wz

Cyklovýlet 2003
Neziderské jezero
aneb
Malý výlet za velikou vanou

srpen 2003
Účastníci: Ševča, Čočka



Neziderské jezero je jediným stepním jezerem v Evropě. A kolem něj vedou desítky kilometrů cyklostezek. Tyto dvě informace nám stačily - podíváme se na evropský unikát a ještě se pořádně projedeme na kole.

Naftové vrty, císař pán a staří Římané

Západ Slunce nad Neziderským jezerem

Česko-rakouskou hranici překračujeme ve Valticích kolem šesté hodiny ranní. Usměvavý rakouský celník si prohlíží pasy a česky se ptá: "Kam jedete?" Když slyší, že k Neusiedler See, usměje se ještě víc a jen mávne rukou směrem do vnitrozemí: "Tak jeďte."
Cesta vede rovinatou, případně mírně zvlněnou krajinou, na které lze vyvinout solidní rychlost. Po okolních polích jsou rozesety desítky větrných elektráren, o nichž se ale nedá říct nic jiného než to, že se jedná o velmi necitlivé stavby, jejichž siluety krajinu dost hyzdí. Mezi větrníky se také sem tam nachází plynový anebo ropný vrt, z nichž naprostá většina je pomalována barvami jedné známé petrolejářské firmy.
Cesta příjemně ubíhá, v poledne dojíždíme do Schönfeldu, kde si v parku dáváme pořádný obídek. Parku vévodí perfektně udržovaná busta císaře Františka Josefa I., kterou místní obyvatelé tomuto mocnáři věnovali v roce 1908 k šedesátému výročí jeho panování. Když odjíždíme, musím stále přemýšlet nad tím, jaký je to rozdíl oproti Česku, kde každou chvíli nějakou sochu strháváme, abychom ji začas zase znova odhalili.
K Dunaji přijíždíme ve Stopfenreuthu, v němž se napojujeme na dunajskou cyklostezku, po které se dostáváme k mostu přes řeku. Neteče v ní zrovna moc vody, ale ten zbytek, který tam přece jen zbyl, je nádherně modrý - Strauss by měl určitě radost.
Cestu mezi Bad Deutsch-Altenburgem a Petronell Carnuntum lemují cedule zvoucí k návštěvě vykopávek ve druhém jmenovaném městě. To totiž založili již staří Římané, kteří zde po sobě nechali spoustu památek, mezi jinými i dva amfiteátry pro 13 tisíc lidí. Rádi bychom si všechno prohlédli, ale čas kvapí a ještě nám zbývá ujet pořádný kus cesty. Snad příště.
Mezi Dunajem a Neziderským jezerem se cesta nepříjemně vleče, navíc špatně odbočujeme, a proto i trochu bloudíme. Tachometr mi ukazuje 120km, ale jezero stále nikde! Ale vtom zčistajasna zavane vítr, který do našich rozpálených tváří přináší vlhký, osvěžující vzduch. Poslední zatáčka a před námi se vynořuje městečko Neusiedl am See. Jím projíždíme a dostáváme se až k jezeru. Je opravdu nádherné - šedivá voda, ve které se odrážejí sluneční paprsky, vítr si hraje s vlnkami, mezi nimiž si cestu prorážejí maličké loďky. No uznejte, co víc si suchozemec, jakými my Češi jsme, může přát. Jenže v Neusiedlu není kemp, a proto musíme dojet až do Podersdorfu, jenž leží ještě lán cesty jižně odsud.

Neziderské jezero v plné kráse

Jedeme po pěkné cyklostezce těsně kolem jezera. Jenže to spíše tušíme, než vidíme - všude kolem nás roste vysoký rákos, který zabraňuje pohledu na vodní hladinu. Někdy rákos vystřídají vinice, kde právě dozrávají obrovské hrozny, nad námi létají racci, kolem nás projíždějí rodinky s dětmi - prostě idylka.
A to už dojíždíme do Podersdorfu. Cyklostezka nás vede přímo ke kempu, kde seskakujeme z kol a jdeme se přihlásit do recepce. Usměvavá recepční je na podobně utrmácené a špinavé cyklisty asi zvyklá, všechno nám důkladně vysvětluje a navíc nám dává i kartičky, které potvrzují, že se u jezera zdržíme několik dnů - pro místní obchodníky tedy znamenáme trvalejší zdroj příjmů, díky čemuž nám mohou poskytnout i určité slevy.
Jsme již notně unavení, a tak se jdeme jen zběžně kouknout na jezero, stavíme stan, sprchujeme se a po menší večeři jdeme spát. Však zítra je taky den.


Puszta, Trabanti a bolavé koleno

Jezero je tak mělké, že by se snad dalo přejet i na kole

Ráno se jdeme na jezero podívat. Koupat se v něm nedá, člověk by mohl jít snad až doprostřed a stále by měl vody po kolena. Vlastně je to taková obrovská vana. V ní by se samozřejmě ale nemohly pohybovat trajekty, a tak pro ně vyhloubili jakési silničky, díky nimž mohou přes jezero křižovat. Voda je krásně čistá, i když trochu studená. Opravdu je zde hezky, nás ale láká jiná exotika. Nikdy jsme ještě nebyli v Maďarsku, takže hurá tam.
Rakousko-maďarské hranice leží kousek od Podersdorfu, sotva nějakých 30km. A jede se k nim po velmi zvláštní krajině - opravdové pusztě. Jedná se o krajinu velmi rázovitou, rovnou jako placka, z níž jen sem tam čouhá výstupek v podobě studničního rumpálu. Paradoxní je, že i když jsou tyto scenérie typické pro Maďarsko, zde končí kousek před hranicemi. Na maďarské straně se krajina začíná vlnit a trochu připomíná jižní Moravu.
Na hranicích v Pamhagenu nám Rakušané jen kynou, ať jedeme dál, zato maďarský celník si dost nedůvěřivě naše pasy prohlíží. Čechů sem asi moc nezavítá, chce totiž vědět, odkud že jsme (pasy má přitom stále v ruce). Když vysvětlujeme, že z Česka, tak jen bezradně mávne rukou a pouští nás dál.
Maďarské příjmy jsou očividně mnohem nižší než rakouské a pravděpodobně i české. Dokazuje to vozový park, kterému z 90% vévodí staré vozy z východní Evropy. Každou chvíli nám pod nos začadí nějaký rintintin v podobě Trabanta či Wartburgu, trochu lépe na tom jsme, když kolem nás projede Žigulík anebo stařičká Škodověnka. Na druhou stranu musíme uznat, že maďarské silnice i cyklostezky se mohou naprosto klidně měřit i s těmi rakouskými, naše silnice by jim z valné části nemohly konkurovat. Jediná trochu horší asfaltka se nachází hned za hranicí - jedná se o cyklostezku, kterou míříme k prvnímu většímu maďarskému městu Fertöd.
Zde se kvalita cyklostezky rapidně zlepšuje a my projíždíme vesnicemi s nenapodobitelnými jmény - Fertöszéplak, Hegykö, Hidegség, Fertöboz, Balf, Fertörákos. Cesta ale ubíhá pomalu, Ševča má problémy s kolenem, takže co chvíli zastavujeme. To nám dává čas k malým prohlídkám vesniček, které jsou opravdu pěkné, s nádherně vymalovanými domky a většinou i krásným kostelem, jenž je pro svoji bělost vždy vidět z velké dálky. Zajímavá je také maďarská pošta, kde kromě dopisních obálek a známek můžete koupit i noviny a dokonce i něco lehkého k jídlu a pití.
Ševču koleno bolí čím dál víc, a tak zastavujeme u odpočívadla před hraničním přechodem Fertörákos. Za chvíli k nám dojíždějí další cyklisté, rakouští důchodci, kteří se ptají na cestu do Pamhagenu. Posíláme je na stranu, odkud jsme přijeli, ještě chvíli odpočíváme a vyrážíme k hranici.
Přechod ve Fertörákosi je určen pouze chodcům a cyklistům (a údajně i jezdcům na koních, ty jsme ale neviděli). Celníci se zde dost nudí, ti rakouští u společné budky pouze podpírají zeď, trochu více iniciativy projevují Maďaři, kteří nám alespoň zběžně nahlédnou do pasů.
Cesta vede s kopce do krásného městečka jménem Mörbisch. Odtud míříme do Rustu, ze kterého bychom měli trajektem přejet na východní stranu do Podersdorfu. Jenže ouha! Trajekty z Rustu jezdí jen během dne, teď už je půl šesté, jediná možnost je chytit trajekt z Mörbischu. Ale ani zde nemáme štěstí, poslední loď na druhou stranu odjela před půl hodinou. Co dělat? Kolem jezera jet nemůžeme, Ševčovo koleno stále bolí, navíc se stmívá a my bychom museli ve tmě zdolat dobrých sto kilometrů. Nezbývá, než se ubytovat v Jugendherbergu v Rustu.

Kolo a kůň. Typický obrázek neziderských cyklostezek

Odpočinek síly přináší
Ráno odjíždíme z Mörbischu prvním trajektem na druhou stranu do Illmitz. Spolu s námi je na lodi asi 40 důchodců, kteří kolem jezera organizovaně jezdí na kolech. Z plavby mají očividně ještě větší radost než my, rozpustile mávají na ostatní lodě, ukazují si na racky a fotí se.
Cestou do Podersdorfu opět projíždíme pusztou, navíc míjíme i koňské povozy, které zde slouží pro pobavení turistů. Stezku co chvíli lemují vyhlídkové věže, z nichž je možno pozorovat zvířenu a květenu nacházející se v místech, kam je turistům vstup zakázán.
Po příjezdu do "našeho" kempu věnujeme celý den regeneraci organizmu, což znamená, že se povalujeme u jezera a pozorujeme surfaře, kteří využívají dnešní silný vítr a neúnavně křižují hladinu. Večer se jdeme projít do města a hajdy na kutě, zítra nás čeká další štreka.

Kemp, kde vlaky dávají dobrou noc
Přesouváme se opět trajektem do Breitenbrunnu a odtud po překonání stoupání, kterému jsme při cestách kolem jezera odvykli, dojíždíme do roviny okolo řeky Litava. Zde pokračujeme přes Rauchenwarth a Himberg směrem k Vídni. Na vídeňském předměstí nám jedna paní typickým vídeňským přízvukem vysvětluje další cestu k Dunaji. Sice trochu bloudíme, ale nakonec přijíždíme do Vídně, kde po perfektním systému cyklostezek přijíždíme až ke kempu nad Donaukanalem. Kemp je trochu divný - z jedné strany dálnice, z druhé strany silně vytížená železnice, ale hlavně že je kde spát.

Odpočinek na dunajské cyklostezce

Stephansdom, jaderná elektrárna a vepřo-knedlo-zelo
Ráno vyjíždíme směrem na Krems, ale chceme si ještě trochu prohlédnout Vídeň. Po výborných cyklostezkách se dostáváme až k Ringu a postupně míjíme Operu, Burgtheater, Parlament, kancléřství, Hofburg a Votivkirchen. Nakonec zajíždíme ke Stephansdomu, který si důkladně prohlížíme. Ševča zde nikdy nebyl, a tak zuřivě fotí. Já jsem naopak fascinován cyklostezkami na Ringu - nikdo se nikomu neplete ani pod nohy, ani pod kola, každá forma dopravy má své místo. Tak to má být, jen jsem zvědavý, jestli se toho někdy dožiju i u nás.
Po dunajské stezce pokračujeme dále na západ. U Zwentendorfu míjíme zakonzervovanou jadernou elektrárnu, která stejně nikdy nebyla spuštěna. Říkáme si, kolik tím Rakušané promrhali miliard, ale je to koneckonců jejich věc, tak co.
U přehrady Altenwörth potkáváme Maďara Zoltána, který na kole poznává Evropu. Hovor se kupodivu stáčí na dost necyklistické téma - na jídlo. Coby Maďar je Zoltán dost ve výhodě, my mu dáváme pouze tip na vepřo-knedlo-zelo, které má ochutnat, až navštíví Česko. Loučíme se jen neradi, a tak si aspoň měníme čísla. Co kdyby…
Po nesnesitelně jednotvárné jízdě mezi Altenwörthem a Kremží konečně dojíždíme do kempu. Ten vypadá úplně stejně, jako když jsme jej loni během povodní opustili. Jak jsme se později dozvěděli, záplavová vlna jej nepoškodila, naplno udeřila o několik desítek metrů dál.

(mapa: Cykloturistika)

Přes stržené mosty k domovu
Ráno se vydáváme přes Krems do údolí řeky Kamp. Stezka někdy vede dost nesmyslně, různě se motá přes vesničky a když posléze přijíždíme k místu, kde by měl být most, který tam ale jaksi díky loňské velké vodě není, rozhodujeme se jet po normální silnici.
Po ní přijíždíme do Hornu, kde to již důvěrně známe. Cítíme blízkost domova, a proto šlapeme do pedálů … a sláva! Již jsme v Hardeggu a přejíždíme Dyji. Na naší straně už s námi žertují celníci ("Tak co, chlapi, nepašujete něco v žaludku?") a pak se vydáváme směrem k Šumné. Je to super, za půl hodiny nám jede vlak. Tedy vlak - přijíždí jeden vagónek, do kterého se i s koly směstnáváme, a míříme domů. V Kojeticích vystupujeme, ještě jednou se opíráme do pedálů a už jsme doma. Dívám se na tachometr - přesně 600km, ale stálo to za to. Na Neziderské jezero a vůbec celou tuhle cestu jen tak nezapomeneme.

(sepsal Čočis)

(Článek vyšel v časopise Cykloturistika, číslo 6/2004.)

Další odkazy:
Fotografie Neziderského jezera a okolí
Článek na serveru Českého rozhlasu

Zpět na obsah