wz

Via ferrata 2011 – Teufelsbadstubensteig

S příjemným mrazením v zádech
aneb
Koupání ve vlastním potu
v Ďáblově koupelně


Sobot 14. května 2011
Účastníci: Marek, Jarda, Kotel, Biňa, Čočka


Teufelsbadstubensteig. Toto již samo o sobě ďábelské slovo (minimálně na zlomení jazyka) volně přeloženo znamená Stezka k ďáblově koupelně. Toto pozoruhodné místo se nachází jižně pod Vídní v pohoří Rax a vede k němu nádherná via ferrata, tedy jištěná pěšina linoucí se po úbočí skal. S malou ferátou jsme se neplánovaně setkali již při naší výpravě k Traunsee v roce 2006, Teufelsbadstubensteig je však mnohem vyšší a záživnější. Zkrátka a dobře, je to stezka, při jejímž zdolávání vám snad ze všech pórů proudem tryská adrenalin.

Teď trochu statistiky. Samotná Teufelsbadstubensteig překonává asi 350 výškových metrů rokliny Großes Höllental, její obtížnost se pohybuje mezi pohodovou třídou "A" a těžší "B". Na trase je nutné mít přilby (půjčili jsme si je v Hudy Sportu v Jihlavě), doporučují se i úvazy. Jak jsme však seznali, tato pomůcka by nám spíše jen překážela, stezka tak obtížná přece jen není, přilby se však hodí dokonale. Člověk jdoucí před vámi totiž mnohdy šlápne na štěrkové pole a vy pak jen posloucháte, jak vám kamínky bubnují do hlavy. Přilba je zkrátka nutností. Ocenili jsme také rukavice (stačí cyklistické), které zpříjemňují kontakt s ocelovými lany.
Zdolání feráty však není jediným výstupem z údolí říčky Schwarzy, které se nachází asi 600 m n. m. Po jejím absolvování vás čeká ještě další výstup prudkým terénem k chatě Ottohaus (1640 m). Na pár kilometrech tedy nastoupáte tisícimetrové převýšení a těžko říct, zda je náročnější feráta, nebo klasický výstup. Pro mě osobně to asi byl ten výstup, zdál se totiž nekonečný.

Alpské feráty nacházející se nedaleko od našich hranic jsou již několik let oblíbeným cílem Kotlovy party. Tentokrát se k ní přidružili také Biňa a Čočka, takže se nás sešlo celkem pět – Marek z Hevlína, Kotel a jeho kamarád z dětství Jarda a zmíněná dvojice.
Cestu jsme naplánovali pouze jako jednodenní, takže z Třebíče jsme vyrazili o půl čtvrté ráno a před pátou nabrali v Hevlíně Marka, se kterým jsme přejeli do Laa. Zde jsme zaparkovali u nádraží a zakoupili velmi výhodnou skupinovou jízdenku Einfach Raus Ticket (ERT) za 28 euro, po rozpočítání tedy její cena vyšla na 5,60 euro pro jednoho, přičemž jsme s ní mohli jezdit po celém Rakousku jakýmkoli vlakem kromě IC, EC a podobných vysoké kvality.
Po přestupu ve Vídni jsme sedli na další vláček, který nás dopravil do stanice Payerbach-Raichenau. Zde jsme pro změnu přestoupili na autobus, jenž nás dovezl téměř k začátku naší trasy, na zastávku Weichtelhaus. Nástup na trasu začíná o asi tři sta metrů dál po silnici nedaleko tunelu, kterým však již turisté neprochází, nýbrž se pohybují nad ním. V té chvíli totiž již mají v nohou první výškové metry, jimiž zdolávají svah právě nad tunelem. K přístupu do rokliny, která je východiskem pro Teufelsbadstubensteig, slouží mimo jiné i dlouhé železné schody, které jsou menším předkrmem před ferátou.
Sama feráta Teufelsbadstubensteig (v údolí se jich nachází více) se nachází asi tři čtvrtě hodiny odtud po levé straně. Vede k ní pohodlná cesta kopírující potok, občas se objeví suťové pole, po okolních skalách šplhají horolezci, takže o pěkné záběry rozhodně není nouze.

Teufelsbadstubensteig nezačíná nijak zvláštně, neznalým (Biňa a Čočka v tomto případě) připadala jako malinko náročnější procházka. Situace se však mění po několika desítkách metrů, kdy se stezka mění v uzoučkou pěšinu, kde po levé straně má hluboký sráz, po pravé pak nebetyčnou stěnu. Bez ocelového lana, kterým je stezka jištěna, by chůze po ní byla prakticky nemožná. S malinko roztřesenými koleny přicházíte k prvnímu žebříku a říkáte si, že horší už to být nemůže. Ale ano, může, a to u druhého žebříku, který je hodnocen jako béčkový a který se nachází právě pod onou Ďáblovou koupelnou (pojmenovanou tak proto, že se jedná o jeskyňku, kde kape voda – v jeskyňce je mimochodem také vrcholová kniha Wanderbuch). Je vymyšlen tak dokonale, že se zatáčí přímo nad srázem do hlubiny, takže vy při nástupu máte zaprvé pod sebou tři sta metrů hloubky, zadruhé nevíte, kam jdete, protože žebřík mizí za skálou. Žebřík sám by na zdolání prudkého a nepřehledného úseku nestačil, takže jistě využijete i kramle čouhající ze skály. Kousek odtud vás čeká úzký "komín", kde jsou umístěny pamětní desky těch, kteří na konec feráty nedošli. Štěstí, že jsou desky až tady, dole na nástupu by příběhy zřícených turistů jistě odrazovaly značné množství feratistů.
Další "příjemnou" záležitostí je přechod přes suťové pole po ne zrovna širokém trámu – pokud se vám zdá, že byste mohli při chůzi po něm sklouznout a sjet dolů do údolí, raději se po trámu pohybujte obkročmo. Vypadá to sice trochu divně, ale jistota je jistota.
Co se týče délky výstupu, my Teufelsbadstubensteig zdolávali hodinu a půl, zhruba od půl jedenácté do dvanácti. Jak jsem již psal, jedná se o asi 350metrový výškový rozdíl, a to od nástupu v 890 m n. m. ke konečné "zastávce" ve výšce 1250 m n. m. Výhodou je, že feráta je umístěna na východní straně údolí, takže na ni nepraží dopoledne slunko.

Z feráty lze dále pokračovat několika směry. My se napojili na Wachthüttelkammsteig, který nás po zdolání více než čtyřsetmetrového převýšení dovedl až k Ottohaus ve výšce 1690 m. Zatímco během stoupání na ferátě jsme si užívali výhledy na sluncem krásně osvětlené hory, zde se již pokazilo počasí a zažili jsme krátký déšť. Z Ottohausu by se dalo sjet do údolí lanovkou, my si však naordinovali krátký odpočinek ve zdejší restauraci spojený s občerstvením a psaním pohledů a poté, co déšť ustal, jsme vyrazili po pěší stezce. Ta se jmenuje Törlweg a začíná docela originálně – skalním oknem. Hned za ním začíná Törlweg prudce padat do údolí, což je zvlášť náročné na stehenní svalstvo, a mnoha serpentinami se dostává níž a níž. Ale aby to nebylo tak fádní, cestou vás čeká pěkná studánka. Törlweg končí dole v údolí kousek od autobusové zastávky. Nemusíte tedy šlapat na pět kilometrů vzdálené nádraží, ale zase se pohodlně svézt.

Nazpátek domů jsme se dostali ještě tentýž den. Opět jsme využili výborných služeb rakouských státních drah a stále platné jízdenky Einfach Raus Ticket. Po krátkém zastavení ve Vídni, kde jsme přestupovali, jsme na hranicích byli kolem desáté večer. V Hevlíně jsme vyložili Marka a jen ve čtyřech pokračovali do Třebíče. Tam jsme dojeli okolo jedenácté hodiny večerní, tedy zhruba po dvaceti hodinách náročné, ale o to více krásnější cesty.

Po důkladném vstřebání zážitků jsme se všichni shodli – jednalo se o jeden z nejlepších vejšlapů, jaké jsme kdy podnikli. Škoda, že něco takového není také u nás, ale Rakousko je kousek, takže tak moc to zase nevadí. Důležité je, že nám perfektně vyšlo počasí, v dešti anebo třeba za silnějšího větru by feráta šla asi jen těžko zdolat.
Neobvyklý zážitek, který nám Teufelsbadstubensteig poskytl, nás utvrdil v jediném – příští rok opět musíme za podobným dobrodružstvím vyrazit.


Historická lokomotiva...

...a neméně historický autobus u nádraží v Payerbachu.

Do údolí, kde se skrývá Teufelsbadstubendsteig, se dostáváme po prudkých schodech

Do údolí, kde se skrývá Teufelsbadstubendsteig, se dostáváme po prudkých schodech

Výhledy do údolí jsou mnohdy opravdu malebné

Sněhová plotna na protější straně údolí

První jištěný úsek na začátku feráty

První jištěný úsek na začátku feráty

Žebřík zhruba v polovině feráty

Kotel hluboko pod námi

Zde je pěkně vidět převýšení feráty. Čekáme na Biňu, který je o zhruba dvacet výškových metrů níže. Za ním jde Kotel, který se ale ještě nachází v nižším "patře", opět několik metrů pod Biňou.

Kotel s údolím hluboko pod sebou

Lehčí část trasy

Jarda s Markem odpočívají v horní polovině feráty (pokud vám běhá mráz z Marka, který stojí těsně na kraji tři sta metrů vysoké skály, nejste sami)

Výstup v místech, kde jsou pamětní desky se jmény těch, kdo na trase zahynuli

Biňa zdolává snad metrové "schody"

Odpočinek s výhledem do údolí

Pohled na jižní stranu Schneebergu (2076 m), který občas bývá vidět z naší Klučovské hory (samozřejmě však jeho odvrácená, tedy severní strana)

Pohled do údolí po zdolání feráty

Po nekonečném táhlém stoupání konečně přicházíme k Ottohausu (1640 m n. m.)

Na skále před námi je také feráta, tentokrát však céčková. Vyfocení lidičky jsou tedy ještě větší borci než my :-).

Marek, Jarda a Kotel sledují temné mraky honící se nad údolím

Rakouští turisté scházejí k Alpské zahrádce, která je jednou z atrakcí okolí Ottohausu

Jarda a Kotel s vlajkou jejich legendárního skautského oddílu Čtyřka a se Schneebergem v pozadí

Zasloužené pivo v Ottohausu

Po krátkém dešti se údolí pod námi prosvětlilo a my mohli vyrazit na další cestu

Schneeberg zahalený v mracích

Scházíme k Törlweg, která nás dovede do údolí

Marek s Jardou při cestě dolů malinko utekli, je ale nutno říct, že Markovi značně pomohly jeho trekkingové hole

Při našem příchodu se skalní brána, za níž začíná Törlweg, opět téměř schovala do mraků

Hlavně horní část Törlweg nabízí pěkné výhledy do údolí

Zpočátku je Törlweg plná serpentin, které pomáhají zdolávat prudký sráz

Marek na jedné z vyhlídek Törlweg

Na začátku "civilizace" (myšleny první baráky, ke kterým nás Törlweg dovedla), jsme potkali výstavního mloka

Jeden z pohledů na údolí Schwarzy po zdolání Törlweg. Sestoupili jsme z 1640 do 600 metrů a pekelně nás bolí stehna :-).

Jeden z pohledů na údolí Schwarzy po zdolání Törlweg. Sestoupili jsme z 1640 do 600 metrů a pekelně nás bolí stehna :-).

(text a foto: Čočis)



Důležité odkazy:
Kotlův zápis z naší cesty (včetně videa a mapy):
    http://nasejizdy.czechian.net/20110514_rax/20110514_rax.htm
Markův zápis z naší cesty:
    http://hevlin.unas.cz/149.htm


Zpět na obsah

webzdarma.cz

0