wz

"Malý" čundr 2010 – Humpolecko a Havlíčkobrodsko

Humpolecko a Havlíčkobrodsko
aneb
Za Jaroslavem Haškem a jeho následovníky


Ve dnech 16. až 18. července 2010
Trasa: (celkem ujito 38 kilometrů).
Účastníci: Biňa, Čočka


Tento výlet jsme plánovali již na polovinu června, ale kvůli špatnému počasí v podobě neustálých dešťů jsme jej přesunuli na polovinu července. Tehdy pro změnu naši republiku zachvátila nebývalá horka, ale pořád je lepší šlapat ve třiceti nad nulou než v bahně. Nakonec jsme ale neunikli ani tomu druhému, nicméně nepředbíhejme. Důležité je, že se náš polovejšlap-poločundr na Humpolecko a Havlíčkobrodsko nebývale vydařil.

Onen výraz polovejšlap-poločundr má své opodstatnění – akce totiž trvala pouze necelé tři dny a byť zpočátku nesla znaky spíše delšího pochodu, tedy čundru, nakonec se z ní stal delší vejšlap. Ať tak, či onak, cesta to byla náramná, byť jsme nedošli až k Chotěboři, jak jsme původně plánovali. V rámci zjednodušení však i tuto akci budu dále nazývat čundrem.




Pátek 16. července
(autem z Třebíče do Humpolce, pěšky trasa Humpolec - zřícenina Orlík - Lipnice nad Sázavou)

Poprvé v rámci našich výjezdů po České republice využíváme také osobního automobilu, konkrétně Biňova nablýskaného samohybu, který nás dopraví na startovní pozici do Humpolce. Bohužel jen ve dvou, protože ostatní možní účastníci se omluvili s tím, že se budou šetřit na "velký" čundr, který nás teprve čeká.
Cesta z Třebíče vede přes Kamenici k Měřínu, kde najíždíme na dálnici a odtud frčíme přímo do Humpolce, který leží v těsné blízkosti slovutné "dé jedničky".
Auto jsme nejprve chtěli zaparkovat v těsné blízkosti humpoleckého nádraží, abychom při zpáteční cestě nemuseli bloudit příliš daleko do města, ale opuštěnost tohoto dopravního uzlu nás znejistila natolik, že raději volíme parkování v bytové zástavbě asi půl kilometru od nádražní budovy. Je to prozíravé i z toho důvodu, že vůz je zde ze tří stran obklopen vzrostlými stromy, takže na něj nebude tolik pražit slunko.

První fotka. A hned u památníku nejznámějšího humpoleckého obyvatele, legendárního Hliníka

A ještě jednou ona deska v detailu

Vyrážíme krátce po půl jedenácté a snažíme se držet směr k centru města, který tušíme v blízkosti kostelní věže vykukující mezi baráky. Cestou míjíme parčík, kde stojí památník nejznámějšímu zdejšímu obyvateli. Pokud jste tipovali, že se jedná o cestovatele Aleše Hrdličku, tak jste mě nepotěšili a ani já vás nepotěším, neboť...

"Vidím, že Hliník je stále nepřítomen..."
"Hliník se odstěhoval do Humpolce!"
"Mě nezajímá, kde je, to ať si vyřídí s kolegou třídním. Já mu píši nepřítomen!"

Ale mezi Čechy snad není nikdo, kdo by tento dialog mezi Františkem Kováříkem coby profesorem Hrbolkem a Zdeňkem Srstkou coby mistrem z lakovny neznal (případně ještě mezi Srstkou a Filipovským, který se pro změnu snažil zjistit, zda je v jeho chemické sloučenině taktéž hliník přítomen).
Nuže ano, pomník byl opravdu vztyčen na počest imaginárního posluchače večerní průmyslové školy, jakéhosi Hliníka, který tak proslavil Humpolec ve filmu Marečku, podejte mi pero. Na velikém šutru je umístěna hliníková (jaká také jiná, že?) cedulka s nápisem "Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané".
Samozřejmě nevynecháváme příležitost pořídit si první fotku z čundru právě u tohoto dokonalého nesmyslu, a tak už odpočítává samospoušť a cvak, fotka s Hliníkovou (nebo hliníkovou?) destičkou je na světě. Jen je škoda, že u pomníčku momentálně nestojí žádná hliníková relikvie, která se tady občas objevuje. Čočka vzpomíná, že když zde byl poprvé, u kamene se skvěl také otřískaný plecháček, do kterého byl zabetonován jídelní příbor a lžíce, to vše samozřejmě z hliníku.
Hliníkova(á) destička není jedinou recesistickou záležitostí, kterou vděční Humpoláci svému nejznámějšímu obyvateli věnovali. Zdejší městské kulturní středisko dokonce provozuje i tzv. Hliníkárium, což je jakési muzeum, jež vzpomíná na nejrůznější detaily filmu Marečku, podejte mi pero. Máte tak možnost si prohlédnout pravé švestičky z Hujerovy zahrádky, zazpívat si píseň Prší, prší anebo si do žákovské knížky poznamenat ředitelovo oznámení, že Sdružení rodičů a přátel školy zve na schůzi 20. t.m. v 19:00. My však bohužel nemáme návštěvu Hliníkária v plánu, a tak ho na Havlíčkově náměstí jen míjíme.
Za hlavní humpolecké náměstí lze však považovat to, na kterém stojí kostel sv. Mikuláše. Technicky vzato, jedná se o dvě náměstí – a to Horní a Dolní, která jsou zhruba v polovině právě kostelem a několika dalšími budovami rozdělena.
Cestou z Dolního na Horní náměstí si v jedné výloze všímáme podobně zdeformovaných lahví, jaké jsme letos v lednu viděli prodávat na festivalu Art Deco na Miami Beach. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od těch amerických, kde ve flašce byl zalit i název pivovaru (my obdivovali zejména české značky), zde se jedná o "no name" výrobek bez etikety. Nicméně je patrné, že i zlaté české ručičky tuhle zajímavou dekoraci dokážou vytvořit.
Na Horním náměstí, které je ve srovnání s Dolním rovné, takže na něm asi občas bývají i nějaké kulturní akce, vidíme cedule s plánem města a okolí. Míříme k nim a nacházíme modrou značku, která by nás měla dovést až do Lipnice nad Sázavou. Bohužel se ale malinko špatně orientujeme, a tak vyrážíme do "protisměru", tj. směrem k dálnici.
Svou chybu bohužel zjišťujeme až asi po kilometru, kdy přicházíme ke koupališti Žabák. Je to pěkná malá plovárna se vzrostlými stromy, které poskytují tolik potřebný stín (ne jako v jistém Vodním ráji v jednom nejmenovaném krajském městě, odkud je z hlavního náměstí vidět na pole, že?). Sloupec teploměru už jistě vystoupal nad třicítku, a my jsme v pokušení zapíchnout čundr hned zpočátku na tomto místě, notabene když zjišťujeme, že přímo u koupaliště stojí i malý hotel stejného jména. Nakonec se ale utvrzujeme v tom, že nejsme máčky a že to dáme. Nicméně toto skvostné koupaliště s velmi dobrým zázemím si v duchu poznamenáváme jako možné útočiště pro případ, že bychom se zase někdy ocitli v těchto končinách.
Cestu zpět k modré značce (té pravé modré) si zkracujeme po hlavní silnici vedoucí zřejmě na Havlíčkův Brod. Po asi dvou stech metrech před sebou vidíme velikou bílou budovu, na které je nějaký reliéf. Jsme zvědaví, co to vlastně je, a tak přebíháme silnici a koukáme přes plot.
Zjišťujeme, že jsme se ocitli u hřbitova, přičemž konkrétně tato část je vyvedena do pěkného parku, kde jsou hroby uspořádány do kruhu. Vypadá to zajímavě, až mysteriózně, nikdy jsme nic takového neviděli.
Za hřbitovem odbočujeme vlevo a podél jeho zdi se malou uličkou dostáváme do čtvrtě plné rodinných domků. Ty jsou většinou postaveny v zahradách, ze kterých na cestu občas koukají větve ovocných stromů. Neodoláváme a občas si utrhneme nějakou tu třešni, když jsme si jisti, že se nikdo nedívá, tak očesáváme i rybízový keřík, jenž se svými šlahouny prodral mimo pozemek svého majitele.
Konečně se dostáváme zpátky na modrou, která nás mezi rybníky vyvádí z města. Na samém jeho konci stojí hospodářská stavení se starou zemědělskou technikou, které vévodí veliký vůz s nápisem Pozor, koně!
"Hm, tak ty koně tam musej bejt už pěkně dlouho," hodnotí Biňa stáří vozu.
"Spíš bych řekl, že už tam budou jen jejich kostry," kontruje Čočka.

Věž zříceniny hradu Orlík

Za hospodářskými staveními začíná cesta stoupat do kopce. My zde vyhlašujeme první zastávku, mimo jiné i z toho důvodu, že je zde pod stromem lavička, kterou využíváme také jako hodovní stolek. Během naší svačinky kolem nás projíždějí dvě holky na koních, které po minutě vidíme, jak vjíždějí do statku pod námi.
Cesta lesem není zpočátku nijak záživná. Až teprve po dvou kilometrech přichází první zajímavost – zřícenina hradu Orlík. Rozhodujeme se k menší zacházce a stoupáme k tomuto bývalému hradu ze 14. století.
Na kopci je hrozné vedro, neskutečně zde pálí slunko, a tak litujeme holku v tmavě natřené budce, která zde prodává vstupenky. My ji navíc možná poněkud zklamáváme, protože když zjišťujeme, že hrad je podobný (jen trochu menší) našemu Rokštejnu, scházíme zase zpátky na modrou značku. Mnohem lepší než zřícenina Orlíku je překvapení, které přichází vzápětí. Cesta se stáčí a následně se vine kolem křišťálově čistého potoka. Toho ihned využíváme a jdeme si do průzračně čisté vody zchladit nohy a trochu se ošplouchnoutVoda je báječně studená, dno je písčité, proud v těchto místech vytvořil nádherné meandry, takže co víc si přát. Couráme se v potoku dobře půl hodiny a teprve po důkladném osvěžení vyrážíme dál.
O kus dál ale nechtěně scházíme z modré značky, což zjišťujeme až ve chvíli, kdy přicházíme na křižovatku s asfaltovou silnicí. Po několika vteřinách je nám jasné, že jsme se z lesa vynořili o asi půl kilometru západněji, než jsme zamýšleli, a tak stoupáme po asfaltce do prudkého kopce. Cesta se v jednu chvíli láme do prudké serpentiny, kde zrovna potkáváme auto (jinak tady nic nejezdí). Za další zatáčkou pak objevujeme modrou, která směřuje k Čejovskému kopci.
Jdeme ještě asi dva kilometry (mimochodem mezi kopci Poláček a Kopec – což jsou opravdu originální jména), když Biňa vyhlašuje jídelní přestávku. Uvelebujeme se tedy v trávě a spořádáváme další díl našich zásob. Ovšem když se opět zvedneme a ujdeme asi sto metrů, přicházíme k další asfaltové silnici, u které stojí hezké posezení čekající na znavené poutníky. "Hm, taky mě napadlo, že se budeme válet někde na zemi a o kus dál bude stolek s lavičkama. Ale nedbal jsem na to," skřípe Biňa zuby, když míjíme dřevěnou stavbičku.

Po zhruba kilometru docházíme na konec lesa a my na kopci proti nám vidíme stavbu obrovského hradu. Lipnice je přímo před námi, jen se k ní ještě dostat. Přichází nejhorší část dnešního dne, asi dva kilometry otevřenou krajinou, která zvláště dnes připomíná spíše poušť. Slunko do nás pálí, co to dá, pot se z nás jen leje a štípe do očí a cesty, jako by vůbec neubývalo. Zajímavé ale je, že jednu chvíli jdeme kolem shluku rákosí, který v této vyprahlé krajině vypadá jako dokonalá provokace. Zřejmě v těchto místech kdysi býval rybník, nebo jsou zde alespoň nějaké hodně silné prameny.
Na konci cesty přicházíme na křižovatku s jinou polňačkou, která nás posléze přivádí k velikým starým lípám a zbytku kříže, na kterém je namalována modrá značka. Ta opět ukazuje nahoru, ale naštěstí do stínu. Přesto když vystoupíme k prvním lipnickým barákům, nestačíme si pot stírat z čela.
Poté, co mineme první zdejší vilu, u které si majitel kromě bazénu postavil také hřiště, přicházíme k první zdejší hospodě (což hodnotíme jako pozitivum, neb to svědčí o tom, že jsou zde na návštěvníky velmi dobře připraveni). Je v nízkém baráku a zřejmě ji provozuje nějaký svaz automobilistů nebo co, nebo alespoň tak se to píše v sáhodlouhé litanii na ceduli vedle ní. Hospoda vypadá jako sympatický pajzl, my ji však míjíme, protože jsme rozhodnuti navštívit zdejší restauraci U České koruny, kterou vede vnuk Jaroslava Haška Richard, respektive v tuto chvíli možná už jeho pravnuk Martin Hašek.

Hostinec U České koruny v Lipnici nad Sázavou, který vedou Haškovi potomci. Všimněte si ctitele starého Rakouska vpravo.

Tato znamenitá občerstvovna stojí na kopci přímo pod lipnickým hradem na malém náměstíčku. Koukáme, že všechny venkovní stoly jsou obsazené (a to i zajímavými týpky s čapkami rakouských císařských vojáků), my ale dáváme přednost útulnému vnitřku, kde je tak o dva stupně méně než venku. Zde sedí pouze tři lidi, jinak je prázdno, takže si můžeme vybrat stůl, od kterého se bude nejlépe kochat na zdejší výzdobu.
Místnosti vévodí obrovská kachlová kamna, na zdech jsou fotky Jaroslava Haška, a to zejména z doby jeho pobytu zde na Lipnici, případně různé upomínky na rakousko-uherské císařství. I jídelní lístek dává vzpomenout na habsburskou monarchii, protože kromě jídelníčku si na něm přečtete dobové inzeráty.
Objednáváme pivo, přičemž servírka nám kromě obligátního gambáče nebo plzně nabízí také zdejší kvasnicovou specialitu. Chvíli nad tím přemýšlíme, ale vzhledem k tomu, že raději nechceme riskovat nějaké střevní pochody, raději volíme gambrinus. Čočka si k tomu dává také řecký salát – co taky jiného v tomhle vedru...
Zjišťujeme, že Česká koruna dokonale ovládla zdejší restaurační a ubytovací možnosti, kromě restaurace totiž nabízí i penzion s malou saunou, má k dispozici také salonky pro školení zaměstnanců s veškerou potřebnou technikou, na zdejším hradě dokáže v hodovní místnosti uspořádat hostinu dle vašeho přání. To vše zjišťujeme z letáků, které se povalují na stole...
"To je super, pokud to půjde, tak tady uspořádám firemní školení," maluje si Biňa. "Ideální v zimě, na běžky to tady musí bejt skvělý, zvlášť když je tady ta sauna."
V restauraci trávíme dobré dvě hodiny, během níž se zvedla trojice za námi a přišel jen jeden starší chlapík, který lokál provoněl domácí česnečkou. Nicméně abychom ještě něco viděli, musíme se zvednout, a tak platíme.
Venku míříme ke zdejšímu hřbitůvku navštívit hrob Jaroslava Haška. Cestou míjíme parkoviště, kde převažují "áčkaři", vysočinská jéčka jsou tu jen asi dvě, a pak ještě jedno béčko. Za parkovištěm stojí poměrně nová socha s Haškem v životní velikosti.
U hřbitova předbíháme rodinku na kolech a míříme k Haškovu hrobu. Najít ho není nic těžkého. Za prvé z toho důvodu, že hřbitov je opravdu malinkatý, za druhé proto, že hned na kraji najdete plánek, kde že se vlastně místo posledního odpočinku jednoho z našich nejznámějších spisovatelů nachází, no a konečně za třetí proto, že Čočka už tady dvakrát nebo třikrát byl.
U pomníčku chvíli tiše stojíme a vzdáváme tak hold velikánovi, který světu dal dobrého vojáka Švejka, ale i mnoho dalších postav, jimiž plnil své skvělé povídky. Když si člověk čte o tom, kterak se Hašek učil materialistou, má pocit, že se v obchodech pořádně nic za ta léta nezměnilo, nebo že dnešní děti jsou stále stejní lotři jako za jeho časů. Jen je škoda, že Haškův obchod se zvířaty už neexistuje a že po pražských Košířích neběhá jeho pavián Julča ve svém tyroláckém oblečku. Při této vzpomínce k nám doléhá písnička Andulko šafářova, kterou nějaký děda nezištně pouští z rádia postaveného na okně nedalekého baráčku. Člověk tak má vskutku pocit, že se v čase propadl o sto let zpět.

Vzdáváme čest jednomu z nejslavnějších českých spisovatelů všech dob

Nová socha Jaroslava Haška nedaleko lipnického hřbitůvku (z omláceného baráku v pozadí se linula písnička Andulko šafářova)

Od lipnického hradu je vidět do opravdu velké vzdálenosti. Říká se, že z nejvyšší věže se dají při optimálních podmínkách zahlédnout i Krkonoše.

Poté, co je naše pieta u konce, míříme k lipnickému hradu. Bohužel je už zavřeno, a tak se jen kocháme vyhlídkou daleko do kraje (jak později zjišťujeme, hrad je viditelný snad z každého otevřeného místa v okruhu minimálně dvaceti kilometrů). Kolem nás občas projdou návštěvníci Lipnice zhruba našeho věku, což dává tušit, že se jedná o první účastníky letošní Rockové Lipnice. Shodou okolností jsme si vybrali termín našeho čundru na stejný víkend, kdy se zde koná už sedmnáctý ročník tohohle festivalu. Tentokrát zde vystoupí například MIG 21 s Jirkou Macháčkem, populární Mandrage, Mňága a Žďorp, Krucipüsk nebo tvrďáci ze Škworu. Hlavní program se ale odehraje až v sobotu, na dnešní páteční večer je přichystán pouze zahajovací koncert skupiny Žralok ve zdi z nedaleké Světlé nad Sázavou. Kromě toho je dnes také vstup zdarma, což kvitujeme jako nejlepší pozvánku na návštěvu areálu.
Pod hradem slyšíme tóny jakési muziky, a tak jdeme za nimi. Cestou míjíme rozlehlý pozemek, na kterém stojí obrovský barák vypadající jako hotel, vedle něj veliký zakrytý bazén a tenisové kurty. Ne, ne, děti, není to hotel, ale letní sídlo našich poslanců a zaměstnanců Poslanecké sněmovny. Den s plnou penzí vás tady přijde na 241 Kč, no neberte to. Naštěstí s příchodem nové vlády a vedení Sněmovny se i poslanci rozhodli této do očí bijící arogance zbavit – a kupodivu se o tom začalo psát zrovna v době, kdy jsme v Lipnici byli (viz zde). Přísahám ale, že my na to neměli žádný vliv :-).

Jižní část lipnického hradu

Hudba nás dovádí k sadu s posečenou trávou, který shledáváme jako velmi dobré místo na spaní, ale stále nejsme u cíle. Pokračujeme dále po nenápadné asfaltce, která ústí na hlavní silnici asi sto metrů pod papalášským barákem. Po asi tři sta metrech přicházíme ke žluté ceduli, kterou už značně nahlodal nejen zub času, ale také pečlivá ruka člověka evidentně pubertálního věku. Původní text na ní byl totiž poněkud upraven, a tak čteme: "Vstupujete na soukromý pozemek. Prosíme buďte opatrní. Lom není bezpečný. Přísný zákaz onanování. Zákaz vstupu poslancům a jiné havěti." Seznáváme, že poslední dvě doporučení se nás zřejmě netýkají, stejně tak jako zákaz vstupu na soukromý pozemek, protože nejsme sami, kdo se tudy courá.
Pokračujeme tedy dále a cestou míjíme pobořenou hospodářskou budovu, za kterou se ukrývá zatopený lom s nádherně čistou vodou. V lomu se koupe pár lidí, ze skály na druhé straně skáče do asi třímetrové hloubky parta oblečených mániček. Z téže strany se také line tuc-tuc hudba. Když přicházíme blíž, zjišťujeme, že se nejedná o oficiální stage Rockové Lipnice, ale o jakousi nelegální technoparty. Pár lidí posedává s nepřítomným pohledem na přivezených lavičkách a chlemtá pivo, které čepuje holka z dovezeného sudu, na konci cesty stojí velké reproduktory a obšťastňují okolní přírodu monotónním rytmem. Shodujeme se, že tohle pro nás není a že se půjdeme radši koupat.

Smažky v lomu připravují technopárty

Scházíme k vodě, jejíž plocha se nalézá asi tři metry pod cestou, a jdeme do vody, která je tady krásně průzračná, dohlednost musí být několik metrů.
"Jak je to tady hluboký?" ptáme se paní, která stojí opodál.
"Asi pětadvacet metrů," zní odpověď.
Voda ale není ani při takovéhle hloubce studená, naopak teplá je tak, že by se v ní dala strávit hodina a stejně by vám nebyla zima. Lebedíme si v ní a smýváme ze sebe prach a pot, kterým jsme po celodenním pochodu oblepení, a pozorujeme smažky skákající do vody na druhé straně.
"Hm, tak v pondělí si přečteme v novinách, kolik tady o víkendu našli bylo utopenejch," říkáme si.
Když vylezeme z vody, ještě chvíli se bavíme s holkou a klukem zhruba našeho věku. Kluk přišel o něco později, a tak leze do vody až po chvíli, a pečlivě si přitom kontroluje kapsy plavek.
"Jednou jsem se byl koupat a slyšel jsem, jak jeden borec volá na druhýho, kterej byl rozběhnutej do vody: Nemáš u sebe mobil? Ty vole, mám, vykřikl ten druhej v letu," vzpomíná s úsměvem. Podle svých slov je z nedaleké Krásné Hory, jeho holka pochází z Havlíčkova Brodu.
"Ale do Krásný Hory jsem si ji přitáhnul v řetězech a už se odsud nehnula."

Lom pod Lipnicí v sobě skrýval skvělé možnosti ke koupání

Upravená cedule před lomem

Po návratu zpět do Lipnice usilovně hledáme rockový areál. Nacházíme ale jen tábořiště, odkud nás strejda, který svou louku pronajímá účastníkům festivalu, směruje zpátky pod hrad. Nějak se pořád nemůžeme zorientovat, najednou se opět ocitáme na náměstíčku a vydáváme se na druhou stranu podhradí. Cestou míjíme domácky vypadající vinárnu s venkovním posezením, odkud na nás s východomoravským akcentem volají lidi zhruba našeho věku: "Pánové, pojďte si sednout k nám, máme tu dobré vínečko, aj utopenci by se tu našli."

Světelská skupina Žralok ve zdi

Čočka nechce kazit zábavu, a tak jim odpovídá ve stejném duchu: "Tož, možná přindem, uvidíme."
Vinárna stojí jen asi sto metrů od brány do amfiteátru. Konečně jsme ho tedy našli... Vidíme, že jeho tvůrci dokonale využili přírodních podmínek, svažující se louku pod mohutnou skálou, na níž stojí hrad, využili jako hlediště, na které se vydají stovky lidí, skála zároveň slouží jako dokonalá zeď odrazující neplatící návštěvníky. Zbytek je obehnán ohradou.
Uvnitř amfiteátru už stojí pódium, dnešní koncert se ale odehraje na menší ploše hned vedle výčepu. Zatím tady není plno, lidi korzují sem a tam, a tak si sedáme do první řady. Biňa jde koupit piva, která následně upíjíme, a pozorujeme cvrkot.
Areálem zatím znějí pouze reprodukované rockové šlágry od Bona Joviho, Queenů nebo Nirvany. Hudebníci ze Žraloka na zdi za své nástroje usedají až v devět hodin a hrajou docela dobře. Posloucháme je asi do jedenácti, a pak se zvedáme k odchodu s tím, že půjdeme do sadu, který jsme si prve vyhlédli jako ideální místo pro přespání.

Reklamní cedule zvoucí k návštěvě vinárny

To bychom ovšem nesměli jít kolem již zmíněné vinárničky, kde stále sedí tatáž skvadra lidí – jen s tím rozdílem, že poněkud veselejší než předtím. Okamžitě nás stahují k sobě a usazují na venkovní posezení a servírka (dá-li se tak nazvat holka v civilních šatech, která to tady má asi na starosti – ale to jsme až do poslední chvíle nezjistili, protože to vypadalo, že každý je tam tak trochu sám sobě šéfem) nám nabízí z několika druhů vín. Volíme nějaké červené (už si vážně nepamatuju jaké) a dáváme se s ostatními do řeči. Je to směska z celé Moravy, od Brna, přes Frýdek-Místek až po Ostravu. Brňák vedle nás ještě s jednou holkou jsou vedoucí tábornického oddílu Kňouři, jehož mladší členové už vyrazili domů, kdežto starší se potulují po zdejším kraji a navštěvují pro ně známá místa.
V družném rozhovoru, který je prokládán moravskými písničkami dokonale zpívanými Brňákem Milanem (a také zřejmě i jím nově otextovanými, protože kromě obligátních slok k nim vždy přidá také alespoň dvě další poněkud košilatého charakteru), tak utíká další hodina. Během ní k nám odněkud přichází další holka, blondýnka, která už má také docela popito, a ptá se, jestli bychom neměli tři místa volná, že by si sem sedla s kamarádkami. Tři místa už zde nejsou, ale okamžitě se zvedá aspoň deset rukou, které ji tlačí do jediné volné židle. Holka nemá sílu k jakémukoli odporu, zůstává sedět a okamžitě před ní přistává sklenka vína (o své zbylé dvě kamarádky, které zůstaly bůhví kde, se už nestará).
Holka se jmenuje Eliška a pochází z Jihlavy, což hned u všech přítomných, a je jedno, z které části Moravy dotyčný je, vyvolává touhu zavtipkovat si na téma tamního Prioru. Elišku to vůbec nevytáčí, naopak souhlasí s tím, že "ozdoba" tamního náměstí je opravdu jednou z nejhnusnějších staveb na světě.
Minuty a hodiny plynou a stále je o čem povídat. Jediný mráček na tomto nebi porozumění se objeví tehdy, kdy Brňáci a spol. začnou vychvalovat do nebes Jarka Nohavicu. Na to Čočka opáčí, že "...jeho manažerka je ale totální kráva", což na okolních tvářích vyvolá výhrůžné svěšení koutků úst a hluboké vrásky na čele. Očividně zdejší společnost patří mezi ony fanatiky, kteří si na svého boha nenechají žádným způsobem sáhnout (je zajímavé, že právě ostravský bard jich má tolik, rozhodně více než kdekterý jiný zpěvák v této zemi). Čočka se snaží vysvětlit, jak ona manažerka diktuje podmínky focení (nejtvrdší, jaké jsem kdy zažil – žádný herec či skupina, a to ani zahraniční, neměli takové nesmyslné požadavky, a to si objektivně přiznejme, Nohavica zase takový eso přece jen není), nicméně je to jako kdyby hrách na stěnu házel. Avšak po chvilce se řeč stáčí na jiné téma a už zase nic nekazí naše dobré vztahy.
Eliška se po nějaké době chce odporoučet s tím, že půjde za svými kamarádkami, ale má poněkud problém udržet balanc. Podaří se jí ještě přejít přes "zahrádku", která však končí dvěma schůdky. Ty se ukážou nad její síly – udělá krok... A najednou zmizí. Pád to teda fakt byl dost drsnej, ale za pomoci několika paží se jí opět podaří vstát, zamumlá "Mně nic není, jsem v pohodě" a odkráčí směrem k amfiteátru. Jestli tam ale došla a zda vůbec našla své kolegyně, ví už jen ona a pánbů, my jsme ji už nikdy nespatřili.

Čočka s rakouským pěšákem

Zhruba ve dvě hodiny v noci se na kutě (opět :-)) chystáme i my. Platíme a vydáváme se na cestu k námi vyhlédnutému sadu. Tohle městečko je ale fakt prokletý – na náměstí potkáváme další skupinu lidí, opět zhruba našeho věku. Ti se tam fotí a okamžitě nás strhávají mezi sebe. Kromě toho se k tomu připletl i kluk ve stejnokroji rakouského infanteristy, s nímž se pro změnu fotí Čočis. Mezi lidmi též koluje flaška vizoura, která (jak to tak vypadá) je prioritně nucena nově příchozím účastníkům této spontánní společenské akce.
Když je dofoceno, skupinka pokračuje ve spanilé chůzi po Lipnici. Jak zjišťujeme, jedná se doslova o turistickou exkurzi v nočních hodinách. Vede ji totiž kluk, který ke každé soše či jiné pamětihodnosti vykládá zasvěcený komentář. Asi o tom fakt něco bude vědět, protože není možný, aby si to jen tak z fleku vymýšlel. Jsme strhnuti davem, takže opět kráčíme na druhou stranu od "našeho" sadu.
Když je prohlídka u konce, všichni společně zavelí: "A teď jdeme na pivo!" Otočí se i na nás a dodají: "A vy jdete s náma!" Takže se zčistajasna ocitáme u prostranství za kostelem, u nějž se krčí malý baráček, do kterého se dá dostat jen přes lávku s dřevěným zábradlím. Ta se totiž klene nad asi tři metry hlubokým vybetonovaným příkopem. V baráčku už čeká další borec, který stojí u naraženého sudu a rozdává všem půllitry a kelímky. My chceme za pivo platit, ale on jen mávne rukou s tím, že je to zadarmo, tak ať se dobře bavíme.
Což s radostí činíme a vyzvídáme na ostatních, co že jsou vlastně zač. Jedná se o bandu z Prahy, která tady očividně není poprvé a která se sem ráda jezdí veselit. Všichni jsou velice společenští a družní... Tedy až na našeho průvodce, který si poté, co z něj Čočka vymámil, že je taky z Prahy, ale studuje historii a o tenhle kraj se zajímá, lehl na betonovou zídku nad příkopem a okamžitě usnul. Rantl má sotva sedmdesát centimetrů na šířku a metr na výšku (a příkop má další tři metry do hloubky), takže v případě neopatrného pohybu docela reálně hrozí, že by budoucí dějezpytecké eso mohlo skončit kariéru dřív, než dopíše své paměti. Ostatní se ho tedy opatrně chápou a ukládají ho do trávy pod zídku. Zábava pak plyne nerušeně dál (tedy když nepočítám hudbu, která se line z velkých reproduktorů vynesených před barák – sousedi museli této noční kulturní vložce zcela jistě tleskat).
Kolem půl páté už se nám klíží oči, a tak vyrážíme (dnešní noc už potřetí) k jabloňovému sadu. Cestou na náměstí ale opět potkáváme rakouského vojáka ještě s nějakým doprovodem, což si vynucuje další přestávku. Voják má totiž čepici úplně nakřivo, mundúr nezapnutý a vůbec působí dost halabala, což se nelíbí zejména Čočkovi, který k němu přichází a jme se ho upravovat se slovy: "Ty vole, můj pradědeček v týhle uniformě padl za císaře pána na ruský frontě, takhle se k ní nesmíš chovat." Voják na to nic, jen tupě zírá před sebe a kouká, jak mu Čočka dává čepici tak, jak má být, a jak mu blůzu zapíná až ke krku. Když jsme spokojeni s vojákovou vizáží, konečně odcházíme z městečka pryč.
Po chvíli dohadování, kde to v sadu zapíchneme, nakonec končíme pod jedním stromem a okamžitě usínáme. Obloha na východě už má jemně nachovou barvu, začíná svítat.




Sobota 17. července
(pěšky trasa Lipnice nad Sázavou - řeka Sázava - Horní Pohleď - Dobrá Voda - Lučice - Okrouhlice - nocleh č. 2)

Několik záběrů z ranní Lipnice dne 17. července 2010

Naše ležení v sadu pod městečkem (vzadu další tři spáči)

Náměstíčko v Lipnici s rakouským vojákem a jeho kumpány

Prostranství u kostela, kde v noci probíhala soukromá párty...

...a její účastníci o pár metrů dále

Ráno je naštěstí zataženo, takže do nás nepraží slunko. Čočka se budí kolem deváté, Biňa ale zatím neprojevuje známky života. Sad podle všeho slouží jako ideální útočiště pro nocležníky, protože o kus dál leží další tři spáči, kteří zřejmě zalehli ještě později než my.
Čočis nehodlá dál spát, a tak se jde projít do Lipnice, aby zkontroloval, zda přežila noční vpád výletníků bažících po poznání zdejších památek. Náměstíčko už se pomalu probouzí, rakouský voják sedí na lavičce s chlápkem ve starých dobových šatech, jeho soukmenovec na protější lavičce má ale ještě půlnoc. Podobně to vypadá u kostela, kde naši včerejší hostitelé spí pod širákem. Párty připomíná hromada židlí stojících venku a značné množství flašek a půllitrů (některé jsou ještě plné piva) na zídce. Jinak je tady mrtvo.
Po návratu zpět do sadu hodlá Čočka Biňu povzbudit alespoň k nějaké činnosti, což činí lehkým kopáním do oblasti, kde pod spacákem tuší žebra. Biňa na to nic, jen se po chvíli převalí a chrápe dál. Čočis vida, že je jeho úsilí v tuto chvíli marné, pouští se do snídaně a pak se zdraví s trojicí kluků, kteří spali opodál a nyní se kolem našeho ležení přesouvají do města. Biňa se budí teprve kolem jedenácté a následně se pouští do snídaně. Čočis začíná balit ale...
"Ty vole, kde mám plavky?" obrací se najednou na Biňu.
"Já nevím, ale včeras je tahal všude možně, aby se ti usušily," zní odpověď.
Je to pravda, po koupání v lomu plavky nešly hned do batohu, nýbrž na něj byly přivázány. Znamená to tedy, že absolvovaly veškerou včerejší anabázi. Vylučovací metodou a namáháním paměťových center našich mozků se utvrzujeme v tom, že zcela jsme je včera viděli ještě v amfiteátru, takže zapomenout je Čočka mohl pouze ve vinárně nebo u kostela. Blbé by bylo, kdyby je vytrousil někde po cestě, to už by se s nimi asi neshledal a přišel tak o cenný suvenýr z Martiniku.
Čočka se tedy ještě jednou vypravuje do Lipnice, tentokrát pořádně s očima na šťopkách, aby plavky náhodou nepřehlédl, pokud by ležely někde u cesty. Po příchodu k vinárně zjišťuje, že včerejší parta opět obsadila stolky, a tak se ptá, jestli náhodou někde osazenstvo nepotkalo jeho plavky.
"Tady nejsou a na beton vím, že jsme ti je včera při odchodu ještě dávali do ruky," odpovídá za všechny Brňák Milan.
Čočka děkuje za informaci a ještě jednou se se všemi loučí a přeje pěkný zbytek pobytu na Lipnici. Jedinou možností tedy je kostel. Tam už je taky o něco živo, na židličkách venku sedí průvodce s jedním klukem a holkou.
"Omlouvám se, že ruším, já jsem tady včera s váma pařil a teď hledám plavky," spouští na ně hned Čočka a v tom okamžiku uvidí plavky pod jednou židlí. "A tady jsou... Mimochodem, včera to tady bylo fakt dobrý. Díky za pozvání a taky za poutavej výklad," obrací se na průvodce.
"Vidíš, včera sis užil čtvrthodinu slávy," směje se jeho společník.
Po příchodu zpět na louku se Biňa nachází už víceméně v normálním stavu, zrovna se balí a pomalu se chystá k odchodu. Na naši další pouť vyrážíme o půl dvanácté.
Naštěstí je pořád pod mrakem, a tak se dá docela dobře jít. Bohužel to nevydrží dlouho, kolem dvanácté už zase praží jak o závod a my se sotva ploužíme, byť jdeme z kopce. U rozcestí u Vilémovce nás předjíždí traktor řízený mladým klukem, který s ním před našimi zraky začíná předvádět nějaké pofidérní kousky. Po chvíli zjišťujeme, že se zde chce na tomto rozšířeném místě otočit, což se mu také daří, a vesele na nás mává, jako omluvu za to, že jsme kvůli němu museli na chvíli zastavit.
Procházíme Broumovou Lhotou a pak kolem Ředkovského rybníka. U něj se nachází rekreační středisko a před jeho branami právě stojí několik autobusů. Vypadá to, že zde právě začíná, anebo naopak končí jeden z turnusů letního tábora.
Podobné ubytovací zařízení se nachází o asi půl kilometru níže. Ubytovna Radost však nepůsobí moc dobrým dojmem, barák je omšelý, chatky jakbysmet. Přes plot si tady kopou míč dva kluci, v dálce vidíme ještě asi tři holky. Jinak tu není ani noha (kdo by se taky v tom vedru coural venku, že?).
Žlutá značka míří do osady Dobrá nad Sázavou, kde chvíli vede po silnici směrem na Světlou. Naštěstí ne dlouho, po padesáti metrech odbočuje k lávce přes Sázavu. Než však dojdeme k mostku, musíme přetrpět kousky namachrovaného motorkáře, který si usmyslel, že ideální místo na zabití se je právě ve zdejší šikaně. Klopí motorku, jak to jen jde, a túruje ji do zatáček na plný plyn. Chválabohu už jsme ale na lávce nad Sázavou, kam můžou jen pěší (a maximálně tak kolaři), takže jsme od podobných frajírků osvobozeni.
"Hele, támhle se dá sestoupit k vodě," ukazuje Čočka na místo, které zřejmě využívají místní rybáři. Netřeba vysvětlovat dále, je vedro k zalknutí, jdeme se svlažit.
Sázava zde má písčité dno, na kterém se občas povaluje nějaký ten kámen, a asi metrovou hloubku. Pohodlně se tedy usazujeme, z vody nám vykukují jen hlavy a proudící voda nás chladí podobně, jako si správní chlapi chladí flašky piva v potoce. Dřepíme tam snad půl hodiny a vůbec nám není zima – vydrželi bychom tam možná do večera, ale musíme se vydat na další cestu.

Rozcestník u zastávky Horní Pohleď. Zcela dole je na strom přibit jízdní řád.

Ta nás vede podél baráčku, který z jedné strany slouží jako normální chalupa a z druhé jako vlaková zastávka. Na ceduli je napsáno Horní Pohleď a vlaky zde zřejmě zastavují jen na znamení – což usuzujeme z toho, že jízdní řád je zde připevněný na druhé straně kolejí, a sice na stromě. Nad řádem je ke stromu upevněn i turistický rozcestník, z něhož zjišťujeme, že do obce Horní Pohleď to máme půldruhého kilometru. Je zajímavé, že ačkoli tady cesta, respektive pěšina, vede prakticky odnikud nikam, je zde světelné a zvuková železniční signalizace.
Cesta nejprve vede údolím Sázavy, přičemž po nějakých padesáti metrech přicházíme k ceduli zarostlé do stromu, která oznamuje, že je voda závadná. Přemýšlíme, co to má znamenat, a až teprve poté spatřujeme starou pumpu stojící na rozpadlé studni. Jo, tak to se nedivíme, že je tady voda závadná.
V obci Horní Pohleď nás naše mapa žene doprava směrem na Lučice. Bohužel, mapa je z roku 2002, a od té doby se leccos změnilo. Na internetu je totiž žlutá značka vedena doleva směrem na Příseka. Takže pozor, pokud máte stejnou mapu KČT (1 : 50 000) jako my, nenechte se nachytat. My však bezstarostně pokračujeme dále a teprve po několika stech metrech, kdy už jsme dávno za "naší" odbočkou na Dobrou Vodu, zjišťujeme, že asi jdeme blbě.
Na první odbočce vlevo tedy scházíme z asfaltky a noříme se do lesa. Snažíme se držet směr zhruba do míst, kde tušíme, že bychom mohli narazit na žlutou, a jsme úspěšní. Tedy jen částečně, protože přicházíme do míst, kudy sice žlutá značka vedla, ale kde je v současné době již zamalovaná. Jako indiáni tedy sledujeme nepatrné šedé fleky na stromech a je třeba se pochválit, stopaři jsme lepší než Vinnetou a Šedý vlk dohromady. Netrvá to totiž dlouho a před námi se vynořuje Dobrá Voda, osada, kterou tvoří veliký barák a několik menších domů.
Veliký barák je bývalý skelmistrův dům a menší baráky kolem pozůstatky sklářských hutí, které zde vzkvétaly v 18. a 19. století. U skelmistrova domu stojí nějaká ženská s telefonem a snaží se s někým na druhé straně "drátu" překonat zdejší nedostatky signálu. O kus dál se nachází malý rybníček s labutěmi a také jakýsi minihřbitov o dvou náhrobcích. Převažuje zde jméno Welz, což byli majitelé skláren, kteří zde žili až do roku 1871, kdy byl zdejší podnik zrušen.

Minihřbitůvek v podobě dvou hrobů v Dobré Vodě u Malčína

Cesta by nás měla vést dál na Malčín, kolem Žižkova dubu, ale opět zde asi došlo k nějakému přeznačení stezky, a tak omylem pokračujeme dál po asfaltce. Nepřijde nám to ale divné, protože po chvíli přicházíme k majestátnému stromu, který zdálky považujeme právě za Žižkův dub.
"No jo, ale tohle není dub, ale buk," oponuje Biňa, když jsme u stromu.
"Asi mají v mapě chybu. Mapa se může mejlit, to říkal už Švejk," hledá vysvětlení Čočka.
U buku nás předjíždějí dvě holky na kolech, ale stejně jako si ony nevšímají nás, nevšímáme si ani my jich.
Jsme připraveni, že se občerstvíme v Žižkově studánce, která má být kousek od Žižkova dubu, ale když přicházíme na kraj lesa a kde nic, tu nic, myslíme si o tom svoje.
"Taky sakra mohli tu studánku nějak vyznačit," nadáváme a kolem fotbalového hřiště míříme k barákům, které považujeme za kraj vesnice Malčín.
U prvního baráku klábosí chlap se ženskou, kteří si nás nějak podezřívavě prohlížejí, ale když vidí, že jdeme dál, zase pokračují v diskusi. Na nebi se kaboní mraky a za chvíli na nás padají první kapky. Dobíháme tedy do zdejšího pohostinství, přičemž cestou míjíme několik atrakcí – mají tady pouť!

Místo Žižkova dubu jsme došli k Žižkovu buku

Na hospodě se píše o obci Lučice, takže konečně víme, kde jsme. Je to ale klika, protože v Malčíně, kam jsme směřovali a kde bychom teď asi byli a který je také o dost menší než Lučice, by zřejmě hospodu ani neměli – a tak bychom se tam teď krčili někde na zastávce, protože přichází pořádný slejvák. Kdežto občerstvovna v Lučicích je z pořádných cihel, takže odsud bychom museli prchat leda tak v případě, že by se tudy měla prohnat tisíciletá voda. Děkujeme tedy Prozřetelnosti, že nás dovedla do těchto míst, a pohodlně se ve zdejší knajpě usazujeme.
"Co si dáte?" ptá se výčepní.
"Já pivo," říká Biňa.
"Máte točenou limonádu?" chce vědět Čočka.
"Jo, kombajnérku," zní odpověď.
Objednáváme tedy kombajnérku (Biňa navíc k pivu), ať už je to cokoli. Ukazuje se, že je to limonáda podobná naší jablečné zonce, jen trochu sladší a ne tak sycená. Ale jinak dobrá, takže v nás jen zasyčí, jak jsme vyprahlí.
Hospoda je typická vesnická nálevna – u vedlejšího stolu sedí pár pivních skautů, na stěnách je vylepených pár plakátů, jimž vévodí pin-up girl z nějakého pornáče, která do místnosti ukazuje svůj vyholený rozkrok. Místnost je průchozí na zápraží zastřešené pergolou, kde stojí dlouhé stoly obsypané zdejším obyvatelstvem. Hned naproti je kostel, který – jak se dozvídáme z mapy – je zasvěcen sv. Markétě. To tedy vysvětluje tu pouť. Ve výčepu obsluhují asi tři nebo čtyři chlapi okolo třicítky až čtyřicítky, kteří se spolu s ostatními nalévají panáky. Nemají v tom však moc velký systém, protože se jednu chvíli stane, že jeden z nich otevře zlatého Jelzina, jejž vzápětí nalije do štamprlat a odnese na terasu svým kumpánům, kteří vzápětí kynou na dalšího "výčepního". Ten si jen pod fousy zamumlá "Dite už do prdele, kurva," a chtě nechtě musí přijmout dalšího prcka. Těžko říct, jak to tady bude při takovém tempu vypadat večer.
Venku zatím leje jako z konve, nicméně občas se mraky na chvíli rozestoupí. Stačí ale pohlédnout na obzor a člověk hned vidí, že se žene další bouřka. Těchto světlých chvilek místní využívají k úprku domů a opětovným návratům. Při jedné takové výměně do hospody vpluje umolousaný chlap, který si sedne ke stolu štamgastů, dá si pivo a začne na ně dotírat. Nikdo si ho ale nevšímá, je to asi místní blázen. Za chvíli si k němu však sedne další, tentokrát o hodně mladší chlap, který jako by mu z oka vypadl. Tento je navíc jen do půl těla, a tak je vidět, že si zřejmě vzal příklad z vězňů koncentračních táborů – takovou kostru aby člověk fakt pohledal. Spolu se starým lemtá pivo a hulí nějaké seno a navzájem se láskyplně oslovují těmi nejsprostšími výrazy. Usuzujeme, že je to asi otec se synem a že jablko v Lučicích rozhodně nepadá daleko od stromu.
Sedíme tam asi tři hodiny, než se obloha konečně aspoň trochu rozjasní. Je nám jasné, že dneska už asi moc daleko nedojdeme, a tak se rozhodujeme dojít do Okrouhlice, kde bychom sedli na vlak na Havlíčkův Brod a pak na Humpolec. Tím pádem bychom čundr zkrátili o jeden den, protože bychom se ještě dnes dostali domů. Říkáme proto jednomu z výčepních, že bychom rádi zaplatili.
"Jo, to umím," zabručí si a odkolíbá se k nám s účtem.
Podobně po něm chtějí něco i u stolu na zápraží, načež si pro sebe zase zabručí: "To taky umím." Je fajn, když člověk tak dobře dokáže vykonávat svou oblíbenou činnost a ještě se za to pochválit :-).

Kolotočáři na pouti v Lučicích asi moc velkej vejvar neudělali

Když vypadneme z hospody, scházíme z kopce dolů. Zjišťujeme, že hlavní část pouti, tj. atrakce, je právě zde. Nikdo se ovšem nevozí, kolotoče jsou po vydatných lijácích pořádně mokré. To nutí hlavní kolotočářku do ochraptění řvát do mikrofonu: "Děti, pojďte se svézt! Máme tady autíčka, kolotoče, střelnice! Vemte i svoje rodiče!"
Těžko říct, jaký to má účinek. Je fakt, že potkáváme maminky s dětmi, ale všichni se zastavují před atrakcemi a víceméně nedůvěřivě si prohlížejí, jak z nich crčí voda.
U autobusové zastávky pod tímhle malým lunaparkem stojí několik mladých lidí, přičemž dva, kluk s holkou, zastavují místní a na něco se ptají. Nejsem si jistý, mihli jsme se kolem nich sotva ve třech vteřinách, přičemž do toho pořád hulákala ta šamanka od kolotočů, ale dal bych krk za to, že měli cizí přízvuk a že to byla francouzština. Pokud je to pravda, rád bych věděl, jak dlouho tam ještě vydrželi, než našli někoho, kdo by jim dokázal odpovědět (pokud tam tedy netrčí dodnes).
Cesta z Lučic nás vede na Valečov po úzké asfaltce. Ta směřuje do kopce, na němž stále slyšíme úpěnlivý jekot kolotočářky, která láká dětičky do svých osidel. Chudák, asi toho moc za dnešek nevydělala (a ani za další dny, kdy zde byla pouť, po celý víkend totiž lilo a lilo).
Na polích před Valečovem roste jakási zvláštní rostlina, kterou nejsme s to identifikovat. Po marném lámání si hlavy, co to jen asi může být, nad tím máváme rukou a pokračujeme dál. V dálce vidíme zaprvé blesky, zadruhé lipnický hrad. Vzpomínáme na včerejší noc a taky myslíme na chudáky muzikanty, kteří dnes na Rockové Lipnici asi pořádně zmoknou.
Před Valečovem nás předjíždí mohutný náklaďák, který nás div nesfoukne z cesty. Zjišťujeme, že obec je vlastně jen shluk hospodářských stavení, teprve na jejím konci je jakási větší bytovka. Široko daleko ani noha.
Z Valečova je to už jen kousek do Okrouhlice, což je docela velká vesnice, která by se dala klidně považovat za předměstí Havlíčkova Brodu. Broďáci si tady asi staví baráky a taky tady mohutně investují, což dokládá sportoviště postavené hned zkraje vesnice. Kromě obligátního fotbalového hřiště zde mají dva beach-volleyballové kurty a multifunkční hřiště. Na plácku u něj se parta chlapů snaží hrát kroket, ale očividně to pouze zkoušejí – náčiní totiž drží jako hokejky, do koulí mlátí bokem, nikoli tedy plochou stranou a úderem mezi nohama, jak by to správně mělo být.
Na křižovatce u sportoviště odbočujeme vpravo a jdeme podél kolejí, k budovám, které identifikujeme jako nádraží. Trochu nás ale zaráží plot, který nechce nějak skončit, jen v jednu chvíli (přímo proti nádraží) je v něm díra. Za dírou je však pěkný sešup a hned poté koleje, na kterých stojí nákladní vlak. Přechod kolejí nikde.
"Prosím vás, kudy se tady chodí k nádraží?" ptáme se chlapíka, který nám jde v patách s obrovskou kabelou v náručí.
"No, správně se má jít přes támhleten most," ukazuje do dáli, kde se v oparu rýsuje mostní oblouk. "Ale tvrďáci chodí tudyhle a pak lezou přes vlak."
Už se námi moc nezabývá a ukazuje nám tuto cestu prakticky. Následujeme jeho příkladu, sbíháme mez a pak mezi vagony nákladního vlaku překonáváme kolej. Rychle přebíháme kolejiště a jsme u nádraží.
To působí trošku omšelým dojmem, nejprve si myslíme, že zde snad ani neprodávají lístky, protože část budovy, kde bychom prodej lístků předpokládali, je uzavřená. Až teprve po chvíli zjišťujeme, že prodej se nyní uskutečňuje na samém konci nádraží, kde je nově opravená budlina výpravčího.
"Dobrý den, chtěli bysme dvakrát Humpolec, prosím," říká Čočka.
"Do Humpolce? Ale tam už dneska nic nejede," diví se výpravčí.
To je pro nás tedy novinka. Je asi sedm hodin, dalo by se předpokládat, že nějaký večerní spoj by se tam tedy mohl objevit. Chvíli se dohadujeme co a jak, a pak říkáme výpravčímu, že si to ještě rozmyslíme.
Usazujeme se v čekárně, svačíme (respektive večeříme) a po zvážení všech možností usuzujeme, že se do Humpolce už dnes asi nijak nedostaneme, a tak tedy budeme pokračovat v naší anabázi. Čočka přes mobil zjišťuje, jak jedou zítřejší vlaky, a zároveň koukáme do mapy, odkud by bylo nejlepší nastoupit. Jako optimální shledáváme zastávku Dolík, která se nachází hned pod Havlíčkovým Brodem. Přespíme někde poblíž a ráno vyrazíme. Havlíčkův Brod, toto nadmíru sympatické město, si pro tentokrát ale budeme muset nechat ujít.
Vyrážíme tedy do večerní Okrouhlice. První budova, kterou zde míjíme, je hospoda Na staré poště, která se Čočkovi zdá nějaká povědomá.
"Hm, asi jsem tady kdysi dávno byl se školou," uzavírá po delším přemítání.
Do hospody však nesměřujeme, chceme dnes ještě někam dojít. Nebe se tváří všelijak, jen ne přívětivě. Po červené značce tedy míříme k mostu, přes který vede cyklostezka. Most vypadá, jako by sem snad ani nepatřil, jako by původně byl železniční a sem ho přenesli kvůli té cyklostezce. Na druhou stranu už je dost starý, takže tady asi nějaký ten rok stojí.
Hned za mostem je velký barák, na kterém visí logo Staropramenu. Hospoda vypadá docela sympaticky, kdyby však její průčelí nebylo zarostlé hustým křovím. Je to zvláštní, protože prosklená stěna hospody je poměrně čistá.
"Tahle hospoda asi zkrachovala zároveň s touhle fabrikou," říkáme si. O nějakých dvacet třicet metrů dál je totiž brána bývalé továrny, která už očividně pár let nefunguje. Jak odešli dělníci, odešli asi i pravidelní návštěvníci tohoto podniku, a tak neviditelná ruka trhu zapracovala.
Asfaltka nás vyvádí do polí. Po pravé ruce máme usedlost Vadín, jinak široko daleko nic. Jsme tady jak na ráně, přičemž nyní to platí doslova – už zase nám obzor osvětlují klikaté blesky. Není to zrovna moc příjemné, a tak přidáváme do kroku.
Po asi kilometru se asfaltka mění v polňačku, která vede kolem lesa. Zde už docela regulérně prší, což zrovna na mysli nepřidává. Přichází však spása. Hned o kus dál stojí samotná samotinká chata s velkou verandou, spíš jakýsi srub.
"Hele, zakotvíme támhle u tý chaty, můžeme přespat na verandě," ukazuje Čočka Biňovi. Je to ten nejlepší nápad, který nyní můžeme udělat. Nikam bychom v tomhle dešti už nedošli a stavět někde stan nemá smysl, když můžeme spát v suchu tady.
Obsazujeme tedy prostornou krytou verandu, na kterou by se v případě nouze vměstnalo tak šest karimatek, a připravujeme se na noc. Jdeme spát dost brzo, ale co taky dělat jiného. Teď už prší fakt fest, kolem nás tečou proudy vody, my jsme naštěstí pěkně v suchu. Majitel, který dnes už určitě nepřijede, tuhle chajdu postavil fakt skvěle! Díky moc.




Neděle 18. července
(pěšky trasa nocleh č. 2 - Klanečná - Poděbaby - Šmolovy - zastávka Dolík, vlakem do Humpolce, autem do Třebíče)

Před deštěm jsme se schovali na verandě chaty za Okrouhlicí, kde jsme také strávili druhou noc

V noci déšť zesílil, ze svahu nad námi se valí proudy vody, z ohniště u chaty se stalo malé jezírko a cesta, po které jsme sem přišli, se změnila v potok. Také se citelně ochladilo, takže nám ze spacáků čouhá jen nos. Jinak ale noc přežíváme bez větších problémů.
Ráno lehce snídáme, déšť už polevil. Zjišťujeme, že ani ne padesát metrů od nás teče Sázava, za kterou běhá veliký pes a chvíli na to v těch místech jede i auto (pes běží za ním). Nicméně na naší straně řeky je naprosto mrtvo, nic nás od snídaně neruší.
Kolem deváté pod deštníky vyrážíme k zastávce Dolík. Čeká nás pouť přes několik vesnic, jako první je na řadě Klanečná, před níž míjíme zajímavé posezení sbité jen z několika tenkých prkýnek. Lidi jsou v tomhle kraji asi docela hubení, stokilového chlapa by to určitě neuneslo.
Klanečná by se klidně mohla nazývat Konečná, a to doslova. Končí zde totiž asfaltka, dál pokračuje jen polňačka, po níž jsme do téhle osady zvící několika baráků přišli. Přesto ale po vesnici malinko bloudíme, asfaltka totiž zabíhá mezi baráky, přičemž tuto odbočku mylně vyhodnocujeme jako "hlavní" silnici.
Když se konečně zorientujeme, vycházíme z vesničky po úzké asfaltce mířící k nedalekému lesu. Za posledním barákem míjíme strom, u kterého stojí stará židle (majitel odsud, přímo ze silnice, zřejmě s oblibou pozoruje zvěř na polích), o kus dál pak opět lavičku sbitou z několika tenkých latí, očividně stejné výroby, jako byla ta směrem na Okrouhlici.
Pod kopcem přicházíme ke křižovatce, odkud jedna silnice vede na Hurtovu Lhotu a druhá na Poděbaby. My pokračujeme na Poděbaby, avšak předtím si Čočka na mobil ještě fotí pomník s rumunským nápisem. V mapě jsme už dříve nalezli značky informující o pomníčcích připomínající zavražděné Rumuny po skončení války, ale tenhle není ani v mapě, ani na mapách.cz vůbec zaznamenán.

Pomník zavražděných Rumunů u Poděbab

Procházíme vesničkou Poděbaby a na jejím konci opět zjišťujeme, že jsme na její špatné straně. Měli bychom jít kolem zemědělského družstva, avšak jak soudíme podle mapy, nacházíme se na výpadovce na Havlíčkův Brod. Míříme tedy zpět do centra obce, čímž vzbudíme zdejší psy a taky nějakou ženskou, která se jde podívat, co se děje.
Náves tady mají docela vymakanou – když pominu retardéry, mohou se Poděbabští pochlubit také pěkným dětským koutkem a solidně vybavenou plochou pro venkovní zábavy. Za vsí pak nacházíme rozlehlé JZD s mohutnými nádržemi, pravděpodobně na siláž či co, které se právě dostavují.
Cestou do asi dva kilometry vzdálené vesnice Šmolovy zesiluje déšť. Aspoň že máme ty deštníky, ale musíme se hýbat – teplota dosahuje sotva patnácti stupňů (když jsme pak přijeli domů, zjistili jsme, že náš odhad byl v tomto naprosto přesný).
Před Šmolovy musíme překonat frekventovanou silnici spojující Havlíčkův Brod s Humpolcem. Když se nám to podaří, zahýbáme do nitra vesnice, kde potkáváme maminku s holčičkou a taky otevřený obchod (přitom je neděle ráno). Odhadujeme směr k údolí, jímž projíždí vlak, ale...
"Kruci, podle mapy bysme měli být za támhletěma stromama," zjišťuje Čočka.
Cesta vedoucí k zastávce není vzdušnou čarou daleko, ale je nepřekonatelná z důvodu neschůdného terénu. Znamená to tedy vrátit se na hlavní silnici a tam najít správnou odbočku.
Opravdu tam je, na samém konci (anebo začátku, záleží na úhlu pohledu) vesnice. Nenápadná asfaltečka míří k hospodářským stavením, před nimiž stojí nablýskaná Škoda Rapid 136. Tu obdivuje zejména Biňa, protože je fakt, že něco takového už se dnes jen tak nevidí.
"Hm, pětikvalt, to muselo frčet," pochvaluje si Biňa, když nahlíží do interiéru sportovního vozu husákovského socialismu.
"Akorát že stačilo projet se s tím někde v zimě po solený silnici a mohls z toho škrábat rez. Jdem dál," uzavírá Čočis.
Cestou po asfaltce odoláváme větru a dohadujeme se, zda v Dolíku bude aspoň nějaká bouda, do které se budeme moct schovat před větrem a deštěm. Obojí v tuto chvíli ještě více zesílilo, což je patrné zejména na Čočkově deštníku, který nevydržel nápor vichru a jeden jeho drát praskl.
Asi čtyři sta metrů od trati se nám otevírá výhled na údolí před sebou a jásáme – v dáli vidíme fungl novou plechovou boudu, u níž je modrobíle napsáno Dolík. České dráhy tentokrát nezklamaly a připravily nám velmi milé překvapení.
Zastávka se nachází hned u silnice, která koleje kříží. Na rozdíl od zastávky Horní Pohleď, kde byla signalizace jak zvuková, tak světelná, zde jsou pouze kříže. Cesta dál pokračuje kolem nějakého starého statku, u kterého se pasou dvě ovce. Jinak tady není živé duše.
Do odjezdu zbývá hodina a půl, ale docela to utíká. Kecáme o Americe, plánujeme další výpravu do této zaslíbené země a nikdo nás neruší. Jen jednu chvíli přes přejezd přejede Dacia Logan, později se rozprší ještě víc, což zřejmě ovce u statku donutilo opustit své pastviny a schovat se podobně jako my někam do závětří. Díky bohu za tu zastávku, stát hodinu a půl na dešti a studeném větru by byla skvělá příležitost pro pořádný zánět průdušek nebo něčeho podobného.
Když se blíží čas příjezdu vlaku, jsme rozhodnuti ho zastavit stůj co stůj.
"Musíme pořádně mávat, aby zastavil," říkáme si. Stát tady až do odpoledne by se nám fakt už nechtělo.
Vláček slyšíme už zdáli houkat (zřejmě tady je každý přejezd nechráněný a bez výstražných světel) a posléze ho i vidíme, jak se objevuje v zatáčce. Je to jen jeden vagonek známý jako autobus na kolejích. Vycházíme z boudy a máváme na strojvedoucího. Registruje nás a zastavuje.
Mají tady zvláštní způsob odbavení cestujících, musíte totiž nastoupit předními dveřmi a tam si koupit lístek. Ten nám prodává usměvavý strojvůdcův kolega a pak už nám nic nebrání v tom si jít sednout do tohoto minivlaku.
Překvapuje nás docela velké množství lidí, kteří v tomhle nečase měli chuť někam se vypravit. Cesta je také delší, než jsme předpokládali, trať na rozdíl od silnice není přímá, ale klikatí se na jihozápad a u Herálce míří přímo na západ. Všechny zastávky jsou zde na znamení, nicméně stejně zastavujeme prakticky všude. Je to ale příjemná odpočinková cesta. Nikdo nikam nespěchá, vláček si pomalu supí krajinou a po zhruba čtyřiceti minutách se ocitáme ve dvacet kilometrů vzdáleném Humpolci.
Z nádraží míříme dolů do obytné zástavby, kde Biňovo auto nacházíme tak, jak jsme jej opustili. Házíme dovnitř své bágly a Biňa naplno pouští topení. Z útrob auta se začíná valit horký vzduch a my pomalu roztáváme. Docela dobrá změna oproti předvčerejšku, kdy jsme odsud odcházeli do třicetistupňové výhně.
Ještě než najedeme na dálnici, míjíme na křižovatce žlutý roadster, zřejmě nějakou repliku starého Lotusu nebo něčeho podobného. Střechu to žádnou nemá, ani plátěnou, a řidič se svým spolujezdcem si chrání hlavy před deštěm motorkářskými přilbami. Fakt blázni jak se patří :-).
Po nájezdu na dálnici se rozhodujeme, že pojedeme až do Velkého Meziříčí a odsud po nově opravené silnici, která by nás za dvacet minut měla dovést až do Třebíče. Provoz na dálnici je v tomhle počasí prakticky minimální. Přesto nás zaujímá auto s olomouckou značkou, které jede do kopce v pomalém pruhu pro kamiony sotva osmdesátkou (je to ale přitom nějaká západní značka, žádná stará rachotina), a vzápětí nás z kopce předjíždí dobrou sto čtyřicítkou. Auto řídí jakási ženská a očividně po dálnici jede ještě spolu s jedním olomouckým autem. Její styl jízdy, zvlášť když má společnost, je ale opravdu pozoruhodný.
Kromě jedné uzavírky, kdy byl provoz sveden do dvou pruhů, jsme se nikde nezdrželi, a tak po několika desítkách minut přijíždíme k EXITu Velké Meziříčí - západ. Tady je ale první zrada – tenhle EXIT je uzavřen, takže musíme pokračovat na další sjezd, Velké Meziříčí - východ. Ještě než sjedeme do Velmezu, bere Biňa u Šloufů (Lukoilu) benzin. Když se vrátí zpět, jen klepe zubama, jaká je venku zima a nevlídno.
Po sjezdu na východním kraji Meziříčí zjišťujeme, že si na nás tohle město připravilo další špek. Cesta na Třebíč je totiž uzavřena. Objížďka nás žene přes Tasov kolem hradu šíleného pána známého z našich předchozích vyprávění směrem na Budišov. Jako vyhlídková jízda by to nebylo špatné, kdyby ovšem nepršelo. Nehledě na to, že kdybychom jeli z Humpolce po silnici, asi bychom byli doma dřív.
Když projíždíme přes Nárameč, Čočka ukazuje: "Hele, kdybysme zabočili do támhletý uličky, mohli bysme zajít za Jitkou Válkovou."
"Jo?" zajímá se Biňa. "Zajdeme na vepřo-knedlo-zelo?"
Je to ale samozřejmě jen řečnická otázka, u nejkrásnější dívky této země nezastavujeme (někdy příště), naopak se už vidíme doma. A hlavně s horkým čajem, protože takový teplotní skok jsme snad ještě nezažili.

Tenhle čundr byl vynikající hlavně ve své první části, kdy jsme v rámci "Tour de Lipnice" poznali naprosto skvělé lidi. Ale vydařil se i v tom, že jsme měli štěstí na různé nečekané věci a události (pouť, pomníček nezaznamenaný v mapě, chata, jejíž veranda přišla jako na zavolanou atd.). Takže si do deníčku píšeme opět jedničku s hvězdičkou za skvělou akci (a hlavně za vypadnutí z pracovního procesu :-)).


(sepsal Čočis)



Důležité odkazy:
Hliníkárium v Humpolci:
    www.infohumpolec.cz...
Zřícenina Orlík:
    www.kudyznudy.cz... a www.turistik.cz...
Obec Lipnice nad Sázavou:
    www.lipnicens.cz (oficiální web obce, kde najdete odkazy na další zajímavosti)
Festival Rocková Lipnice:
    www.rockovalipnice.cz (moc pěkný web, jen by jeho tvůrci měli opravit ty do očí bijící gramatické chyby)
Kňouři Brno:
    www.knouri.cz
Hašek Tour:
    www.hasektour.cz (oficiální stránky restaurace U České koruny a prakticky vše o Haškově pobytu na Vysočině + zajímavosti o Lipnici a okolí)
Zajímavosti o hutích v Dobré Vodě:
    zajimavosti.infocesko.cz...
Zajímavosti o Žižkově buku u Dobré Vody:
    http://wiki.mapy.cz...



Zpět na obsah


0