wz


Čundr 2008 – Rychlebské hory

Cesta do Bohem a (téměř i) lidmi zapomenutého kraje


Ve dnech 18. až 22. července 2008
Účastníci: Vacin, Tomáš, Řiza, Marek, Biňa, Kotel, Čočka


V České republice zbývá už jen velmi málo lokalit, které by byly turisty neprozkoumané, lépe řečeno nezprofanované svátečními výletníky. Jedním z mála takových "bílých míst" jsou Rychlebské hory. Že jste o nich v životě neslyšeli? To je právě jejich kouzlo – tohle pohoří, které se schovává za Jeseníky v tzv. Javornickém výběžku, je díky své "neznámosti" opravdu téměř dokonale opuštěné. Může se vám klidně stát, že na člověka nenarazíte celé hodiny. Opuštěnost Rychlebských hor nás více než lákala – nelze se tedy divit, že se putování po jejich hřebeni zúčastnilo nejvíce lidí v historii našich výprav. Celkem se nás do Bílé Vody, kde čundr pro rok 2008 začal, vypravilo sedm – naši bandu tentokrát doplnil i Marek z Hevlína a Čočkův brácha Kotel.



Den první – pátek 18. července 2008
Třebíč – Brno – Olomouc – Jeseník – Bílá Voda – Borůvková hora – Travná, nocleh č. 1 (pěšky asi 12,5 km, vlakem a autobusem 316 km)

Kotel s Čočkou přicházejí k nádraží o půl šesté ráno, zrovna ve chvíli, kdy Tomáš s Vacinem vykládají z Nikolčina auta své krosny. Poté, co Nikola odjede, Čočka navzájem Vacinovi a Tomášovi představuje Kotla, který se – díky svému věku, čundráckým zkušenostem a hlavně díky tomu, že důkladně nastudoval trasu a obeznámil se se všemi úskalími i příjemnostmi, jež nás mohou potkat – od tohoto okamžiku stává vedoucím celé výpravy.

Průvodčí v rychlíku Brno-Jeseník byl neuvěřitelný kolík. Ale také úslužný – zde pomáhá naložit do vlaku rodinku v jedné ze stanic v jesenickém podhůří.

Na radu Marka, který se k nám připojí až v Olomouci, kupujeme lístek ČD-Net za 880 korun. Je určen pěti osobám (přičemž Řiza nastoupí až v Brně) a na takto dlouhé trati nám oproti skupinové jízdence ušetří zhruba dvě stovky. Netrvá to dlouho a na první kolej přijíždí jen málo obsazený vlak na Brno.
Cestou začínají přistupovat lidi jedoucí do práce, takže před Brnem se radši zvedáme dřív a zaujímáme strategickou polohu přímo u dveří. Na přestup máme jen devět minut, a tak raději nechceme ztratit ani vteřinu nějakým tlačením se mezi dveřmi a na nástupišti. Navíc jako obvykle zastavujeme až na šestém peróně, a jak zjišťujeme na informační tabuli, náš rychlík bude přistaven ke čtvrtému – takže na nejvzdálenějším možném místě, jaké nám brněnští nádražáci mohli připravit.
Rychle tedy přebíháme na jedničku a poté podchodem na čtyřku, kde se však náš rychlík ještě nenalézá. Zato se tam nalézá Řiza, značně otrávený z toho, že musel tak brzo vstávat. I on se zdraví s Kotlem a společně pak čekáme, až nám přistaví vlak.
Ten přijede po chvíli – a je plný lidí. Jedná se totiž o spěšňák z České Třebové, který se v Brně přemění na rychlík do Jeseníku. Nějakou dobu trvá, než všichni vystoupí, a pak se cpeme do dveří my. Dost míst už je obsazených, přesto máme štěstí – přesně uprostřed vagonu nalézáme volné kupé. Jedná se o poslední neobsazené kupéčko, dál se totiž nacházejí služební prostory pro železniční personál. Takže bleskurychle obsazujeme místa a celé kupé zabíráme pro sebe (kdo by si taky chtěl sednout k pěti borcům, že?).
O vlak a cestující v něm se stará průvodčí, kluk o něco starší než my. Je to neuvěřitelný kolík. Jen otevře dveře, huba se mu nezastaví: "Tak co, chlapi, jedete na vandr? Až z Třebíča, kókám. A to ste všici?" hrne to na nás čistou hanáčtinou. Odpovídáme, že ne, že další kluk nastoupí v Olomouci. "Tak v Holomóci. No tak to se přídu kóknót." A taky že jo. Sotva Marek v Olomouci nastoupí a navzájem se představíme, už je tady průvodčí opět. "Tak to je ten váš kámoš? Tak co, řekli vám v Holomóci o té výluce?" obrací se na Marka, který v tom okamžiku vypadá dost zmateně a odpovídá: "No to nám teda neřekli." Průvodčí: "Oni vám fakt neřekli, že žádná výluka néni?" chechtá se a my s ním.
Asi za půl hodiny se průvodčí v našem kupé zjeví opět: "Chlapi, když jedete na ten vandr, nemáte náhodó kus provazu? Tak dvacet cenťáků by stačilo." Odpovídáme, že bohužel, a když odejde, tak se dohadujeme, na co ho asi potřeboval. Shodujeme se, že podle toho, jak se při tomto dotazu tvářil, ho zřejmě chtěl použít ke spojení lokomotivy s vagony.
V Mohelnici dostáváme místo elektrické lokomotivy dieselovou "bardotku" a náš vláček pomalu začíná supět do hor. Kolem nás se začínají objevovat sjezdovky a Řiza začíná uvažovat, jaký je to z Brna do Jeseníků kousek. "Seš tady v klidu za tři hodiny a můžeš lyžovat," podotýká.

Hrad Kolštejn u Branné...

...a větrníky kousek odtud (obé foceno z vlaku, takže se omlouvám, že jsou obrázky trochu mázlé)

Nedaleko za Hanušovicemi (tam jsme viděli pivovar, na jehož dvoře byly vyskládány desítky sudů), těsně před Brannou, se nám na chvíli objevuje pohled na hrad Kolštejn, poté projíždíme kolem větrníků (rozuměj: tzv. "elektráren"), které dokonale znehodnotily zdejší krajinu. Pokud vím, jedná se o jedny z prvních moderních větrných elektráren na našem území vůbec. A stejně jako jejich mladší sestřičky i tyto jsou podobně nevzhledné.
Po příjezdu do Jeseníku zjišťujeme první zradu. Vlakové nádraží zde nesousedí s autobusovým, jak jsme mylně předpokládali, ale nalézá se na kraji města, kdežto autobusové v centru (Jeseník by si v tomto ohledu mohl podat ruce s Třebíčí). Čočka tedy volá Biňovi, který do Jeseníku dorazil těsně před námi autobusem z Prahy, ať setrvá na místě, že k němu během čtvrthodiny dorazíme.
Do středu města sestupujeme okolo nemocnice a domů postavených v typicky německém stylu. Centrem se pohybuje dost lidí, je to tu i hezky upravené, k autobusáku se dostáváme přes pěkný park.
Na nástupišti číslo 7, odkud pojede náš autobus do Bílé Vody, už zdálky vidíme Biňu. Konečně jsme všichni pohromadě, taková grupa nás na čundr ještě nejela. I Biňa se zdraví s Kotlem a Markem, které nezná, sděluje nám, že cesta z Prahy byla v pohodě a stejně jako předtím ostatní se podivuje nad Čočkovým batohem, jenž je oproti krosnám zbytku osazenstva poloviční. "Vím, jak se sbalit a netahám s sebou zbytečnosti," vysvětluje dnes už poněkolikáté Čočis.

Upravený střed městečka Javorník

Máme ještě pár minut čas, a tak se Tomáš, Kotel a Čočka jdou občerstvit do nádražní občerstvovny. Jedná se o umakartový pajzl někdy z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kde sedí osoby dost podivného vzhledu a chlastají rezavý mok. Zvláště jeden chlap je dost zvláštní, takový rozevlátý nebo jak to říct. Kotel s Čočkou píšou pohledy, které těsně předtím koupili v trafice – pro ségru vybrali zvláště pěkný s obrázkem věznice Mírov (nachází se pár desítek kilometrů odtud) a s textem, v němž jí sdělují, že jí posílají pozdrav "...ze svého dočasného pobytu mimo domov".
Když se trojice vrátí na nástupiště číslo 7, zjišťuje, že na Bílou Vodu se zřejmě chystá jet půlka Jeseníků (no, to trochu přeháním, ale lidí tam fakt postávalo dost). Čekáme, až všichni nastoupí a pak se Kotel jde zeptat řidiče, zda by nám mohl otevřít zavazadlový prostor, abychom si tam mohli dát bágly. "Dejte si to dovnitř ke druhým dveřím," zní odpověď. Takže bágly putují s námi do autobusu a ještě za ně platíme příplatek. Mimochodem s námi autobusem cestuje již zmíněný "rozevlátý" chlapík z nádražní nálevny.
Po fungl nové silnici, jakou bychom zde rozhodně nečekali, nejprve projíždíme Lipovou-lázněmi, Vápennou, Žulovou a několika menšími osadami. Najednou se před námi krajina otevře, kopce ustoupí a je vidět neskutečně daleko do Polska. "Ty jo, co to je?" komentuje náhlou změnu krajiny Biňa. "To je snad druhá Polabská nížina, ne?"
Daleký výhled do kraje nás doprovází až do Javorníku. Jedná se o pěkné, upravené městečko, kde řidič vyhlašuje asi čtvrthodinovou přestávku. Jdeme se projít po okolí, kluci se shání po zmrzlině, Kotel si kupuje sluneční brýle. Ačkoli jsme na základě předpovědi "rosniček" předpokládali, že budeme spíš potřebovat pláštěnky (kvůli čemuž se dokonce z našich řad ozvaly těsně před odjezdem i některé poraženecké hlasy, které se ptaly, zda má cenu jet, když bude tak hnusně), meteorologové se jako téměř pokaždé v tomto roce pořádně sekli – slunko svítí jak o život a teplota se už určitě přehoupla přes 25 ˚C.

Ožrala v Javorníku. Mercedes vpravo měl německou SPZ, takže to byla opravdu dobrá reklama pro Českou republiku, vlevo keříky, do nichž chtěl onen ožungr hodit flašku od piva.

Cukrárna, kde se prodává zmrzlina, stojí asi tři sta metrů od autobusového nádraží (nebo jak ten plac, kde zastavují autobusy, nejlépe nazvat), na miniaturním náměstíčku. Zrovna, když kupujeme zmrzlinu, jde prostředkem silnice kousek od nás neuvěřitelně nadranej pobuda s flaškou piva v ruce a na každýho vychlastaným hlasem řve: "To néééníííí móóóžnýýý, to néééníííí móóóžnýýý!!!" Následně se snaží zatarasit cestu paní jedoucí proti němu na kole a pak nastupuje do dodávky, kde sedí další dva jemu podobní kumpáni, snad jen míň ožralí. Pobuda ještě těsně předtím, než se auto dá do pohybu, vystrčí hlavu z okýnka, zamžourá na keřík vedle sebe a hodí na něj flašku – zřejmě s přesvědčením, že třídění surovin tak bude učiněno zadost. Samozřejmě se netrefí, poloprázdná flaška keř přeletí a rozflákne se o chodník asi tři metry od nás. Auto vzápětí odjíždí a z krámku, před kterým se flaška rozbila, vybíhá obsluha a jme se uklízet střepy (asi tady mají podobná extempore na denním pořádku).
Po příchodu k autobusu ještě chvíli čekáme na řidiče, který klábosí o kus dál s kolegou. Poté, co k nám přijde, nás vítá slovy: "Vy jste si koupili nanuky? Tak si to dojezte a do autobusu mi nelezte, dokud to nesníte. Ne, že to budete schovávat všude možně, rozteče se to, a já to pak budu v Bílé Vodě uklízet jak cyp. Jsou prázdniny, tak nevím, proč mám jebat dospělé chlapy, když ve školním roce takhle jebu malé děcka." (To sousloví "malé děcka" opravdu použil, nejedná se o chybu z mé strany, na severu jsou tyhle zvláštní neshody v podmětu a přívlastku běžné – to jen tak na okraj.) Jsme z něho dost v šoku, až doteď jsme se chovali maximálně slušně, a on na nás takhle vyjede. Čočkovi se okamžitě vybaví studium v Ostravě, kde k podobným situacím, vzniklých z naprosto ničeho, také občas docházelo. No nic, dojídáme zmrzliny, ostatních asi pět nebo šest cestujících na nás trpělivě čeká. K žádnému zpoždění ale nedošlo, řidič si mohl ten svůj proslov fakt odpustit. Brali jsme to ale s humorem a navzájem se pak upozorňovali, ...že bysme fakt ty ledňáky měli vytáhnout z kapsy, jinak se nám tam roztečou a pan řidič se bude zlobit".
Po silnici se super asfaltem (zdá se, že Evropská unie sem lije pořádně peněz, aby trochu povzbudila přeshraniční spolupráci) jedeme dál na Bílý Potok. Tomáš uvažuje, čím se tady zdejší obyvatelé asi živí. Shodujeme se, že dost jich asi využívá sociálních dávek a že moc velké vyžití tady kromě krásné krajiny asi nemají. Biňa to uzavírá slovy: "Vidíte támhle toho chlapíka?" kýve hlavou na mladého člověka, který stojí za plotem a dívá se na náš dopravní prostředek. "Ten se na autobus kouká tak, jako kdyby to byla nějaká karavana." Těžko říct, jak často se dotyčný odtud dostane, ale vzhledem k tomu, že autobus sem jezdí maximálně dvakrát denně, a do Jeseníku, který lze považovat za první větší město, je to odtud dobrých pětatřicet kilometrů, to asi každý den nebude.

Náš čundr začíná stylově – před psychiatrickou léčebnou. Jen škoda, že s námi nejel Rypák, mohli jsme ho tady nechat.

Dál pokračujeme po úzkých silnicích, z nichž co chvíli sjíždíme na pole. Není to tím, že by silnice byly tak úzké, aby se na nich autobus neudržel – u každého potoka se totiž spravují mosty. Vedle původního je tedy dočasně vybudován ještě jeden, na nějž se vjíždí přes pole. Provoz je zde řízen kyvadlově, a tak občas čekáme, než nás pustí dál.
Tou dobou už jedeme přímo po česko-polské hranici, silnice je ještě naše, ale to, co se nachází za příkopem po naší pravé ruce, už patří Polákům. Každou chvíli míjíme ceduli "Pozor! Státní hranice!".
Od hranice se odchylujeme až v obci Bílá Voda, nejsevernější vesnici Českého Slezska, kde byl v roce 1742 podepsán mír mezi Rakouskem a Pruskem o úpravě státních hranic (čímž jsme přišli o většinu Kladska, které poté patřilo Prusku, Německu a po 2. světové válce připadlo Polsku – Rychlebské hory jsou de facto to poslední, co nám z původního Kladska zbylo). Stojí zde veliký kostel a bývalá piaristická kolej, budovy, které do tak malé obce svými rozměry příliš nepasují. Vše je ale perfektně opravené, možná se tu pořádají i česko-polské mše.
V Bílé Vodě vystupují všichni cestující až na nás a onoho "rozevlátého" chlapíka. Dál pokračujeme po velmi úzké silnici, která vede k nedalekým kopcům, a nakonec zastavujeme na konečné před zámkem, na němž se skví nápis "Psychiatrická léčebna". V okamžiku, kdy z autobusu vystupujeme, se otevírají dveře do léčebny, vychází z nich mladý zřízenec a kouká, kdo přijel. Nás si moc nevšímá, zato dovnitř pouští onoho "rozevlátého" chlapíka (vše se tedy v jeho případě vysvětluje). Kotel s Čočkou litují, že s sebou nevzali Rypáka (Třebíčákům netřeba představovat, pro ty netřebíčské: jedná se o blázna, který do Třebíče přivandroval bůhví odkud, aby se na elektrárně v Dukovanech kamarádil s tamními estébáky, a po revoluci převlékl kabát, podvodně zprivatizoval místní noviny, do kterých nyní píše nesmysly, jimž rozumí jen on sám, a v nichž útočí na lidi, kteří se mu nějakým způsobem znelíbí). Ten by se do této budovy dokonale hodil – daleko od lidí, studené zábaly, skotské střiky, koňské dávky sedativ, svěrací kazajka, vypolstrované zdi, spousta jemu podobných... To by bylo něco pro něj. Fakt škoda, že s námi nejel.

Ještě plni sil, na začátku naší cesty

Ale nechme Rypáka Rypákem (do léčebny se stejně dřív nebo později dostane) a pokračujme dále v naší cestě. Autobus zajíždí někam za zámek, když si Řiza najednou vzpomene, že v něm nechal igelitku s rendlíkem (ešusem se to opravdu nedalo nazvat) a pláštěnkou, kterou mu na čundr po Čočisovi poslala jeho maminka. Ačkoli máme s řidičem obecně spíše negativní zkušenost, nezbývá než se za ním vypravit a poprosit ho, aby mu otevřel dveře a igelitku vydal. Kupodivu se to obešlo bez zbytečných řečí, Řiza tašku dostává a my můžeme od autobusového stání, které se nachází u pěkného rybníčku, pokračovat dále.
Cesta vede k polňačce, u níž stojí přeškrtnutý nápis "Bílá Voda". Což vypadá dost komicky, protože po cestě by se nedalo jet skoro ani na kole, natož autem. "Hm, tak až sem můžeš jet padesátkou," říká Biňa. "Jo, a odtud už devadesátkou," odpovídá mu Čočka, který zrovna prochází kolem cedule a překračuje velkou díru uprostřed polňačky.
Další naše kroky už vedou lesem, který je zvláštní v tom, že snad každých deset metrů visí na stromě ptačí budky. Ptáci přitom nejsou nikde vidět, stejně jako jiná zvířata. Jediné, co vidíme v opravdu velké dálce, je rozhledna na Borůvkové hoře, kam nyní směřujeme.
První odpočinek přichází asi po půl kilometru chůze. Až na ty největší zimomřivce většina naznala, že je na dlouhé kalhoty fakt velké teplo, a tak došlo na převlékání. Během něho Kotel Čočku sprdl, že svým batůžkem všechny ostatní leda tak provokuje "...a jen počkej, až se rozdělíme a já ti dám svůj batoh...", načež pokračujeme dále. Ačkoli míříme k Borůvkové hoře, žádné borůvky zde zatím nejsou. Jediné, co potkáváme, je ženská s velkým psem. Jinak tady není ani živáčka.
Kousek před česko-polskou hranicí, po asi čtyřech kilometrech chůze, přicházíme k otevřenému prostranství, na kterém stojí velký zděný dům (v mapě značený jako kůlna) a turistický přístřešek. Je to jedna z mála turistických vymožeností, jíž Rychlebské hory oplývají, jednoduchá, z kuláků sbitá stavbička, která má většinou jen dvě, maximálně tři stěny, lavičku a hlavně střechu, pod niž se dá v případě nepříznivého počasí schovat. Nechybí ani ohniště s lavičkou či špalky na sezení. Rychlebské hory mají totiž tu výhodu, že si jich ještě ochranáři nestačili všimnout, a tak v jejich případě nevyhlásili přírodní park či chráněnou krajinnou oblast, v níž by bylo rozdělávání ohně či nocování zakázané.
U přístřešku se zastavujeme, prohlížíme si ho a následně vyhlašujeme krátkou přestávku na odpočinek. Tato stavbička je první svého druhu, kterou na naší cestě potkáme, a jak sděluje čundrácký veterán Kotel, ani on něco podobného, prospěšného potřebným, zatím neviděl. U tohoto přístřešku navíc visí také cedule, z níž se lze mnohé dozvědět o geologii a botanice Rychlebských hor (ne, že bychom to nějak pilně studovali).

"Náš" první turistický přístřešek...

...a krávy, které se pásly pár metrů odtud.

Zatímco svačíme, sem tam z meze pod námi slyšíme jakési podivné zvuky. Nejdříve myslíme, že je to třeba vítr, poté, co se tam jdeme podívat, ale zjišťujeme, že se na nás přišlo kouknout stádo krav. Ty zde popocházejí zcela volně, nikde žádná ohrada či plot. Jediné, co je dělí od cesty, po níž za chvíli půjdeme dál, je maliní a nízké keříky. "Bylo to tam jak v tom seriálu Zdivočelá země," popisoval Rychlebské hory po příjezdu domů Kotel Lubošovi, " i ty krávy se tam pásly úplně volně. Jenom se tam na rozdíl od toho seriálu nestřílelo." "Chceš říct, že zrovna, když jste tudy šli, se tam nestřílelo, ne?" zněla odpověď.

Právě jsme dorazili na místo zvané Růženec, nacházející se přímo na hranici. V následujících několika dnech po ní půjdeme velmi často.

Když opustíme přístřešek, cesta stoupá čím dál prudčeji ke státní hranici. Taky se konečně začíná ve větší míře objevovat borůvčí, takže svoje jméno dostala Borůvková hora oprávněně.
Červená stezka, po níž jdeme, se s hranicí střetává v místě zvaném Růženec, které se nachází 600 m n. m. Na Borůvkovou horu, jejíž vrchol leží v nadmořské výšce 899 metrů, to bude pořádný krpál – čeká nás převýšení tří set metrů na třech kilometrech. Stezka dále bude přesně kopírovat hranici, stejně tak i její polská, zelená varianta, s níž se na hranici spojuje. Čočka se jde podívat na polský rozcestník stojící asi padesát metrů odtud. Poláci tomuto místu říkají Przeł Roźanec (při pohledu na slovo "Przeł" napadne každého Čecha

Skály na česko-polské hranici, mezi rozcestím Růženec a Borůvkovou horou

v první chvíli něco jiného) a kromě trasy po hranici zde vede i trasa do vnitrozemí, na místo zvané Orłowiec. Na rozdíl od Klubu českých turistů jejich polský protějšek PTTK značí (podobně jako třeba Rakušáci) vzdálenosti v hodinách a minutách, nikoli kilometrech.
Kromě polského ukazatele stojí na hranici samozřejmě také hraniční patníky. Ten, k němuž jsme před chvílí dorazili a u něhož nyní odpočíváme, má číslo 8/1. Stejně jako všechny ostatní, které v tomto kraji potkáme, i tento pochází z první republiky – jenže tehdy existovalo Československo, které zde sousedilo s Německem. Na patníku jsou tedy z jedné strany vytesána písmena "ČS" (typicky "prvorepublikově" protnutá), z druhé strany písmeno "D" jako Deutschland. Jak se změnila doba, tak na naši stranu někdo napsal jen písmeno "C" (napsal, nikoli vytesal, proto to původní označení zůstalo), na druhé vzal někdo majzlík, onomu "D" udělal nožičku a změnil ho na "P" (a pro jistotu ještě napsal to "P" i barvou).
Prudké stoupání, které musíme zdolat, nám dává opravdu zabrat. Každou chvíli odpočíváme, gurmáni, jako je Marek nebo Biňa, se sytí borůvkami, jichž zde roste opravdu požehnaně. Cesta se také stává čím dál více divočejší, sem tam přes ni leží strom, který se musí buď přelézat,

Přicházíme na Borůvkovou horu
(foto: Marek)

anebo obcházet (ještěže už jsme v Schengenu, a můžeme tedy procházet i polskou stranou :-)). Občas trasa také vede podél zajímavých skalních útvarů, případně podél rostlin s krásnými zvonkovitými fialovými květy.
Naše úsilí a námaha jsou korunovány příchodem na vrchol Borůvkové hory, na kterém stojí vysoká rozhledna. Zde také potkáváme první turisty (ti sem zřejmě přišli lehčími trasami z vnitrozemí obou států). Marek, Vacin a Čočka, kteří jsou rozběhnutí, zamíří na vrchol rozhledny i s batohy, ostatní jsou prozíravější, pověří Řizu, aby dole zůstal u věcí, a nahoru zamíří bez zátěže. Až se vrátí, Řiza se také mrkne nahoru.
Rozhledna je zakrytovaná, schodiště vede uvnitř, trochu připomíná vyhlídkovou věž na rakouském Jauerlingu. Vede na ni 158 schodů, tedy o čtyři méně než na třebíčskou věž, které jsou vyrobeny z ocelových mříží (vidíte tedy pod sebe, ale není to tak zlé). Nahoře vás čeká kruhový výhled na všechny strany, na stropě (vyhlídka je totiž zastřešená) máte i podrobný plánek okolí, takže víte, na co se díváte.
Se zájmem si prohlížíme jezera na polské straně hranic, nejblíže k nám leží jezero Otmuchowskie, kousek od něj Nyskie, v dáli se pak ztrácejí ještě další dvě rozlehlé vodní hladiny. Nebyl by to Biňa, aby nezačal brblat, že místo, abychom se plahočili po horách, mohli jsme zajet k jezerům do kempu, v ruce kelímek s pívem a provádět jeho oblíbený zevling. Na svou stranu získává Řizu, zvláště poté, když zjišťujeme, že Otmuchovské jezero se nachází jen třináct kilometrů od nás. Další účastníky se jim však přesvědčit nedaří, a tak je vzpoura (a tedy i předčasný konec čundru) zažehnána.

Borůvková hora nabízí krásné výhledy na všechny světové strany.

Václavu Havlovi (od středu mírně doleva /na základě této lokalizace vidím, že fotka je fakt obraz skutečnosti :-)/) kdosi vyškrábal obličej.
(Foto: 2x Marek)

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, že
(foto: Kotel)

Kromě rozhledny na Borůvkové hoře najdete i stůl a lavice na odpočinutí, ohniště a dokonce i odpadkové koše, kterýchžto využíváme a vyhazujeme do nich odpadky (není jich moc), které jsme od začátku čundru stačili nashromáždit. Mimo to tady, přesně na hranici, také stojí cedule, která informuje o setkání českých a polských disidentů, k němuž zde došlo 21. srpna 1987. Disidenti (a zároveň budoucí členové vlád a zákonodárných orgánů obou států) si tak v době, kdy Polsko už bylo naprosto u konce s dechem, připomněli devatenácté výročí okupace Československa. Na ceduli je fotka se zhruba dvacítkou lidí stojících, sedících či válejících se před cedulí s nápisem "Granica panstwa", a dále vyprávění, jak k onomu setkání došlo. Povídání sepsal jakýsi Mietek Piotrowski, na polské straně je napsané v polštině, na české přeložené do našeho jazyka. A nebyla by to Evropská unie, aby na této ceduli neměla vlaječku s tvrzením, že tento projekt vznikl za její podpory (koukám, že projektem může být opravdu cokoli – silně to připomíná plavčíkovské boudy na Martiniku, taktéž postavené z peněz EU).
Hledáme na obrázku Havla, o němž se v textu také píše (a zároveň uvažujeme, jak sem tenkrát, kdy si zapaloval jednu od druhé, mohl vlastně vystoupat), ale nemůžeme ho vůbec najít. Teprve když se podíváme na polskou verzi, zjišťujeme, že na fotce opravdu je. Na české mu ale nějaký jeho "fanoušek" vyškrábal z fotografie hlavu. Doufáme, že nám nikdo hlavu nevyškrábe – fotíme se na Borůvkové hoře podobně, jako ti jednadvacet let před námi, i s obligátním havlovským "véčkem". Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, že.
Od této chvíle už nás žádný stoupák nečeká – naopak budeme docela strmě sestupovat do vesničky Travná, kde to dnes už chceme zapíchnout a přespat.

Sádrové panoptikum při vstupu do Travné

Od Borůvkové hory pokračujeme po modré značce, která se zhruba po kilometru stáčí z hranice do vnitrozemí. Ty čtyři kilometry do Travné už nám připadají jako nic, a tak cesta rychle utíká. Nejprve míjíme rozcestník "Nad Travnou", který se nachází ve výšce 734 m n. m., poté se před námi objeví menší, pěkně zdobený kostelík. V naší výpravě jsou dvě skupiny lidí, technici a netechnici, a techniky v tuto chvíli spíše než kostel zajímá sportovní Hyundai Coupé, které stojí těsně vedle kostela, u chalupy s perfektně střiženým trávníkem. Přesto všichni jdeme dále, načež přicházíme k prameni "La Saletta", údajně se zázračnou vodou. Voda je ve skutečnosti mírně radioaktivní, takže v ní vychcípaly všechny mikroorganismy – proto je asi tak zdravá. Čepujeme si ji do našich PETek, případně se jí i malinko (ale opravdu jen malinko :-)) umýváme. Marek se jde podívat na začátek křížové cesty, která v těchto místech začíná.
Kousek od kostelíku se před námi objevuje něco, co by snad za jiných okolností mohlo být hospodou i s penzionem – ale zdá se, že společnost, která sedí na zápraží, je uzavřená. My stejně nemáme zájem si sednout, chceme jít do hospody U Oravců, o níž se Kotel dočetl, že je velmi přístupná čundrákům.

Veliký novogotický kostel v Travné

Co však na tomto rádobypenzionu bouchne do očí, je plocha přímo proti němu. Celá je totiž doslova poseta neskutečným množstvím sádrových figurek. Nejde přitom jen o klasické trpaslíky, mají zde i sádrové dogy, čápy, mezi nimi různé baráčky, třeba i větrné mlýny atd. Fakt blázinec...
Jak pokračujeme dále, najednou se před námi zčistajasna vynoří obrovský kostel, který by klidně mohl dominovat některému pražskému, anebo spíše mnichovskému náměstí. Kostel pochází z roku 1882 a připomíná doby, kdy zde bydleli převážně Němci, tenhle kraj byl poměrně bohatý a vesnice Travná zřejmě poměrně významnou obcí na rakousko-německém pohraničí. V tuto chvíli je nádherně ozářený zapadajícím sluncem.
Cesta, která se kolem kostela svažuje k centru Travné, vede kolem domu s nápisem "Dům setkávání". Dohadujeme se, co to může být, a shodujeme se, že zde má sídlo asi nějaká sekta. "Radši dál odsud," říká Čočis klukům v okamžiku, kdy ze dveří "Domu setkávání" vychází fakt pěkná holka. "No, zas až tak moc daleko chodit nemusíme," dodává Čočka potichu jedním dechem.
Už zdálky vidíme ceduli "U Oravců 300 m". "Sláva, konečná," říkáme si a odbočujeme naznačeným směrem. Přitom míjíme borečky v hip-hopových hadrech, kteří na mobilu poslouchají jakési pofidérní zvuky, jimi zřejmě považované za hudbu. Nechápeme, kde se tady mohli vzít, ale radši se neptáme a jdeme dál.
Naproti hospodě U Oravců připravuje parta maníků plochu pro zítřejší "Česko-polské pojiwo". Jak zjišťujeme z plakátů, jedná se o fesťák, na kterém zahrají kapely jménem Uširváč, Shockwave nenormal music, Úplně normálně (s podtitulem "punk jak noha") atp. Biňa lituje, že jsme nepřišli o den později, protože "tady budou super lidi", vysvětluje s poukazem na trashmetalisty a pankáče, jimiž se to tady zítra bude hemžit.
V hospodě zatím sedí málo lidí, obsazujeme proto největší stůl a poroučíme si sedm piv a zároveň se paní vedoucí ptáme, jestli si můžeme někde za hospodou postavit stany. "Zeptejte se těch lidí venku, jestli si je budete moct postavit na té ploše vzadu," odpovídá. Vacin s Řizou, kteří sedí na kraji, se tedy zvedají a za chvíli se vracejí s dobrou zprávou – všechno zařízeno, o dnešní nocleh se už starat nemusíme.
Saháme i po jídelních lístcích, ale když chceme tradiční guláš, je nám odpovězeno, že ho bohužel nemají. Volíme tedy jiná jídla, která nás tak nasytí, že o půl desáté už se nám klíží oči. Kotel s Markem a Čočkou se zvedají jako první a míří k místu, které nám bylo podle Vacina a Řizy doporučeno jako tábořiště. Tam se stále ještě pohybují chlápci, přičemž jejich šéf, když nás vidí, na nás volá: "Kluci, klidně si vlezte tady toho hangáru, ať si nemusíte stavět stany," a ukazuje na vojenský hangár, už připravený na zítřek. Jeho slova nás příjemně překvapují, zvláště po zážitku s řidičem autobusu, který nás okřikoval jak malé kluky.

Naši první noc v Rychlebských horách strávíme v hangáru. Děkujeme, dobří lidé v Travné.
(Foto: Marek)

S díky tedy přijímáme nabídku a lezeme do hangáru. Je dost prostorný pro nás všechny, jeho "podlaha" se sice malilinko svažuje, ale to není žádný problém. "Jdu ostatním říct, že spíme tady," říká Čočka a jde ven. Ve dveřích stanu se sráží s asi dvacetiletou holkou s vlasy upletenými do copánků. "Jéé, vy tady dneska spíte? říká holka. "No, dovolil nám to támhleten pán," odpovídá Čočka a ukazuje na šéfa vzadu se pohybujících pracantů. "Já tady hledám Heřmánka," říká holčina. "Bohužel tady není ani Bartoška, ale klidně pojďte dál," zve ji Čočis. "Fakt, jste vítána," doplňuje ho Marek, který se jako duch zjevil vedle něj. "Nee, děkuju," pípá holka a mizí pryč.
Čočka potom nachází zbytek výpravy a posílá ho do hangáru. Řizovi se v něm moc nelíbí, ale stejně jako ostatní se zde také ubytovává. Ještě chvíli bojujeme s "dveřmi" stanu (respektive kusem plátna, jež má jako dveře sloužit), které se nám zpočátku nedaří moc zavřít, ale nakonec nad nimi vítězíme. Náš první den na čundru po Rychlebských horách končí. Co nás asi potká zítra?

(sepsal Čočis)



Důležité odkazy:
Rychlebské hory na Wikipedii:
    cs.wikipedia.org/wiki/Rychlebske_hory
Rychlebské hory, regionální informační server:
    www.rychleby.cz
Rychlebské hory ve zkratce 1:
    www.tady.cz/trekweb/rychleby.htm
Rychlebské hory ve zkratce 2:
    outdoor.misto.cz/rychleby.htm
Rychlebské hory na serveru Roháče.cz:
    www.rohace.cz/?cube=text&c=25
Psychiatrická léčebna v Bílé Vodě :-):
    www.oblibene.biz/pl.bila.voda
Rozhledna na Borůvkové hoře:
    www.ejeseniky.com/turistika/veze-rozhledny/boruvkova-hora-rozhledna
Restaurace a ubytování U Oravců:
    www.uoravcu.cz

Další den



Zpět na obsah


0