wz


Ve stínu přívětivé sopky
aneb
Velký výlet na perlu Malých Antil


Ve dnech 4. až 15. června 2008
Účastníci: Taťka, Čočka


Současná doba neuvěřitelně přeje cestování, letenky se prodávají doslova za babku, silná koruna dovoluje podnikat cesty, o kterých se nám před několika lety ani nesnilo. V únoru tohoto roku nabídla společnost Air France pro období květen až červen levné lety na ostrov Martinik. Čočku hned chytla toulavá nálada, vytáhl mapu, koupil průvodce a zkoumal, co je na téhle perle Malých Antil k vidění. A že toho bylo! Cestovatelskou horečkou tentokrát nakazil svého taťku – slovo dalo slovo, koupili jsme jak letenky z Paříže na Martinik, tak letenky do Paříže, zamluvili auto a ubytování a začali balit. Naše velká cesta přes oceán začala...

(Protože byla tato cesta více než objevná a plná zážitků, jejichž sepsání bude trvat pořádnou dobu, neuveřejňuji tentokrát celý zápis najednou, ale po jednotlivých dnech. Postupně se zde budou objevovat zápisky z každého dne našeho pobytu, které kromě obrázků doplní několik videí /pokud to místo na disku dovolí/. Přeji příjemné čtení.)



Z deště do tropů

Den D-1, úterý 3. června
Naše velká cesta začíná v úterý 3. června před půl čtvrtou odpoledne. V Třebíči chvílemi prší, rtuť v teploměru ani zdaleka nesahá ke dvaceti stupňům. Začátek výpravy do tropů je tedy opravdu stylový.
Počasí se nelepší ani během jízdy do Prahy, spíše naopak – projíždíme prudkými přeháňkami, které však někteří pitomci za volantem řítící se po „dé jedničce“ zcela ignorují. V rádiu proto po chvíli informují o tragických nehodách, kvůli nimž se provoz na dálnici značně zpomaluje. Míjíme auto otočené na střeše, o několik kilometrů dál náklaďák, který odtáhli do odstavného pruhu poté, co se střetl s jiným nákladním autem. O nic lepší to není ani v samotné Praze, na Barrandov se prakticky nedá odbočit, a tak jedeme po magistrále až téměř k Václaváku, kde na druhý pokus odbočujeme na Smíchov. Poněkud netradiční cestou okolo Švandova divadla se dostáváme až Plzeňskou a poté do Košíř a hlavně k ségře. Cesta Třebíč-Praha tentokrát trvala víc než tři hodiny, což je "pomalostní" rekord.
Jdeme brzy spát, ještě předtím však objednáváme taxíka na 3.45 ráno.

Den D, středa 4. června
Noc byla celkem v klidu, něco málo jsme přece jen naspali. Vstáváme ve čtvrt na čtyři, bez problémů se vypravujeme. Taxík přijíždí ještě před tři čtvrtě. Za volantem sedí mladý borec, který nám s kufry ochotně pomáhá do své Oktávky.
Jako každý pořádný taxikář i tenhle je celkem ukecanej. Při cestě na letiště se ptá, kam že máme namířeno, a když slyší, že za oceán, tak se rozpovídá o svých příbuzných ve Vancouveru.
"Nikdy jsem tam ale nebyl," vykládá. "Dokonce mi tam nabízeli i práci, ale tehdy jsem neuměl pořádně jazyk. Teď už to zase není tak jednoduché kvůli rodině."
Cesta prázdnou noční Prahou se nedá srovnat s naší včerejší jízdou. Ačkoli i nyní chvílemi prší, nijak nás to nezdržuje, a taxikář, který opravdu (téměř) striktně dodržuje předepsanou rychlost, nás po dvaceti minutách vysazuje před Terminálem 2. Za jízdu si účtuje jen něco přes tři stovky, a tak mu taťka, jehož tato cifra příjemně překvapuje, dává čtyři. Taxikář si to fakt zasloužil, byl velmi ochotný. Mimochodem, jednalo se o firmu SpeedCars – a co bylo zajímavé, taxík měl nikoli pražskou, ale ostravskou "téčkovou" espézetku.
Na letišti v tuhle časnou hodinu potkáváme jen velmi málo lidí, přece jen Ruzyně není Stansted, kde ve čtyři ráno nebylo k hnutí. Na obrazovkách už svítí, že SkyEurope odbavuje všechny své ranní spoje naráz, takže i přesto, že by se zavazadla měla podávat až za půl hodiny, můžeme se jich zbavit už teď. Což také činíme, naše kufry míří společně s bágly cestujících do Malagy a Amsterdamu kamsi do útrob letiště. Opět se s nimi (doufám) setkáme až v Paříži.
Máme ještě spoustu času, a tak nejdeme k pasovce, ale ještě chvíli sedíme v hale, kde dopíjíme minerálku a kolu, které bychom si nemohli vzít s sebou. Kousek od nás stojí podivná stavba ověšená pestrými vlaječkami, z níž se co chvíli ozve mručení, známé jako identifikační prostředek stoupenců hare krišna a buddhistů. Čočka se jde podívat, o co jde, a zjišťuje, že se jedná o jakousi karikaturu (jinak se to fakt nedá nazvat) tibetského chrámu. No nevím, rozhodně Číňanům nijak nefandím, ale na druhou stranu se ten Tibet taky nemusí cpát úplně všude. Takhle by si jeden mohl usmyslet, že na letišti postaví kopii svatopetrského chrámu, druhý mešitu i s minaretem a třetí bůhví co.
Poté, co veškeré nepovolené tekutiny úspěšně zlikvidujeme, odcházíme k pasové kontrole. Ta probíhá bez jakýchkoli průtahů, kontrola příručních zavazadel taky. Ani jeden "nepípáme", a tak můžeme směle vykročit do haly C, odkud bychom měli vystartovat směr Paříž.
Už jsme dlouho neletěli, a proto si trochu komplikujeme naše další kroky. Pořádně jsme si neprohlédli naši palubní vstupenku, čímž nám uniklo, že přesný "gejt" už vlastně známe. Místo, abychom šli přímo k jedenáctce, jak je na palubce napsáno, usazujeme se u dvojky s tím, že zde počkáme až do doby, kdy se náš odlet i s číslem brány objeví na obrazovce. U "gejtu" C2 se to hemží cizinci, Češi jsme zde jen my a asi tři další lidi. Ostatní v rukou drží většinou kanadské a americké pasy, sem tam vidíme i italské. Všechno se jedná o cestující společnosti Lufthansa do Frankfurtu nad Mohanem a potom očividně někam dál.
V tranzitu u "cé dvojky" sedíme asi půl hodiny, pak přicházejí holky v uniformách ČSA a z počítače dolují údaje o cestujících. Je zajímavé, že ČSA takto spolupracuje s Lufthansou, ačkoli spolu nejsou v jedné alianci, ale zřejmě na to mají nějakou dohodu. Když vidíme, že cvrkot kolem nás sílí a že děvčata začnou co chvíli odbavovat, zvedáme kotvy. Těsně předtím se na obrazovce rozsvítil i náš let, a tak už víme to, co jsme mohli vědět již před chvílí – že máme zamířit k východu C11.

SkyEurope je naše oblíbená společnost, tak proč jí neudělat reklamu? Takto jsme viděli křídlo letadla při naší cestě do Paříže.

Zde čeká pár lidí na spoj do Malagy, jenž startuje pár minut před námi. Na pařížské letadlo zde zřejmě nikdo ještě nečeká, jsme asi první. Většina turistů mířících za krásami španělského jihu už je asi v letadle, za pultíkem stojí dvě holky a kluk, kteří očividně mají nějaké nesrovnalosti mezi nahlášeným a skutečným stavem cestujících. Netrvá to dlouho a halou se ozve hlášení: "Poslední výzva pro cestující do Malagy. Žádáme paní..." a následuje asi pět nebo šest jmen, která nemají v seznamu odfajfkovaná.
V tu chvíli se borec jde podívat od pultíku za roh, kde se mu naskýtá obrázek jako vystřižený z koňských dostihů. Úprkem k nám běží skupina ženských, sotva popadají dech. Kdyby v tom okamžiku v letištní hale probíhaly lehkoatletické závody, asi by i věhlasní běžci měli co dělat, aby jim stačili. Borec je uklidňuje, že už je všechno v pořádku, ženské ukazují pasy a občanky a míří do přístupové "roury". Deset minut na to je jejich letadlo vytlačeno na letištní plochu a dostává povolení ke startu.
Zatím se hala začíná plnit cestujícími z našeho spoje. Vedle nás si sedá mladá maminka s kočárkem, ve kterém sedí asi roční chlapeček, manžel po její levici je asi cizinec. Chlapeček si nás prohlíží, a tak se s paní dáváme do řeči – jaké to je, cestovat s tak malým dítětem? Říká, že dobré, aerolinky jsou na to prý připravené. Stevardky během letu někam zastrčí kočár a v místě určení ho mají zase připraven. "Létám dost často a pokaždé to bylo naprosto v pohodě," uzavírá příjemná mladá paní.
Po chvíli k pultíku přicházejí holky, které začínají připravovat odbavení. Čas už se ale nachyluje, co nevidět bychom měli startovat, ale pořád nechtějí otevřít vrátka. Za chvíli se halou ozve důvod – let do Paříže-Orly bude o patnáct minut zpožděn. Nevadí, patnáct minut je naprosto v normě, a proto v klidu čekáme, až se problém vyřeší.
To se opravdu záhy stane, a tak se začíná odbavovat. Hladce procházíme kontrolou a po vstupu do letadla jsme nasměrováni na naše místa, která nám přidělili při vystavení palubní vstupenky. Bohužel, Boeing 737 má sedadla 12 D a E umístěná přímo nad křídlem, takže z koukání toho asi moc nebude. Jak ale můžeme později konstatovat, až téměř do Paříže bylo silně zataženo velmi hustou oblačností, nad celou západní Evropou zřejmě pořádně lilo, takže to zas až tak velká tragédie nebyla.
Startujeme s dvacetiminutovým zpožděním, letušky předvádějí tradiční "záchranářský" aerobik, přičemž my toto divadýlko sledujeme doslova z první řady. Naše sedadla se totiž nacházejí v polovině letadla, kam si stoupla druhá letuška. Otevření krytu, v němž se nachází dýchací maska pro případný náhlý pokles tlaku v kabině, nám tak předvádí přímo nad hlavami.
Po startu, během něhož jsou v letadle vypnuta světla (prý z bezpečnostních důvodů, ale onen konkrétní důvod nám neřekli), nás pilot vítá na palubě. Prolétáme vodou nacucanými mraky, což s letadlem pořádně mává, z okýnka není vidět ani zblo. Poté, co se dostaneme na naši letovou hladinu, nás piloti informují, že se právě pohybujeme ve výšce dvanáct kilometrů (fakt solidní) a že smazáváme časové manko, díky čemuž bychom v Paříži měli přistát podle letového řádu.
Netrvá to dlouho a letadlo zase začíná klesat. Nad severozápadní Francií se rozjasňuje, pod sebou vidíme městečka, která se pozvolna mění v hustě zastavěnou aglomeraci. Z pařížských předměstí toho ale moc nemáme, rychle jdeme na přistání, pod námi se objevuje asfaltová plocha, drcnutí, a už nás vítá letiště Paris-Orly. Dorazili jsme sem v čase 8.23, tedy se sedmnáctiminutovým předstihem oproti letovému řádu. Opakuji se, ale takhle by měly jezdit vlaky (i když je mi jasné, že letadla mají stanovenou určitou časovou rezervu, a proto téměř vždy přiletí o několik minut dřív, než by měla).
Z letadla se dostáváme velmi rychle, neméně rychle k nám míří naše zavazadla, na která čekáme sotva pár minut. Protože jsme letěli v rámci schengenského prostoru, nemusíme se zdržovat ani s ukázáním pasů, a ihned se ocitáme v prostorách terminálu Orly-Sud.
No jo, jenže my musíme na Martinik odletět z terminálu Orly-Ouest. Tam se dostáváme velmi důmyslným a rychlým dopravním prostředkem – nadzemní dráhou Orlyval, která nejenže spojuje tyto dva terminály, ale ze západního míří přímo do centra Paříže. Z letiště třeba do známé supermoderní čtvrti La Défense se tak dostanete za méně než hodinu. My však touto nadzemkou postrádající řidiče jedeme sotva minutu (kterou samozřejmě na rozdíl od trasy do města nemusíme platit) a vystupujeme o půl kilometru dál u západního terminálu.
Ocitáme se přímo v hale W, odkud má startovat náš let do Fort de France. To se však stane za více než pět hodin, a proto se usazujeme v letištní hale a chytáme lelky. Nicméně nás to přestává brzo bavit, a tak – vyzbrojeni znalostmi letiště Orly ze stránky argil.info – jdeme hledat místo, odkud jsou vidět startující letadla. To se nám opravdu brzo daří, prosklená stěna s výhledem na letištní plochu se nachází jen kousek od nás, takže se strategicky přesouváme.
Usazujeme se na sedačky (mimochodem nic moc, na Ruzyni jsou mnohem lepší) a sledujeme ten kousíček letiště, který máme před sebou. Ačkoli vidíme opravdu jen zlomek toho, co se děje na celé ploše, je stále na co koukat. Na rozdíl od brněnských Tuřan, kde – jak jsme zjistili minulý rok – je frekvence letadel zhruba jedno za tři hodiny, zde před námi stále nějaký letoun popojíždí a minutu co minutu míří k zatažené obloze. Tady vážně nekecám, stopovali jsme to, některá letadla startovala i v kratším intervalu. Kromě toho si můžeme v plné kráse prohlédnout Jumbo Jet společnosti Corsair, který bezprizorně stojí na odstavné ranveji pár desítek metrů od nás. Kromě obligátních Boeingů a Airbusů kolem nás občas rolují i některé méně známé typy letadel, z nichž nejvíce nás svým vzhledem zaujímá letoun, který jsme si pracovně pojmenovali "jezevčík". Podlouhlé, poměrně malé, jakoby hubené letadlo společnost TAP Portugal tak vážně vypadá. Prvně jsme mysleli, že se jedná o nějaký Fokker, ale po zhlédnutí stránky portugalské letecké společnosti jsme zjistili, že letadlo patří do rodiny airbusů.
V hale se nenacházejí pouze lavičky, z nichž lze pozorovat startující letadla, ale také – jak to tak na letištích bývá – obchůdky s nejrůznějším sortimentem. Kousek od nás je dost velké knihkupectví, na druhé straně obchod s hodinkami. Nejedná se přitom o žádné extrovní zboží (ačkoli i zde lze koupit hodinky v hodnotě několika tisíc euro), ale o obchůdek, kde si můžete koupit pěkné "swatchky" za šedesát, osmdesát euro. Zdá se mi to levnější než u nás.
Čočka se jde podívat, zda náš let už náhodou nenaskočil na obrazovce. Sláva, je to tam, máme jít do haly 3. Když jde tuto radostnou novinu zvěstovat taťkovi, vidí, že okolo laviček obcházejí holky, které dělají nějakou anketu. U taťky se prý nezastavily, zřejmě – stejně jako u dalších zde sedících cizinců – poznaly, že neumí ani slovo francouzsky, a tak by jejich úsilí vešlo vniveč.
Hala 3 se nám zdá o něco menší než ostatní. Očividně slouží zejména k odletům do francouzských zámořských departmentů, protože zrovna v tuto chvíli končí odbavování cestujících do Cayenne ve Francouzské Guyaně a kromě letu na Martinik začíná také odbavovací procedura pro lidi, kteří letí do Pointe-à-Pitre, největšího města na francouzském ostrově Guadeloupe. K přepážkám se vine dlouhá fronta, která pokračuje ještě před jakousi "předpřepážku" nacházející se asi deset metrů od běžných přepážek. U této "předpřepážky" stojí zaměstnanci letiště a lifrují lidi do jednotlivých řad podle toho, kam kdo letí. Mimoto také lidem dávají speciální visačky na zavazadla. Jak jsme pochopili později, jde o ryze francouzskou specialitu – správně byste neměli mít visačku se svým jménem napsanou na báglu ještě z domu, musíte vyplnit tu s logem Air France a připevnit ji na držadlo kufru. Totéž musíte mít i na příručním zavazadle, v tomto případě navíc i s další cedulkou, hlásající do světa, že se jedná o bágl, který berete s sebou na palubu.
Zprvu tomuto systému moc nevěnujeme pozornost, ale jak se pomalu přibližujeme k "předpřepážce", chlapík před námi se vypravuje pro visačky, přináší je také nám a naznačuje, že je máme vyplnit. Chápeme, že zde jde do tuhého, s francouzskou byrokracií nemá smysl bojovat, a tak na papírky vypisujeme naše nacionále. Chvíli na to stojíme u "předpřepážky", kde nás služba pošle do řady s cedulkou Fort de France (což je název hlavního města na Martiniku).

Taťka na letišti Paris-Orly

Fronta, na rozdíl od davu lidí čekajících k odbavení na Guadeloupe, není nijak dlouhá, za chvíli jsme u usměvavé černošky, která nám kyne, ať jdeme blíž. Kontroluje si naše jména podle seznamu a snaží se vyslovit pro ni tolik nezvyklá příjmení. Nejde jí na rozum, že by za písmenem "r" mohlo následovat písmeno "c", notabene ještě s háčkem nad sebou, a tak se ptá, jestli nedošlo k "error". Zprvu si nerozumíme, ale nakonec ji ujišťujeme, že nikoli, že se tak opravdu jmenujeme, žádný "error", žádná chyba. Další podivení z holčiny strany nastává, když zjistí, že máme nejen stejně divná příjmení, ale i nachlup totožná jména. To jí hlava nebere už vůbec, ale když ji ujišťujeme, že je tomu opravdu tak, nakonec kývne, zváží zavazadla a pošle je kamsi do podzemí letiště. "Bon voyage," usměje se na nás, podá nám pasy a pokyne rukou k další "štaci", kterou máme absolvovat. (Mimochodem, problémy se stejnými jmény jsme měli ve Francii naprosto všude, při cestě zpět – jak se dočtete později – za Čočkou, který prošel jako první pasovkou, vyběhl policajt, aby ho zastavil a srovnal jeho pas s taťkovým pasem.)
Pokračujeme tedy dále, u další kontroly jen ukážeme, že "ano, tenhle batoh si bereme s sebou" (někdy mám pocit, že Francouzi si potrpí na přezaměstnanost – například zrovna při pohledu na tuto nudící se "kontrolu") a jdeme k pasovce. Tou lehce procházíme, načež nás čekají detekční rámy a rentgeny zavazadel. Čočka prochází bez problémů, nicméně taťka "pípá". Kontrola ruční detektorem odhaluje jeho opasek, a tak následuje jen mávnutí rukou a jsme volní.
Tranzit, v němž máme počkat na náš spoj, je poměrně malý. Kromě cestujících na Martinik (zatím jich zde postává či posedává jen velmi málo) je druhá polovina sálu určena i letu na Guadeloupe. Jak se čas ale nachyluje, zaplňuje se i naše část haly. Kousek od nás posedává asi deset lidí, kteří očividně patří do jedné skupiny, ale kteří se navzájem ještě příliš neznají. Za chvíli k nim jakýsi chlapík přivádí dalšího, docela namakaného chlapa s tváří ošlehanou větrem. Představuje jim ho, chlap si s každým podává ruku, z čehož usuzujeme, že se jedná o vůdce výpravy.
O kus dál pro změnu sedí klučina, tak třináct let, který v ruce drží časopis s velmi vyvinutou a velmi spoře oděnou dívčinou – zřejmě jakousi obdobu magazínu Maxim. Vedle něj sedí letištní zřízenec, klukovi tedy ještě nebylo patnáct, ale protože cestuje sám, letištní personál si ho musí předávat z ruky do ruky až do chvíle, kdy si ho převezme někdo na Martiniku.
Po chvíli k přepážkám před námi přichází nějaká ženská, která přináší tabuli, na kterou píše údaje o letu. Kromě známých věcí, tedy že poletíme Boeingem 777, dostaneme oběd a svačinu a že místem přistání bude letiště Aimé Césara u Lamentinu, se dovídáme také přesnou vzdálenost letu a jméno kapitána (Monsieur Pain) a hlavního stevarda (Dominique, příjmení si nepamatuji, protože bylo dost krkolomné).
Jenže ceduli tam dala ještě hodně dlouho před odletem, a tak do čeho píchnout, že? Čočka se jde podívat na "naše" letadlo, ke kterému už vede nástupní "roura" a které stojí jen pár desítek metrů od nás. Vidíme každý detail jeho "čumáku", je fakt obrovské. Někde jsem četl, že jeho motor má stejný průměr jako trup Boeingu 737 a zdá se, že tento údaj nebyl nadnesený. Motory jsou opravdu gigantické, kdyby si k nim stoupl dospělý člověk, stěží by dosáhl do jejich středu. Letoun stojí přesně zaparkovaný na značce s číslem 773, což je technické značení Boeingu 777 (trochu zmatené, ale je to tak). O kus dál je na ploše namalováno číslo 747 a o další kousek, pokud si vzpomínám, také 320 aj. Tzn. že Boeing 747 a Airbus 320 by musely stát přesně na těchto značkách, zřejmě kvůli rozdílnému uspořádání dveří a dalších různých vstupů do letadel.
To už je "naše" polovina haly plná, posádka už je dávno v letadle a na obrazovkách nad vstupy se rozsvěcují první údaje. Cestující budou rozděleni do dvou řad podle místa v letadle. My máme sedadla K a L, a tak se řadíme do fronty (nebo spíše neorganizovaného chumlu) vlevo. Dáma za pultíkem zkontroluje naše palubní karty a pasy a s úsměvem nás pouští dál. Popojdeme pár metrů a zastavujeme se u stojanu s čerstvými novinami. Největší boj je samozřejmě o francouzské noviny (vypadá to, že v letadle budeme jediní cizinci), my bereme anglicky psaný International Herald Tribune a zase pochodujeme blíže k letadlu.

Boeing 777 společnosti Air France, který nás "odvezl" na Martinik

Zde už nás vítá letuška a po zhlédnutí lístečků, které zbyly z našich palubních karet, nás posílá do vzdálenější uličky. Nejprve procházíme první třídou a třídou Alizée (taky bych to bral, udělat si z křesla – o sedadle v tomto případě nemůže být ani řeči – plnohodnotnou postel a celý let pohodlně prospat), načež míříme do míst určených běžným pasažérům. Boeing 777 je ohromné letadlo, vedle sebe je zde umístěno deset sedadel (tři u okna, čtyři uprostřed a další tři opět u okna), dohromady se sem vejde 470 cestujících. Je to také znát na délce letadla, měří totiž přes sedmdesát metrů. My sedíme až ve 47. řadě, což je ještě pěkně daleko. Ale protože jsme se do letadla dostali jako jedni z prvních, nemusíme skoro vůbec nikde čekat, až se někdo stojící v uličce uráčí usadit, a tak jsme brzo na místě.
Dáváme batohy do přihrádek, usazujeme se a obhlížíme okolí. Každý cestující má na sedadle před sebou malou obrazovku, na kterou se zřejmě budou promítat údaje o letu atp., na každého zde také čeká polštářek a fungl nová deka zatavená do plastového obalu. Pak nějaké menší propriety, jako jsou sluchátka k obrazovkám, krytky očí, pro případ, že byste chtěli spát, špunty do uší, zvlhčené ubrousky atd. Sedačky mají vyšší opěradla než v Boeingu 737 a také je zde více místa na nohy (aby taky ne).
Na sedadlo vedle nás si sedá mladý borec, přes uličku je nějaký frmol, sednutí se dožaduje obrovský černoch ve svetru. Jeho místo je někým obsazené, ale nakonec se vše vyřeší, a tak se usazuje i on. Před námi jsou ještě asi tři řady, a pak jsou po stranách nouzové východy a mezi nimi bufet.
Letadlo už je plné, ale stále se nic neděje. Až za chvíli se z reproduktorů ozve kapitánův hlas, že zatím nemáme povolení ke startu, a tak vzlétneme s asi dvacetiminutovým zpožděním. Během té doby si krátíme čas koukáním na obrazovku, na které se odvíjí instruktážní film o tom, jak se chovat v letadle v případě problémů (letušky a stevardi se naším oblíbeným aerobikem v tomto supermoderním stroji už nemusejí zatěžovat).
Konečně cítíme, že se letadlo začíná trochu pohybovat – vytlačují nás na boční ranvej. Zde začneme rolovat, projedeme se pěkných pár kilometrů kolem půlky letiště a na konci hlavní plochy čekáme na start. Ten vzápětí přichází, v tomto velkém letadlu si ani neuvědomujeme, jak moc letoun akceleruje, obrazovka před námi blikne a začnou se na ní ukazovat nejrůznější data. Nejzajímavější je pro nás v tomto okamžiku rychlost letadla, ve chvíli, kdy cítíme, že se odlepilo od země, se na monitoru skví číslo 300 km/h. Spolu s tím se každou vteřinou mění i výška, v níž se nacházíme, vzdálenost od místa odletu a vzdálenost do cílové destinace (zatraceně daleko).
Piloti tomu dupou pěkně na krk, během několika minut jsme v deseti kilometrech a letadlo se začíná narovnávat. Zároveň se stáčíme na západ, na monitoru můžeme vidět i mapku, díky níž víme, že míříme směrem na Brest.
Letíme jen něco přes hodinu a už se začíná servírovat oběd. A to opravdu bohatý. Na tácu máme kuře v jakési velmi mňam omáčce, k tomu rýži, zapíjet to můžeme vínem, velmi chlazenou minerálkou, případně karibským rumem (navíc prosíme letušku o sprite), zajídat bagetami, pak tam jsou nějaké čipsy, zákusky atd. Kupodivu to ale všechno sníme, ani jsme si neuvědomili, že máme docela hlad. Víno a rum si schováváme na později.
Po jídle zkoumáme, co umí obrazovka před námi. Zjišťujeme, že si můžeme vybrat ze sedmnácti hudebních a sedmadvaceti televizních pořadů a z několika her, které se ovládají ovladačem upevněným vedle monitoru (ovladač lze samozřejmě vytáhnout ven, abyste hry mohli ovládat pohodlněji). U těch televizních pořadů je od každého něco – můžete se dívat na seriály (Simpsonovi, Přátelé...), nejnovější filmy, které právě běží v kinech (Soukromá válka pan Wilsona, Iron Man, Bláznovo zlato... – někdy i v několika jazycích /čeština kupodivu u všech chybí :-)/), případně sledovat, co je právě pod letadlem, navolit si mapu, abyste věděli, kde právě jste (mapa automaticky přeblikává na různá měřítka, takže nemusíte vidět jen modrou plochu, ale při menším rozlišení také evropské, africké a americké břehy, na kterých se průběžně zobrazuje poloha větších měst), popřípadě navolit již zmíněnou obrazovku s technickými údaji.
Na moře bohužel vidět není, kromě jediného okamžiku, kdy se pod námi chvíli poté, co jsme opustili francouzský vzdušný prostor, rozestoupily mraky a my v takto vzniklé průrvě uviděli velkou loď. Až asi po třech hodinách letu ve velké dálce spatřujeme vysokou horu, která se tyčí ještě nad hranici mraků. Podle všeho se jedná o nejvyšší horu Azorských ostrovů, a zároveň i nejvyšší horu Portugalska, 2350 metrů vysokou sopku Pico.
Čočka si občas natáčí pohled ven, sem tam také vnitřek letadla. Zajímavý záběr vzniká poté, co s kamerou projde zhruba půlkou letounu. Téměř všichni mají zatažená okna, takže na záběru jsou dobře patrné obrazovky – a na každé bliká něco jiného.
Stáhněte si FlashPlayer k načtení tohoto videa.

Procházka zhruba polovinou letadla, v okamžiku, kdy se zastavím, je vidět ještě pár sedaček, za nimi stěna a za ní se nachází třída Alizee a Bussiness Class
Přehrávač byl vytvořen pomocí návodu na www.jeroenwijering.com.

Snažíme se spát, ale protože sedíme až za motory, musíme se nějak bránit hluku, který bez ustání posloucháme. Čočka to má dobré, jeho špunty do uší jsou v pořádku, ale taťka dostal nějakou fušeřinu – jeden ze špuntů je sotva poloviční. Ale i tak se to dá přežít, ačkoli ani jeden nespíme opravdu tvrdě.
Někde nad západním Atlantikem, a asi dvě hodiny před přistáním, dostáváme ještě svačinu (taky dobrá). Pak už pomalu začínáme klesat, mraky pod námi se rozestupují a my jednu chvíli vidíme několik jachet. Pořád jsme ale hodně daleko od jakékoli pevniny, žádná není v dohledu. Až teprve později přelétáváme nad ostrovem, hustě zastavěným domy. Jsme nad Martinikem, máme ho jak na dlani. Škoda, že už svítí světýlko, že je zakázáno filmovat.
Pilot míří nad Karibské moře, kde širokým obloukem otáčí letadlo a jakoby těsně nad vodou míří na přistání. Zdá se, že sedneme v nějaké džungli, všude kolem nás jsou palmy a jiné stromy a na rozdíl od východní, hustě zabydlené části nikde ani domeček. Pod námi už ubíhá asfalt, drc, a jsme zde. S desetiminutovým zpožděním a po osmi a půl hodinách letu jsme opět na pevné zemi. Boeing silně brzdí, na křídlech před námi dokonale vidíme každý detail brzdicích klapek. Letadlo poté zamíří k letištní budově, kde míjíme Jumbo Jet společnosti Corsair a "parkujeme" u vedlejší "roury". Na asfaltu pod námi se lesknou kalužiny, asi právě zapršelo.
Když se letoun přestane pohybovat, lidé začnou vykládat svá příruční zavazadla. Samozřejmě to nějakou chvíli trvá, nejdříve se samozřejmě také čeká, až vystoupí lidé z první třídy a třídy Alizee, my si musíme ještě pár minut počkat.
Po východu z letadla jdeme dlouhou chodbou, na jejímž konci nás čeká něco neobvyklého – pasová kontrola. Ačkoli jsme přeletěli z jednoho konce Francie na druhý (byť přes oceán), musíme ukázat pasy, v případě Francouzů občanky (francouzské občanské průkazy jsou velmi podobné našim, až na to, že fotka je černobílá a průkazka – na rozdíl od našich zelených – modrá). Zdárně však překonáváme úřednické supy a přicházíme k pásu, na němž by se za chvíli měla objevit naše zavazadla. Už kolem něj stojí pořádný chumel lidí, mezi které se vtlačujeme. Čočis jde zatím pro vozík, stejně si ale ještě pořádně počkáme, než se ozve varovný signál a pás se dá do pohybu.
A i když se ozve, naše bagáž je ještě v nedohlednu. Při pohledu na jeden promáčknutý kufr usuzujeme, že se s jejich nakládáním letištní pracovníci zrovna moc nepářou, a tak se děsíme toho, jak budou vypadat ty naše. Nejprve přijíždí taťkův velký loďák – a opravdu má urvanou takovou tu konstrukci, která mu umožňuje stát i na výšku. Musíme ale objektivně přiznat, že výrobci tohoto kufru se zrovna moc nepředvedli, část, která se urvala, totiž držela jen na miniaturním šroubku, takže letištní zřízenci jsou v tom možná nevinně. Čočkův kufr k nám putuje až po chvíli – naštěstí přežil let bez úhony. Nezbývá tedy, než bágly naložit a vyjet ven do prostoru letiště.
Zde nás čeká další procedura – půjčení auta. Z internetu víme, že půjčovny se nacházejí napravo od příletové haly. Už zdálky vidíme, že je to pravda. Nad jednotlivými "stánky" svítí nápisy Hertz, Avis, Europcar, pak jména několik místních půjčoven a také té "naší" – Budget Antilles, zdejší pobočky celosvětové sítě Budget. Stánek je umístěn nejblíž u východu a někdo u něj zrovna stojí. Trpělivě tedy čekáme, až se vše vyřídí. Zatím si prohlížíme prostor vně letiště. Hned na druhé straně silnice vedoucí kolem letiště rostou palmy, na silnici panuje čilý dopravní ruch. Jedno z prvních aut, které máme tu čest potkat jako první, je česká Oktávka.
Poté už přistupujeme k sympatickému zaměstnanci firmy Budget. Jak on, tak my používáme jednoduchou angličtinu, takže si perfektně rozumíme. Nejdříve si opisuje nacionále z taťkova řidičáku, připravuje smlouvu a pak chce po Čočkovi kreditkartu, běžnou platební kartou zde platit nelze. Na kreditní kartě lze totiž zablokovat kauci, jíž ručíte za půjčené auto, což běžná platební karta neumožňuje. Chlapík na ní blokne 550 euro a strhne z ní dalších 20, které se platí, když si půjčujete auto přímo na letišti. Taťka podepisuje smlouvu, načež nám chlapík říká, ať počkáme před budovou, že pro nás za chvíli přijede mikrobus společnosti, který nás odveze na parkoviště jejich aut.
Jak vyjdeme z klimatizované haly, skoro se nemůžeme nadechnout. Venku je jak v prádelně. Dodnes nevím, jestli byl tenhle šok způsobený tím, že jsme přiletěli krátce po dešti, anebo tím, že jsme nebyli na tamní podnebí zvyklí. Později už nám horký vlhký vzduch každopádně nevadil.
Zatímco rozdejcháváme tropické klima, odkládáme vozík k jeho bratříčkům před halou a řadíme se k lidem taktéž čekajících na mikrobus půjčovny. První však přijíždí mikrobus společnosti Avis, Budget doráží asi deset minut po něm. Vyskakuje z něj mladý kluk, který všem ihned pomáhá se zavazadly. Kromě nás nastupují ještě nějací důchodci a pak ještě dva tři lidi. Mikrobus je ihned plný, dokonce se musíme zmáčknout na jedno sedadlo, aby se do něj vešel poslední zákazník.
Parkoviště se nachází asi půl kilometru od letiště, jsme tam cobydup. Kluk vjíždí dovnitř a nejprve vysazuje dva chlapy, asi otce se synem, kteří mají objednaný Volkswagen Polo. Hned potom jdeme na řadu my – mikrobus objíždí půl parkoviště (zrovna v místech, kde jsou odstavené vraky rozmlácených aut, což rozhodně nedělá dobrý dojem) a zastavuje u žlutého Opla Corsy, nejnovějšího modelu. Tak tohle autíčko nám bude po následujících jedenáct dní sloužit (a to ještě nevíme, co s ním všechno zažijeme). Taťka si jde auto prohlédnout, Čočka mezitím ze zadního prostoru mikrobusu vytahuje naši bagáž. Kluk očividně spěchá, ještě se ho stačíme zeptat, jak se dostaneme do města Trinité, a pak míří pryč.
No nic, tak taky pojedeme, naloženo už máme (velký kufr zabral celý zavazadlový prostor auta, zbytek jsme museli dát na zadní sedadla). Taťka opatrně (ačkoli je výborný řidič, půjčené auto je půjčené auto) vyjíždí z areálu a na křižovatce odbočuje doleva směrem na hlavní martinické město Fort de France. Chvíli jedeme po silnici, jejíž pravou polovinou (tedy tou, po níž jedeme) se vine asi patnáct centimetrů široká rýha (což byla pouze jedna ze dvou nerovností, které jsme na Martiniku v jinak dokonalém asfaltu objevili – ta druhá nás mohla stát pěkně draho, o tom ale až později), poté najíždíme na rychlostní silnici, která nás přivádí ke kruhové křižovatce, u níž odbočujeme na město Le Robert. Provoz je tady teda pořádnej, to se musí uznat.
Řidiči si taky nelámou hlavu s nějakou bezpečností, zřejmě spoléhají na to, že když mají fungl nová auta (opravdu, je tady lepší vozový park než v kontinentální Francii – a jak jsme zjistili později, životní úroveň taky), tak jsou jejich bezpečnostními prvky tak chráněni, že mohou do křižovatky vletět takřka střemhlav. To poznáváme hned na druhém kruháči (stejně jako v kontinentální Francii i tady si na ně vyloženě potrpí), kdy taťka trochu rozpačitě přejíždí do vnějšího pruhu, načež se ozve zatroubení – řidič zřejmě nepředpokládal, že by se mu někdo tak pomalu motal před autem.
Pokračujeme dále na Le Robert, vozovka se zužuje na dva pruhy a oba jsou dokonale ucpané. Suneme se hlemýždím tempem, ostrov naštěstí není moc široký, takže po půlhodině přijíždíme na jeho východní stranu, kde "Roberta" objíždíme po obchvatu. Jedeme dále na Trinité, nevjíždíme však do jeho středu, ale podle instrukcí se držíme na Ste-Marie a po asi dvou kilometrech odbočujeme v místech v mapě označených jako Morne Poirier. Jedná se o úzkou silničku kamsi do kopce, z ní máme opět odbočit doleva na ještě užší místní komunikaci (ovšem s výborným asfaltem). Po asi tři sta metrech nevíme kudy kam, tak se ptáme jednoho staříka, zda neví, kde je Paroka (tak se jmenuje vilka, v níž máme bydlet). Starý černoch na nás kouká jak na zjevení a pak kroutí hlavou. Nakonec to otáčíme a jedeme zpátky. Ještě zkoušíme malinkou odbočku kamsi dolů – a hle, naše vilka je přímo pod ní. Na schránce visí označení Paroka a hlavně také jméno Couta, tak se jmenuje náš domácí. Otevřenou bránou tedy vjíždíme dovnitř a po příjezdové cestě míříme k vilce, z níž vychází paní s malou holčičkou. Automaticky předpokládají, že jsme opravdu jejich budoucí nájemníci, srdečně nás vítají a něco povídají. Umí jen francouzsky, paní pár slov anglicky, ale domlouváme se rukama nohama, což je pro takovéhle situace ten nejlepší jazyk. Ukazují nám, že auto máme zaparkovat trochu doleva od baráku, a vedou nás do jednoduchého apartmánu, který mají zařízený v přízemí jejich dvoupatrového domu.

Coutovic dům. Náš apartmán je vlevo dole, za autem se nachází veranda, která k "bytečku" přiléhá. Spodní patro je jinak téměř celé otevřené.

Dům sám o sobě je dost zajímavý, a tak se u něj na chvíli zastavím. Rodina bydlí v horní části, kam se chodí po vnějších schodech z terasy, přízemí je vyhrazeno hostům. Avšak ne tak docela. Apartmá zabírá jen asi třetinu plochy domu, zbytek je otevřen, horní patro totiž z větší části stojí na betonových pilotech. V otevřené části se mimo jiné nachází i pračka, což jsme později neviděli pouze zde, ale i u jiných, podobně stavěných rodinných domků.
My tedy budeme bydlet v apartmá. Vcházíme do něj přes krytou verandu a ocitáme se přímo v jídelně, která zároveň slouží jako obývací pokoj. Jídelna, kde se nachází také rozkládací gauč coby přistýlka, je přímo spojená s malou kuchyňkou, vlevo je ložnice, za ní koupelna v podobě sprchového koutu, umyvadla a toalety. Zajímavé jsou dvě věci – za prvé, že okna nemají skla, nýbrž pouze síťky proti komárům a dřevěné žaluzie (možná vám to přijde podivné, ale je třeba si uvědomit, že zde je po celý rok léto, a tak skla nejsou vůbec potřeba – toho jsme si všimli u mnoha dalších domů, včetně školních budov), za druhé fakt, že koupelna je od ložnice oddělena pouze těžkým závěsem. Zpočátku nám, zvláště to druhé, bylo divné, ale rychle jsme si zvykli.
Paní domácí nám vše ukazuje, ptá se, jestli jsme spokojeni. Přikyvujeme a ptáme se, jestli přijde i pan Couta. Paní odpovídá, že později, a tak se s ní zatím loučíme a po jejím odchodu vybalujeme.
Do domu jsme se nastěhovali kolem čtvrt na sedm večer a ještě jsme ani vše nevybalili a už padla tma. Četli jsme, že v tropech se stmívá velmi rychle, ale že se setmí během čtvrt hodiny, jsme nečekali.
Sotva se zabydlíme, slyšíme z venku nesmělé "Allo". Vycházíme ven a vidíme usmívajícího se pána s flaškou v ruce a paní domu po boku. Vítáme se s panem Coutou (jehož nabídku ubytování jsme objevili na internetu) a říkáme, ať se posadí. Dost složitým způsobem si povídáme, naštěstí se ale dovídáme, že zítra má přijet druhá Coutovic dcera, která umí anglicky. Poté pan Couta do skleniček nalévá čirou tekutinu, kterou přinesl v láhvi. Vypadá to jako slivovice a neupravené to chutná téměř stejně, ale slivovice to opravdu není. Jedná se o pravý martinický rum. Pan Couta nám míchá Ti' Punch. Do skleniček hází dvě lžičky třtinového cukru, zalévá to rumem, do kterého hází led, a k tomu přidává limetku. Trochu chyba je, že jsme nepočkali, až se led roztaje, zdá se nám to silné, přesto dobré. Ještě chvíli si s Coutovými v rámci možností povídáme, dovídáme se, že paní je původem z Reunionu, dalšího francouzského zámořského území, které se na rozdíl od Martiniku však nachází v Indickém oceánu. Oba jsou Indové, jejichž rodiny žijí ve Francii již po generace. Coutovi jsou moc příjemní, hezky by se s nimi povídalo, ale není to tak jednoduché, když hlavním komunikačním prostředkem jsou pouze naše končetiny. Domlouváme se, že si pořádně popovídáme, až přijede jejich starší dcera, a dáváme jim knihy o Třebíči ve francouzštině. Kolem osmé nás opouštějí a my můžeme jít spát.
Lezeme pod moskytiéru, která je zde nezbytností, a snažíme se usnout. Je asi půl deváté večer, tma jako v ranci – my navíc máme stále "náš" čas, tedy půl třetí ráno. Venku řvou cikády jak o život, unaveni z letu však rychle usínáme. Taťka, kterého z hučení motorů bolela hlava, a měl tedy lehčí spánek, tvrdil, že se během noci přehnaly tři přeháňky, Čočka ale nic neslyšel.

(sepsal Čočis)


Důležité odkazy:
Letecká společnost SkyEurope:
    www.skyeurope.cz (v angličtině a češtině)
Letecká společnost Air France:
    www.airfrance.cz (v češtině)
Martinik na Wikipedii:
    cs.wikipedia.org/wiki/Martinik (v češtině)

Další den



Zpět na obsah