wz

Cesta 2010 – Florida

Deset dní na Floridě
aneb
Za Sluncem, aligátory, raketami a milými lidmi


Ve dnech 14. až 24. ledna 2010
Účastníci: Martin, Biňa, Čočka


Opět díky serveru Akčníletenky.com jsme se podívali do světa. Tentokrát padla volba na Floridu, kde kromě suprového moře mají i zajímavou zvířenu, jako jsou aligátoři či delfíni, nebo také Mys Canaveral, který je symbolem amerického kosmického výzkumu.

Nápad uskutečnit tuto cestu vznikl v srpnu 2009, kdy Akčníletenky.com informovaly o akci letecké společnosti US Airways, která nabízela letenky Mnichov-Miami za zhruba 8000 Kč. Uskutečnění letu bylo platné pro zimní období, tedy termín, kdy je v Miami největší sezona. Cena to byla více než lákavá, nakonec se však mírně zvedla – prvně jsme totiž počítali s tím, že do Mnichova i z Mnichova se dostaneme autobusy Student Agency. Bohužel, jejich pan ředitel Jančura nás trochu vypekl (ale jinak ho máme pořád rádi a fandíme mu v jeho boji za zavedení civilizovaných vlaků na českou železniční síť), když na zimu zrušil jeden ze dvou denních těchto spojů. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme se do Mnichova dostali z Vídně Lufthansou (i ona nabízela promo akci) – v konečném důsledku to vyšlo finančně jen o trochu více než autobusem, cesta navíc byla asi tak desetkrát rychlejší.

Tři týdny před naším odletem došlo k pokusu o atentát na lince Amsterdam-Detroit, stále se mluvilo o zvýšených prohlídkách, zavádění tělesných skenerů atd. Odlet z Mnichova byl opravdu peklo, kontrolovali nás snad pětkrát, museli jsme vybalit všechny věci, rozdělat zrcadlovku a ukázat, že v ní nepašujeme výbušniny, pustit kameru před zraky celníků, aby bylo vidět, že to není maketa, nechat se prošacovat od hlavy až k patě... Při přestupu v americké Filadelfii paradoxně na tyto kontroly z vysoka kašlali – imigrační prohlídka byla sotva na minutu, prohlídku jsme zažili jen jednu, a to hodně benevolentní. Totéž i při cestě nazpátek – v Miami prohlídka téměř žádná, ve Filadelfii při přestupu na mezistátní let taktéž. To se však nedá říct o letu Mnichov-Vídeň (tedy nikoli do Ameriky!), před kterým Němci dělali jak šílení. Zlatá Amerika, říkali jsme si...

A říkali jsme si to mockrát. Ačkoli má Amerika své chyby, opět nás přesvědčila, že je to fajn země. Lidé se na vás usmívají, kamkoli přijdete, zajímají se, odkud jste, jak se vám u nich líbí, všechno, co se dohodne, platí. A někdy stačí říct, že to tak mělo být, ale vy jste si toho nevšimli. Viz například situace, kdy jsme měli dohodnuto, že auto vrátíme do půjčovny s plnou nádrží. Asi po třech hodinách, kdy jsme si konečně sedli k účtu z půjčovny, jsme však zjistili, že nám naúčtovali o padesát dolarů víc s tím, že auto vrátíme s prázdnou nádrží. Šli jsme tedy jen tak na blind do půjčovny (byla naštěstí hned vedle hotelu) a reklamovali tuto skutečnost, byť jsme už neměli původní smlouvu. Prostě jsme tam jen přišli a upozornili, že předchozí domluva zněla jinak. Holka za pultíkem se jen mrkla na účet, žádnou smlouvu nevyhledávala a bez řečí (respektive s mnoha řečmi, ale omluvnými) nám vrátila padesát dolarů. Chtěl bych vidět, co by se dělo u nás. S řevem by nás vyhodili...

Měli jsme štěstí, že jsme na Miami Beach přijeli zrovna v době, kdy zde začínal třídenní festival art deco. Art deco je architektonický styl, v němž jsou postaveny zdejší budovy ze 30. let. Zatímco u nás v té době vládl poměrně šedivý funkcionalismus bez jakýchkoli příkras, zde to překypovalo pastelovými barvami a různými kroucánky. Festival sám měl svoje kouzlo v tom, že po celou jeho dobu byla uzavřena rušná ulice Ocean Drive a po téměř celé její délce vznikl trh se stánky, kde se prodávaly tematické suvenýry (tedy ne nějaký šunt jako u nás). Zároveň zde člověk mohl narazit na různé kejklíře a umělce, žongléry, anebo čistě jen různé tak trochu blázny, kteří třeba přijeli na kole, na kterém měli přehrávač, ten pustili a uprostřed ulice začali tancovat. Atmosféra to byla opravdu jedinečná...

Bydleli jsme na Miami Beach v hotelu Tropics, jen asi 150 metrů od pláže, který má přímý spoj s letištěm díky autobusu č. 150 (zastavuje na Collins Avenue asi sto metrů od hotelu). Perfektní a levné ubytování. Pokoj byl sice menší, ale pro nenáročné cestovatele naprosto vyhovující. K dispozici byl bazén a kuchyňka, kde jste si mohli uvařit vše dle libosti. My ji ale nevyužívali, spíše jsme chodili třeba na pizzu nebo na nějakou tu americkou snídani sestávající z hromady slaniny, šunky, vajíček atd. Cena se většinou pohybovala kolem osmi dolarů, ovšem byla toho taková láce, že když jsme se kolem poledne najedli, byli jsme syti na celý den.

Ohromné množství čehokoli, ale také spotřeba, nás v USA nepřestávalo překvapovat na každém kroku. Nejedná se jen o velká auta s mnohalitrovými motory, která mají běžně spotřebu dvanáct, patnáct i více litrů na sto kilometrů, ale třeba také všudypřítomná klimatizace. Ta byla nepříjemná nejen v tom smyslu, že když venku bylo 28 ˚C, tak v budovách bylo sotva sedmnáct, ale také při pohledu, jaká obrovská energie musí na ni být vynakládána – dveře do místnosti totiž bývaly standardně otevřené, takže chladicí výkon byl takto ještě násoben. Podobně tomu bylo i v obchodech – zatímco u nás máme klasické chladicí boxy, v Americe běžně mají vitríny s chlazeným jídlem, za nimiž je hned sklad (vitríny jsou tedy doplňovány zevnitř), takže se musí teplota blízká nule (či ještě něco málo pod ní) nejen udržovat ve vitríně, ale i v celém prostoru za ní.

Psal jsem už, že na Floridě, zvláště na jejím jižním cípu, byla během naší lednové návštěvy plná sezona. Konkrétně na Miami Beach však nijak přeplněné pláže nebyly, jsou tak rozlehlé, že vždy máte pro sebe spoustu místa, nejbližší další koupání chtiví jedinci leží deset i více metrů od vás. Vychytali jsme počasí – týden před naším odjezdem se teplota v Miami pohybovala kolem deseti stupňů, občas zimou ze stromů padali i leguáni (tady fakt nekecám, jen vycházím ze zpráv, které jsme si četli před odletem :-)). Ovšem těsně před příletem se počasí zlepšilo, a když jsme v devět večer přiletěli do Miami, okamžitě nás pohltilo solidní dusno. Jsouce zvyklí z české zimy (tou dobou u nás byly kruté mrazy, kdy teploty klesaly k -20 ˚C) nechali jsme si dlouhý rukáv, který jsme však později s radostí odložili. A druhý den jsme se na Ocean Drive fotili u sloupu ukazující čas a teplotu – bylo přes 80 ˚F, což je asi 28 ˚C. Na koupání fakt ideální.

O pár dní později se mírně ochladilo, což ale vůbec nevadilo – měli jsme naplánovány různé cesty. Nakonec jsme toho stihli víc, než jsme dřív zamýšleli: kromě nejjižnějšího pevninského místa USA Key West a Mysu Canaveral jsme také projeli Národní park Everglades, kde jsme ze dvou metrů pozorovali aligátory, a kus západního pobřeží od Naples (město důchodců) k Sanibel Island (tam jsme viděli pro změnu delfíny).
Během této třídenní cesty, která skončila u Mysu Canaveral zpět na východě, jsme dvakrát využili amerických motelů – v tom prvním, Economy Inn v městečku Arcadia, to ještě jakž takž šlo. Za pětapadesát dolarů jsme dostali velký pokoj s kabelovou televizí a mikrovlnkou. V koupelně sice netekla voda z kohoutku, což jsme ale vyřešili tak, že jsme si čistili zuby ve sprše (:-)). Tam pro změnu nesvítilo světlo, takže stačilo vyšroubovat žárovky tam, kde jsme je nepotřebovali, a dát je do koupelny (:-)). Mnohem horší to bylo v motelu Budget Inn v Titusville, v těsné blízkosti Kennedyho vesmírného střediska. Pokoj za pětačtyřicet dolarů vypadal zprvu docela hezky, až do té doby, co jsme spatřili prvního švába. Následně jsme objevili celou kolonii v počtu minimálně dvaceti jedinců. Bylo už hodně pozdě na hledání něčeho lepšího, takže jsme to vyřešili co možná nejméně bolestivě – Biňa strávil noc v minispacáku, který jsme s sebou pro jistotu vzali, Čočka se oblékl od hlavy k patě a zabalil se do tenkých dek, které jsme také s sebou měli, podobně se zařídil i Martin. Takže pozor: Budget Inn rozhodně nebrat!!!

Přes tyto drobné, leč i tak zajímavé nepříjemnosti však naše druhá cesta do Ameriky byla naprosto skvělá. Miami, a hlavně Miami Beach, se nám zdálo mnohem lepší a klidnější než uspěchaný New York. Navíc byli v Miami také mnohem vřelejší lidé, na rozdíl od New Yorku, kde si každý hledí jen svého a kouká do země. I když je pravda, že i v New Yorku jsou lidé fajn, například vstřícnost v obchodech se s Českem absolutně nedá srovnávat.

No a ještě menší, trochu politický podotek. Na rozdíl od minulé návštěvy, kdy jsme do Ameriky přiletěli den po Obamově inauguraci, po tomto prezidentovi tentokrát ani pes neštěkl. Nevím, zda to bylo tím, že jsme byli na Floridě, kde v posledních deseti letech vládnou republikáni, anebo tím, že nadšení z Obamových slibů (a vidina reality) už vyprchalo. Možná obojím...

Z této cesty opět kvůli nedostatku času přináším pouze fotoreportáž.


Ještě v Mnichově. Za zády máme sníh...

...a zde již po příjezdu na Miami Beach, kde pod palmami slyšíme šumění Atlantiku. S těmi svetry jsme to ovšem celkem přehnali :-).

Biňa s Martinem se den po našem příletu (15. ledna) nemohli nabažit poměrně velkých vln

I strážní budky pobřežní hlídky jsou vyvedeny ve stylu art deco

Kdeže to je patnáct pod nulou? V Česku? No, těch osm tisíc kilometrů už je docela znát i na počasí :-).

U našeho hotelového bazénu

Hotel Colony na Ocean Drive je jedním z nejčastěji zobrazovaných symbolů Miami Beach (ať už na pohlednicích, tak na prospektech či průvodcích). Docela dobře se tam taky vaří.

Je pátek 15. ledna odpoledne a teploměr na Ocean Drive ukazuje přes 80 ˚F, což je asi 28 ˚C

Biňa zaznamenává téměř každý detail naší návštěvy na foťák...

...stejně tak Čočka na kameru

Staré "Ameriky" (mimochodem v této byla figurína, která se nápadně podobala Humphreymu Bogartovi ve filmu Velký spánek – mám dojem, že tam s tímto autem jezdil)...

...obě na Ocean Drive.

Křižovatka 15. ulice a Ocean Drive se stopkou, kterých je v Americe mraky

Opravdu nepřehlédnutelná figurína ve výloze jednoho obchodu s plavkami a surfařským zbožím na Ocean Drive

Se servírkami miamské restaurace sítě Hooters, kterou jsme objevili víceméně náhodou. Mimochodem, marketing těchto restaurací funguje podobně, jako jsem popsal marketing černochů na Manhattanu. Nejprve k vám přijde jedna holka, která vám nabídne hromadu věcí. Objednáte-li si toho víc, prima, chodí k vám po celou dobu. Pokud si dáte třeba jen pivo, není problém, přinese ho, ale pak se objeví jiná (jiný typ) a nabízí v podstatě to samé jak ta první. Pokud vyměknete, byla objevena vaše slabina, načež vám "zůstane" druhá servírka. Pokud ani tohle nezabere, anebo si objednáte něco drobného, přinese vám třetí jakoby náhodou další pivo. Když ho odmítnete s tím, že jste si nic neobjednali, klidně ho odnese a pošle k vám další holku. Nakonec vám jedna zůstane, ať je to váš typ, nebo ne, ale dělá vše (no, tak úplně vše zase ne :-)) pro to, abyste si objednali něco dalšího.

Umělecky stylizovaný snímek zachycující západ Slunce na Miami Beach

Náš hotel Tropics na Collins Avenue, pouze nějakých 150 metrů od pláže

Golfový vozík, s nímž se policie pohybuje po Ocean Drive

Rozzářený hotel Colony v noci

Téměř každá restaurace na Ocean Drive láká nejen na jídelní lístek, ale také na živou hudbu

Tzv. metromover, plně automatizovaný vláček, který vás zdarma dopraví po části Miami...

...a který jezdí po visutých kolejích (znalci starých her si možná při pohledu na něj vzpomenou na legendární Syndicate, tenhle vláček jako by tomu ve hře z oka vypadl)

V tomto anebo v podobném mrakodrapu na miamském nábřeží má prý byt také jistý Staníček Grossů (ale je fakt, že mu tohle místo vůbec nezávidíme, Miami Beach je lepší)

Pokud chcete vidět fakt velké americké vlajky, zamiřte do miamské čtvrti Malá Havana

Biňa je očividně nadšen ze země neomezených možností (mimochodem, kousek odsud stál stánek, kde dělali fakt výborný hot dog, doporučuji)

Martin s Biňou na promenádě po miamském nábřeží

Martin na promenádě ulovil také velkého žraloka (jedinou vadou na kráse bylo, že byl z plastu)

Čočka u jedné z postav, kterými byl vyzdoben jeden dům v Malé Havaně

Protiletadlové dělo na Miami Beach, Washigton Avenue...

...a originální reklama zvoucí na návštěvu jednoho z mnoha nočních klubů o pár metrů dále

Cestou na Key West jsme se zastavili v No Name Pub na ostrově Big Pine Key. Interiér hospody je vyzdoben dolarovými bankovkami, kterých jsou v místnosti snad statisíce (ten pohled fakt stojí za to). Samozřejmě jsme tam taky jednu nechali. Ale mezi námi, jinak je No Name Pub docela pajzl, který má to štěstí, že si vymyslel tak originální reklamu. Jinak by zřejmě zašel na úbytě, zvláště když je stranou od hlavní silnice.

Tzv. key deers, malí jelínci velcí asi jako srnky, kteří žijí na Big Pine Key. Jsou naprosto krotcí, ale jakékoli jejich krmení či hlazení je přísně zakázáno. Žijí prý pouze v tomto místě, a to v počtu asi tří set jedinců. Procházejí se mezi domy, a když chtějí přejít silnici, prostě na ni vlezou, provoz se zastaví, jelen přejde a vše pak v klidu pokračuje dál.

Martin u nejjižnějšího domu kontinentálních USA (na Key Westu je vůbec všechno nejjižnější: hotel, obchod, pláž atd.)

Městečko Key West oplývá správnou jižanskou architekturou

"Dobrý den, chtěl bych malou citronovou."
Raději jsme ani nepátrali, jak vypadá střední, anebo dokonce velká. I tohle se stěží dalo sníst, v podstatě nám to na Key Westu nahradilo večeři.

Jednou ze zajímavých postaviček, na kterou jsme na Key Westu narazili, byl tento pošuk na trojkolce. Ta zářila jak Staromák o Vánocích, z repráků se ozývala hudba (nechápu, jak to všechno mohl napájet, z dynama asi těžko). Vždycky zastavil a chtěl po lidích prachy. Na druhou stranu to byl ale docela originální způsob žebrání.

Největším lákadlem městečka Key West je prý dům Ernesta Hemingwaye. Do města jsme dorazili už za tmy, takže jsme měli ztíženou orientaci, nicméně podle plánku jsme k nějakému baráku opravdu přišli (dokonce u něj byly i kočky, o kterých se píše, že jsou potomky těch Hemingwayových). Ale na tom domě se přitom o Hemingwayovi vůbec nepsalo, z čehož jsme byli poněkud zmatení. Pokračovali jsme tedy dál, až jsme došli k nějaké hlídané čtvrti (byla tam jakási recepce, kde kontrolovali příchozí). Jenže ženská v kukani si zrovna četla, a tak jsme bez problémů prošli skrz, načež jsme o pár desítek metrů dál narazili na tuto loď pobřežní hlídky z 2. sv. války. O ní se přitom v průvodcích vůbec nepíše.

Hned vedle ní byla zakotvena další stará bojová loď. Bohužel už bylo po prohlídkách, ale i pohled zvenčí stál docela za to.

Národní park Everglades. Pokud jedete z Miami na západ a zvolíte silnici 41, v místě zvaném Fortymile Bend odbočte na vedlejší Loop Rd. Ta vede přímo přes park, ovšem my jej projet nedokázali. Jednalo se o jedinou silnici během naší cesty, kde nebyl asfalt (zmizel po asi 10 kilometrech), zato asi třiceticentimetrové díry plné vody. Je možné, že je to tak schválně, aby si Američani se svými pick-upy s náhonem na všechna čtyři kola užili trochu adrenalinu.

Stromy v Everglades vyrůstající z močálů jsou kupodivu často suché

Typický obrázek pro Everglades: aligátoři vyhřívající se na sluníčku. Není problém vylézt z auta a vyfotit si je, neměli byste je však moc dráždit :-).

Poslední barák před tím, než vjedete do národního parku. Vypadá přesně jak z amerického filmu. Starý vrak, staré poštovní schránky, staré karavany. A o kus dál samozřejmě vlála vlajka s hvězdami a pruhy.

Přijíždíme do města Naples na západním pobřeží, ráje důchodců (všimněte si, jak jsou semafory zavěšené na šňůrách, postupem času jsme jim občas říkali "ponožky")

V Naples není problém žít a mít třeba i takovouhle loďku (pokud tedy máte účet na Kajmanských ostrovech)

Biňa s takovým obyčejným vysokozdvižným vozíkem v přístavu v Naples

Západ Slunce nad Mexickým zálivem na ostrově Sanibel (mimochodem, tady byla voda tak ledová, že jsme do ní nevlezli, ale viděli jsme zde aspoň delfíny, takže i tahle zajížďka k něčemu byla)

Noc jsme strávili v docela dobrém motelu Economy Inn v městečku Arcadia

Podél cesty do Orlanda jsme projížděli pomerančovníkovými sady

Tohle není moře, nýbrž jezero Jackson u městečka Sebring, zhruba na polovině cesty do Orlanda

V Orlandu je plno bezdomovců (zřejmě následek mohutné stavební činnosti během vzniku zdejších zábavních parků, kdy sem přišla za obživou spousta lidí, a následném útlumu pracovních míst). Člověk se pak ani nediví cedulím s přesným popisem, co můžete dělat ve zdejších parcích.

Stará část Orlanda se svými sympatickými malými baráčky

Pozor! Motelu Budget Inn v Titusville se rozhodně vyhněte (tedy pokud si nepotrpíte na společnost velkých švábů)

Raketová zahrada v Kennedyho vesmírném středisku

Čočka se zkouší vměstnat do makety modulu Mercury Freedom 7, se kterým se Alan Shepard po balistické dráze jako první Američan podíval do vesmíru. Bez šance, ta kabina je tak maličká, že by se do ní vešel leda trpaslík.

Opravdu velká zajímavost. Fotografie zachycuje jednoho z mozků amerického vesmírného výzkumu Hermana Obertha. Tento Němec pocházel z tehdy uherského Sedmihradska, nebyl tedy Sudeťák, což by mohlo vysvětlovat tu češtinu na snímku. Podle mě byl zřejmě pořízen v roce 1929, kdy Oberth v Praze navštívil našeho špičkového raketového vědce Ludvíka Očenáška (je to ale jen moje domněnka, bližší informace, kde fotka vznikla, nebyly v textu uvedeny).

Biňa u vytržení z exponátů v Rocket Garden

Už běží odpočítávání, astronauti přicházejí po rampě ke kosmické lodi...

Martin byl společně s dalšími sedmi statečnými vybrán k letu do vesmíru

Pozor, toto není maketa, ale opravdová startovací plocha, z níž vzlétají raketoplány. Během našeho pobytu tam bohužel nebyl žádný umístěn (raketa ano), nicméně pár týdnů po naší návštěvě odtud na oběžnou dráhu vyletěl raketoplán Endeavour (jednalo se mimochodem o poslední noční start, všechny další /a moc jich už nebude/ budou vzlétávat za denního světla).

A toto je pro změnu opravdový modul Apolla 13, které se téměř zázrakem vrátilo ze své mise k Měsíci

Umístit do hledáčku celý (respektive téměř celý) zadek rakety Saturn V, která dopravovala americké astronauty na Měsíc, je opravdu oříšek

Skafandr Eugena Cernana, posledního člověka, který byl na Měsíci (a také jediného člověka na Měsíci, v jehož žilách kolovala česko-slovenská krev a který na Měsíc umístil československou vlajku)

Martin se právě dotýká Měsíce (respektive kousku uštípnutého ze skály, kterou na Zemi přivezli Cernan se Schmittem a Evansem)

Staré skafandry (zvlášť ten druhý zleva vypadá jako hybrid mezi brněním a potápěčským oblekem)

Montovna Mezinárodní vesmírné stanice (ISS)

Maketa 1:1 raketoplánu Explorer s nadzvukovým cvičným letounem T-38 v popředí

Takto vypadá raketoplán uvnitř

A ještě jednou raketoplán Explorer


(sepsal Čočis)



Důležité odkazy:
Info o Miami:
    en.wikipedia.org/wiki/Miami (v angličtině)
Hotel Tropics:
    www.tropicshotel.com (v angličtině, my ho objednávali přes tento odkaz)
Doprava po Miami:
    www.miamidade.gov/transit/transit_resources.asp (v angličtině)
Čtvrť Malá Havana:
    en.wikipedia.org/wiki/Little_Havana,_Miami,_Florida (v angličtině)
No Name Pub:
    www.nonamepub.com (v angličtině)
Key Deers:
    en.wikipedia.org/wiki/Key_Deer (v angličtině)
Key West:
    en.wikipedia.org/wiki/Key_West (v angličtině)
Národní park Everglades:
    en.wikipedia.org/wiki/Everglades (v angličtině)
Naples:
    en.wikipedia.org/wiki/Naples,_Florida (v angličtině)
Orlando:
    en.wikipedia.org/wiki/Orlando,_Florida (v angličtině)
Kennedyho vesmírné středisko:
    www.kennedyspacecenter.com (v angličtině)
Letecká společnost US Airways:
    www.usairways.com (letecká společnost US Airways, s níž jsme letěli na trase Mnichov-Filadelfie-Miami a zpět; mimochodem, tato společnost se svým servisem čím dál více blíží nízkonákladovým, no, ale je fakt, že za ty slevy se to s nimi dá vydržet)
Info o levných letenkách:
    www.akcniletenky.com (a ještě jednou odkaz na tuto skvělou stránku, díky níž už jsme se tolikrát za poměrně málo peněz dostali do světa)



Zpět na obsah


0