše připomíná soutěsku. Příjemnou zastávku při túře sledující proud řeky může poskytnout Mariina studánka, jejíž ledově chladná voda přijde vhod zejména v parných letních dnech. Jen o pár desítek metrů dál řeka vytvořila ostrý meandr, zajímavou zvláštností je i samotná stezka, která tu byla vystřílena do skály.
Za chatovou osadou Sečan stezka opouští dno údolí a míří do svahu. Chůze je zde velmi náročná a zvláště po dešti, kdy jsou velké kameny, po nichž musíme občas jít, zvlhlé, i poměrně nebezpečná. Několikrát je třeba překonávat také spadlé stromy, což postup značně zpomaluje.
Stezka několikrát prudce šplhá do svahu, aby vzápětí zase klesala k zurčící říčce. A právě v těchto místech se do Bobrůvky-Loučky vlévá nenápadný potůček, který zdejší kraj tak proslavil.
Ovšem od jeho soutoku s řekou stačí ujít několik metrů do hlubokého údolí, jež si zde vytvořil, a o nenápadnosti už nemůže být ani řeči – ocitnete se v místech, která vám svou divokou nádherou vezmou dech. V několika kaskádách se zde vytvořily vodopády, které padají do malé tůně. Dolní vodopád se skládá ze dvou menších a jeho výška činí úctyhodných osm metrů. Horní vodopád je menší, měří pouze tři metry. Někam sem se v 18. století uchýlil baron Trenck se svými kumpány, aby unikli před spravedlností a údajně zde zakopali i zlatý poklad.

První vodopád v Trenckově rokli

Cesta je v Trenckově rokli jištěna lany

Vodopády si můžete prohlédnout pěkně z výšky, do horních částí soutěsky vede cesta jištěná lanem. Ta míří k trampskému srubu, který nad soutěskou ční jako orlí hnízdo. Před horní kaskádou je pak ještě jeden srub, spíše zemljanka, která je volně přístupná a v případě špatného počasí ji lze využít jako úkryt před deštěm.
Po prohlídce Trenckovy rokle se opět vydáme podél proudu řeky Bobrůvky-Loučky. Z prostranství u soutoku potoka s říčkou, kde najdeme tábořiště a také ceduli s informacemi o krutém baronovi, je však opět nutné vystoupat do prudkého svahu. Po asi kilometrovém pochodu dojdeme k místu, kde je na druhé straně řeky zřícenina hradu Vickov založeného ve 14. století. Do dnešních dnů se z něj však nedochovalo mnoho – pouze východní zeď a staré sklepení. Hrad je od řeky velmi obtížně přístupný, nachází se na vysokém ostrohu, jehož zdolání je více než obtížné, a proto lze jeho návštěvu doporučit opravdu pouze skalním příznivcům historie.
Na levé straně řeky se však nacházejí zbytky jiného hradu, Košíkova. Najdete ho o kilometr dále po proudu. Zde už je řeka o poznání klidnější, na svědomí to má jez a náhon u Šafránkova mlýna, který vzápětí minete. Bohužel, z Košíkova se nedochovalo ani to málo, čím se dosud může chlubit Vickov. Na místě najdete jen hradní příkop, zřícené zdivo a zbytky věže.
Podobně je tomu i s dalším pozůstatkem hradu, zříceninou Rýsov, která se nachází proti nedaleké obci Skryje. I v tomto případě zůstaly z původní stavby jen valy, které jen těžko někoho nadchnou.
Zajímavěji naopak vypadá samotná obec Skryje, které vévodí oranžový kostelík sv. Cyrila a Metoděje, viditelný opravdu z dálky. Cyrila a Metoděje si obec vzala za své patrony a nepřímo je zvěčnila i na svém znaku – kniha značí Cyrilovu vzdělanost, Metodějova berla pak odkazuje na moc a právo.
Ze Skryjí už jezdí autobusy do Tišnova, odkud lze vlakem pokračovat do Věžné, což je nejbližší zastávka od Habří. Můžeme zde tedy prohlídku ukončit, nebo pokračovat dále podél řeky. Ta zde opět začíná meandrovat, aby před Újezdem u Tišnova svůj tok opět narovnala. V Újezdu si můžeme prohlédnout kostel sv. Jiljí.
Před Újezdem se nachází zřícenina hrádku Újezd, ale ani ten příliš nestojí za zacházku. Podobně jako z předchozích dvou se z něj moc nedochovalo.
Něco málo se však dochovalo z hradu Lúčky, který stojí za obcí Dolní Loučky asi o kilometr dále. Například jižní zeď dodnes vypadá téměř tak jako v době svého vzniku přibližně ve 12. století. Kromě ní se zde nachází ještě několik dalších zbytků zdí, hradní příkop a další pozůstatky gotické stavby. Dolní Loučky, do kterých červená značka směřuje z Újezdu po celkem frekventované silnici, rozhodně stojí za zastávku. Můžeme si zde prohlédnout velký kostel sv. Martina původně ze 13. století, ale také železniční unikáty z doby současné. Kousek od Dolních Louček se klene 30 metrů vysoký a 300 metrů dlouhý železniční viadukt, jenž trati Brno - Havlíčkův Brod pomáhá překonávat hluboké údolí říčky Libochovky, která se o něco dále vlévá do Bobrůvky-Loučky. Most zde však nestojí jen tak o samotě – prakticky okamžitě totiž přechází do více než 600 metrů dlouhého tunelu, na který opět navazuje další most. Ten už je o něco kratší, měří "jen" 180 metrů, a pro změnu překonává Bobrůvku-Loučku.
V okolí jsou kromě tohoto ještě další dva tunely, a to směrem na západ u Říkonína a Níhova. Ty spolu s dolnoloučkovským dříve sloužily i k jiným účelům než coby železniční spojení – za války je Němci využili jako úkryty pro své továrny, ve kterých vyráběli části stíhaček Messerschmitt.
Dnešní procházku zakončíme v Tišnově, odkud se můžeme vlakem vrátit do Věžné a následně do pět kilometrů vzdáleného Habří. Ještě předtím však určitě navštívíme Předklášteří, které máme při cestě. Nachází se zde ženský cisteriácký klášter, velmi známý díky svému gotickému portálu v západním průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Portálu a klášteru se věnuje také Podhorácké muzeum, které najdeme přímo v areálu kláštera.

Kdo byl baron František von Trenck?
Velmi odvážný, ale také velmi bezohledný a krutý voják žil v letech 1711 až 1749. Nejprve sloužil v ruské armádě, s níž bojoval proti Turkům, pro své chování byl však z Ruska vyhoštěn, a tak vstoupil do služeb císařovny Marie Terezie. Stalo se to právě v době, kdy vypukla rakousko-pruská válka, během níž nadešla vrcholná Trenckova chvíle. Nabídl císařovně, že sestaví pluk skládající se z tisíce vojáků, jimž se říkalo panduři, se kterými vytáhne proti nepříteli. Marie Terezie souhlasila, a tak Trenck naverboval z území z oblasti dnešního Chorvatska a Srbska, kde měl své panství, vojáky. Historici dodnes vedou spory, kdo vlastně byli tito panduři. Část vědců má za to, že se jednalo o kriminálníky, kteří se službou v armádě dostali zpět na svobodu, druzí naopak tvrdí, že se jednalo o sedláky, kteří se již dříve osvědčili v bojích s Turky. Trenckovi vojáci nepobírali žold, ale měli nárok na válečnou kořist, což se samozřejmě projevilo na jejich chování vůči civilnímu obyvatelstvu.
Panduři se stali pověstní nejen svou krutostí, taktikou, kterou bychom dnes nazvali partyzánskou, ale i oblečením, jež silně připomínalo turecké vojáky, a také svou dvanáctičlennou kapelou. Hudba, kterou vyluzovala, byla prý natolik děsivá, že nepřítel mnohdy prchal ještě před tím, než vůbec došlo k bitvě. Od té doby se také vžilo rčení "zahrát někomu bandurskou".
Když chování pandurů překročilo únosnou mez, přikázala Marie Terezie, aby byl Trenck dopraven do Vídně. Ten se však o jejím rozkazu dozvěděl a uprchl do divokého kraje severozápadně od Brna. Zde se skrýval v rokli, která dnes nese jeho jméno a v níž údajně zakopal zlatý poklad. Podle pověsti Trencka a jeho nejbližší jednou objevil bylinkář Večeřa, s nímž Trenck uzavřel dohodu – každý čtvrtý den mu Večeřa přivede jednu ovci, za kterou dostane dvacet zlatých. Pokud je vyzradí, zemře. Večeřa se nemusel dlouho rozmýšlet, dvacet zlatých bylo celé jmění, a protože se Trenckovi muži v rokli skrývali řadu týdnů, stal se velmi brzo zámožným člověkem. Jednoho dne však byl úkryt prázdný, vojáci zmizeli.
Trenck byl posléze opravdu zatčen a umístěn do vězení na Špilberku. Jednalo se však o prominentního vězně, který směl přijímat dámské návštěvy a kterému bylo servírováno vynikající jídlo. Původní trest smrti mu byl změněn na doživotí. Příliš dlouho však stejně nežil – 29. září 1749 sepsal svoji poslední vůli, v níž dva miliony zlatých odkázal brněnským kapucínům, a pět dní poté zemřel. Byl pohřben v kryptě kapucínského kostela Nalezení sv. Kříže v Brně, kde jeho tělo prošlo přirozenou mumifikací. Nyní je vystavené v prosklené rakvi, díky čemuž si ho můžeme prohlédnout i my.
O Trenckově životě vyšla řada publikací, například Ďábel Trenck, kterou sepsal Karel Richter a kterou vydalo nakladatelství Akcent. Trenckovi a jeho životu věnoval jednu ze svých povídek také věhlasný Karel May. Nazval ji Pandur a grenadýr a líčí v ní boj mezi Trenckem a knížetem von Dessau.


Článek byl otištěn v magazínu Krásy Česka.


(sepsal Čočis)



Důležité odkazy:
Trenckova rokle na iDnes.cz:
    cestovani.idnes.cz/..
Trenckova rokle pohledem Marka z Hevlína:
    http://hevlin.unas.cz/091.htm
Klášter Porta Coeli:
    http://www.portacoeli.cz
Kotlův tip na Tišnovsko "z druhé strany":
    nasejizdy.czechian.net/20110423_tisnov/20110423_tisnov.htm
Ekofarma v Habří:
    www.habri.eu



Zpět na obsah


0