wz


Týden splněných přání v Anglii
a čundr po Francii jako bonus

Ve dnech 4. až 13. srpna 2007
Účastníci: Biňa, Čočka


Díky boomu levných leteckých společností jsme si mohli dovolit naplánovat čundr, který by se dal nazvat Tour de Europe. Z Brna jsme letěli do Anglie ke Stuartovi, leteckému mechanikovi, jenž v Česku působil během cvičení Létající nosorožec a který nám nabídl možnost návštěvy země hrdého Albionu. A protože v Anglii není moře zrovna ke koupání, měli jsme v kapse připravené i letenky do francouzské Nice.



Den první – sobota 4. srpna 2007

Jak to vlastně všechno začalo...

Naše bágly na třebíčském nádraží. Ty dva malé vlevo jsou Čočky, druhý zprava Biňy. Velký vpravo tam tak trochu nepatří, jeho majitelem totiž byla (a doufám, že pořád ještě je) Zdenka. (foto: Biňa)

Tenhle megačundr začíná před polednem soboty 4. srpna 2007, kdy se scházíme na třebíčském nádraží, odkud rychlíkem zamíříme do Brna, kde hodláme nastoupit na letadlo směr Anglie. Biňa na nádraží potkává svou kamarádku Zdenku, která s báglem mnohem větším, než máme my, jede na nějaký skautský sraz do Olomouce. Cesta vlakem nám tedy příjemně ubíhá klábosením a společnou likvidací Čočkova štrúdlu.
Na nádraží v Brně se loučíme, Zdenka přechází na jiné nástupiště, kam za chvíli přistaví olomoucký rychlík. My se vydáváme hledat autobus číslo 76, jímž se dle propozic získaných na internetu máme přepravit na letiště Brno-Tuřany.
Autobus podle předpokladů nacházíme za nádražím před hotelem Grand. Už tam na nás čeká, takže jen co v automatu koupíme lístky, otevřou se dveře. My se pohodlně usazujeme a odjíždíme vstříc dalšímu dobrodružství.
V autobusu sedí kromě nás jen asi tři další lidi, jeden chlápek je očividně cizinec. Ten jediný s námi dojíždí až na letiště, zbylí dva vystupují po cestě. Když vyjíždíme z Brna, vidíme stát podél cesty auta, jako by někde poblíž mělo být nějaké koupaliště a vody chtivé davy. Jenže jedeme mezi poli a kde nic tu nic. Takže proč tam ta auta stála, zůstává pro nás záhadou.
Letiště v Tuřanech je malinké, ale zato hezky nově opravené. Člověk si tam ale ani jak na letišti nepřipadá – už z toho důvodu, že tam letadla jaksi nelétají. Jak jsme vypozorovali, jejich frekvence je asi jedno za tři hodiny, čímž bere za své Biňova věta "Těším se, až budeme pozorovat startující letadla".
Vzhledem k tomu, že máme hafo času, sedíme na lavičce v hale a pozorujeme cvrkot. Což není tak jednoduché, protože se tady vůbec nic neděje. Až teprve za hodinu a půl se v hale začínají objevovat lidi, kteří se pomalu řadí k jednomu odbavovacímu pultíku, nad kterým se rozsvítil znak společnosti RyanAir. Bereme bágly a za chvíli je již dáváme na pás, který je odváží někam do útrob letiště. Čočka spolu s pasem strká holce za pultem i číslo naší internetové registrace tak, jak bylo řečeno v pokynech, ale ta se na papírek ani nepodívá, jen si nás vyhledá v seznamu, na pasy nám nalepí samolepku s písmeny STN (tedy London Stansted) a už se věnuje dalšímu zákazníkovi. Všímáme si, že dost lidí má problémy s nadváhou svého zavazadla, což je stojí nemalé peníze. Nás se tohle netýká, jsme hodně "podvyživení".
Míříme tedy k rentgenu. Svá příruční zavazadla posíláme rourou, mobily, pásky a hodinky dáváme do košíčku, sami procházíme rámem. V Čočkově případě začne pípat, Čočka je tedy poslán stranou, kde ho ochranka prohlíží skenerem. Skener pípá pouze tehdy, když se přiblíží k Čočkovým zádům. Chlapík nad tím kroutí hlavou, Čočkovi však dochází, že titan, který v sobě má, se po dlouhých létech opět ozval. Vysvětluje ochrance situaci, chlapík jen kroutí hlavou: "Tak to jste mě teda dostal," nevěřícně dodává a mávnutím ruky posílá Čočise na svobodu.
Sedáme si nejprve v horním patře haly, po chvíli však zjišťujeme, že lidi, kteří zřejmě touhle linkou již někdy letěli, obsazují místa dole v rohu. Strategicky se přesouváme k nim, nacházíme volná místa a čekáme, až se otevře brána.
Ještě to nějakou dobu trvá, postupně se začínají trousit další lidi, až jich je za chvíli plná hala. Lebedíme si, že jsme si zavčas sedli. Po chvíli se ale začíná tvořit fronta k přepážce, do které se zapojujeme i my.
Za pár minut přicházejí dvě holky, které byly už u odbavovacího pultíku, otevírají dveře na letištní plochu a začínají pouštět první nedočkavce. I my za chvíli ukazujeme pasy a vycházíme na rozpálený asfalt. Boeing 737-800 vyvedený v modrožlutých barvách RyanAiru čeká relativně daleko od nás, takových sto padesát, možná i dvě stě metrů. Není ale kam spěchat, moc lidí před námi není, takže nemáme strach, že bychom si nesedli :-).
Low-costové společnosti mají tu výhodu, že si člověk může vybrat prakticky jakékoli sedadlo. Rozhodujeme se, že se posadíme dopředu, takže míříme k přední části letadla. Zde vycházíme po schůdkách, na palubě nás anglicky zdraví letuška a my si sedáme na první volná místa vpravo. Jsme asi v páté řadě, Biňa sedí u okýnka, Čočka uprostřed. Místo u uličky je zatím prázdné, nějaký Slovák sedící přes uličku si na něj sice pokládá bágl, ale jak se letadlo zaplňuje, vidí, že se bude muset uskromnit. Prakticky těsně před startem si na uvolněné místo sedá nějaká holka, stará asi jako my. Zdá se, že letadlo je obsazené do posledního místečka.

Jedna z českých vesnic viděná z desetikilometrové výšky (foto: Biňa)

Ale to už je 17:05, čas našeho odletu, letadlo v tu chvíli začíná rolovat na start, všichni cestující jsou upozorněni, aby si vypnuli mobily a připoutali se. Belgický pilot nás vítá na palubě, letušky provádějí aerobic, který nás má poučit o tom, jak se zachovat v případě, že by se letadlu zachtělo zarýt čumákem do země. Pak se připoutávají i ony, akcelerace nás tlačí do sedadel a za chvíli už pod sebou vidíme Brno.
Je nádherné počasí, nikde ani mráček, Biňa fotí jako o život, Čočka mu kouká přes rameno. Holka v uličce nevidí nic, a tak si nasazuje sluchátka a zavírá oči. Odhadujeme, kde zrovna můžeme být, když tu se najednou pod námi objeví velké město s typicky zakroucenou řekou. "Hele, to je Praha," říkáme si. Z výšky deseti kilometrů vidíme domy a mosty, jako kdyby byly vyrobené z Lega. Kousek od Prahy vidíme ještě Kladno, pak už se zase přestáváme orientovat. Je to dáno také tím, že pilot občas upravuje kurz.
RyanAir se snaží vydělat, jak jen to jde. Jídlo a pití se zde tedy musí platit (my máme svačiny :-)), stejně jako u jiných společností i zde letušky během letu prodávají nějaké tretky a dokonce i losy, na které můžete vyhrát volnou letenku. Tohle je přece jen trochu rozdíl od klasických aerolinek, na druhou stranu letadlo je jako nové a obsluha (všechny letušky mají na hlavě spletené veliké splácnuté drdoly, trochu vypadající jako pořádné koláče) také výborná. Nemáme si rozhodně nač stěžovat.
Při letu nad Německem pozorujeme obrovské vrtule nějakých větrných elektráren, následně pak elektrárnu tepelnou, z níž se valí mračna kouře, chvíli na to obrovskou řeku, která se jako had kroutí mezi jakoby nekonečnými aglomeracemi. Koukáme, že už jsme nad Rýnem, poté se letadlo opět mírně stočí a my míříme nad Holandsko.
To přelétáváme vcukuletu, za chvíli jsou již pod námi široké kanály a najednou rozlehlý přístav, který identifikujeme jako Rotterdam. Pak už jen vidíme veliké lodě brázdící vody Severního moře. Nad ním je mírný opar, ten ale mizí v okamžiku, kdy se přiblížíme k pevnině. Anglické pláže jsou rozlehlé, podle barvy vody však nemají zrovna čisté moře – lemuje je totiž oku ne zrovna lahodící hnědý pruh, typický azur má voda až ve velké vzdálenosti od břehu.

Ač se to zdá prakticky nemožné, nad Anglií opravdu nebyl ani mráček (foto: Biňa)

Čočka si všímá, že se k okénku nahýbá i jeho sousedka, a tak jí uvolňuje místo. "To není nutný, já už to párkrát viděla. Je ale pravda, že takhle krásný počasí člověk jen tak nemá," říká. Dozvídáme se, že v Anglii pracuje, takže občas takhle lítá. Na život v Londýně si nestěžuje, všude je ale hodně cizinců. Ani ne tak Čechů, jako spíš Slováků a Poláků (je vidět, že podle výrazu její tváře si o našich severních sousedech pracujících v hrdém Albionu myslí svoje).
Nad hlavami se nám rozsvěcí značka přikazující zapnutí pásů a letadlo začíná pomalu klesat. "Vidím auto v levým pruhu, takže jsme opravdu v Anglii," hlásí Biňa od okénka. Letíme však nejen nad auty, ale taky nad nádhernou krajinou plnou venkovských stavení, jednu chvíli přeletíme nad krásným zámkem, o kus dál vidíme pasoucí se koně. Vzhledem k tomu, že sedíme na pravé straně, nemůžeme vidět Londýn. Je tedy trochu zvláštní, když mezi poli najednou usedneme na letištní plochu a pilot nás vítá na letišti London Stansted s tím, že jsme přistáli s dvacetiminutovým předstihem.
Během rolování k terminálu si hodinky posunujeme o jednu hodinu nazpátek. Následně vylézáme z letadla. Opět po schůdkách, nikoli tedy do trubice jako třeba na Ruzyni. Je tady pořádné vedro, rozhodně si nepřipadáme jak v Anglii s jejími typickými mlhami a sychravým počasím (na druhou stranu jsme za to rádi). Asfalt je rozpálený, naštěstí po něm jdeme jen pár metrů. Všichni míří do klimatizované haly, takže jdeme taky.
Nevíme pořádně, co se bude dít, a tak nám připadá trochu divné, že už delší dobu pochodujeme v řadě jak husy a kde nic tu nic. Sjíždíme po eskalátoru někam do útrob haly, na jejímž druhém konci je několik zavřených dveří. Tipujeme, že za nimi budou zřejmě pásy s našimi bágly a my nyní jen čekáme, až zavazadla dorazí od letadla sem. Jaké je tedy naše překvapení, když se dveře po několika minutách otevřou a za nimi se objeví vlak metra. Krčíme nad tím rameny, nastupujeme společně s ostatními a koukáme, co se bude dít dál.
Metro s námi popojede zřejmě k dalšímu terminálu. Zde jsou cestující důrazně upozorněni, že nemají vystupovat. Ono by to ani dost dobře nešlo, protože v tu chvíli se do vagonu nahrnou další davy lidí. V poněkud stísněné poloze tak jedeme útrobami letiště, když najednou vyjíždíme na povrch. Zde vidíme na jedné straně letištní plochu, které vévodí stroje společností RyanAir a EasyJet, British Airways jsou v menšině. Na druhé straně je dálnice, na níž všechna auta jedou po špatné straně.
Po chvíli přijíždíme k další hale. Lidi se vyhrnou ven, vzhledem k tomu, že jsme cestou nabrali cestující z minimálně dalšího jednoho letadla a že někteří lidi už tady byli před naším příjezdem, je před přepážkami pasových kontrol vmžiku totálně narváno. Tvoří se asi šest pořádně dlouhých front, které postupují poměrně pomalu. Vedle nás je fronta pro "non-EU". V ní je jen pár lidí, všichni jsou docela rychle vpuštěni na britské území, zatímco my tam tvrdneme a suneme se šnečím tempem. "Docela lituju, že jsme do tý Unie vlezli," kývá Čočka hlavou k nyní již prázdné přepážce pro občany z nečlenských zemí.
Chválabohu, netrvá to zase tak moc dlouho a i my stojíme před klukem v uniformě, jenž má obličej jak ti dva angličtí řízci z reklamy na Budvar. Očividně se baví nad našimi fotkami, které máme v nových pasech s čipem, tedy přímo hleď, žádnej úsměv, a pak nás pouští dál.
Přicházíme do haly plné zavazadlových pásů, ten náš je hned na kraji. Zavazadla už si tu vesele jezdí, tak si je bereme (jen ta svoje, pochopitelně) a míříme k východu. Jen vykoukneme z chodby, už vidíme Stuarta, našeho hostitele, jak na nás mává. (Možná jsem teď tak trochu zklamal ty z vás, kteří si mysleli, že budeme po Anglii čundrovat – bohužel ne, jednalo se spíše o návštěvu, nicméně pokud se chcete něco dočíst o čundrování v cizí zemi, přeskočte pár kapitol – přijdete tak ale o spoustu zajímavých informací – a nalistujte si náš pobyt ve Francii.)
Srdečně se vítáme, Stuart nás vede přes obrovskou halu k výtahům. Sjíždíme někam dolů, pod námi zrovna zastavuje vlak. "Ten přijíždí z Ely," říká Stuart, hrdý obyvatel tohoto města blízko Cambridge. My ale nejdeme na vlak, nýbrž ke Stuartově autu, Volkswagenu Polo, do kterého cpeme bágly a nasedáme. Čočka trochu nezvykle na místo řidiče po Stuartově levé ruce, Biňa dozadu.
"Jaký máte plán na zítřek?" ptá se Stuart. "Chtěli bysme jet do Londýna," odpovídá Čočka. "No!" zaráží ho Stuart, s výrazem očividně značícím nějakou kulišárnu. "Do Londýna pojedeme vlakem, a protože dráhy zítra mají opravárenský den, vezmu vás do válečného muzea v Duxfordu." Ve Stuartovi se letecký mechanik a hlavně letecký fanoušek nezapře, ale do muzea se moc těšíme. Podle toho, co jsme o něm slyšeli, bude určitě zajímavé (a skutečnost minimálně stonásobně překonala naše očekávání, viz dále).
Najíždíme na dálnici na Cambridge. Auta zde jezdí velmi ukázněně, jedno jako druhé 70 mil v hodině, což je 112 km/h. I rychlé sportovní vozy jedou pomalu, když nás předjíždí nějaké auto jedoucí rychleji, Stuart říká: "He is going too fast, about 80 or 90 miles." Osmdesátka je přitom zhruba 130 km/h, tedy náš rychlostní limit. Dálnice tady ale mají parádní, Stuart se smíchem vzpomíná, jak jel po naší "dé jedničce" a auto skákalo jako koza.

Po sjetí z dálnice projíždíme Cambridgem, který se nám jeví jako velice hezké a upravené město. Nemíříme odsud však přímo do Ely, ale ke Stuartově mamince, která žije v nedalekém Haddenhamu a která nás podle Stuarta již čeká s večeří.
Haddenham je malinká vesnička, Stuartova maminka bydlí na jejím konci. Ještě ani nevylezeme z auta a už nás maminka vítá. Biňa si chce hezky počesku sundat boty, je však důrazně zaražen, spolu s Čočkou uveden do pokoje a usazen za stůl. Čočka vytahuje dárek pro maminku (knihy o Třebíči), děkuje za pohostinnost a nakonec se ptá, zda si můžeme někde umýt ruce. Jsme posláni do patra, kde nacházíme koupelnu s umyvadlem o dvou kohoutcích. Trochu nám to připomíná Mládkovu povídku o tom, jak si její hrdina jednu ruku nastudil, zatímco druhou opařil. Nám se tato nehoda však nestala, a tak se umyti a osvěženi vracíme zpět.
Maminka před nás staví jakousi opečenou bagetu, v jejíž útrobách se skrývá výborná slanina. Moc nám to chutná. Během konzumace se bavíme jak se Stuartem, jenž také večeří, tak i jeho maminkou, která nám poté, co v nás jídlo zmizí, říká, že nás vezme na zahradu.
Vycházíme na dvorek, za jehož plotem jsou parcely se zahrádkami. "Tahle je moje," vysvětluje nám Stuartova maminka, "a tahle Lynn, Stuartovy sestry." Na zahrádce rostou jen rajčata, jinak většinou nakrátko zastřižená tráva. Místo očividně slouží k relaxaci, je zde altánek, houpačka a jezírko.
Od zahrádek jdeme dále do kopce kolem polí. Otevírá se nám výhled na rovinu pod námi. Cambridgeshire, jak se jmenuje zdejší kraj, trochu připomíná Hanou, prakticky zde nejsou žádné vyvýšeniny ani lesy.
Poté, co sejdeme zpět k baráčku, se s maminkou a jejími čtyřmi kočkami loučíme, nalézáme do auta a míříme do Ely. Zde nás Stuart trochu povozí, ať víme, do čeho jdeme. Míjíme Cromwellův dům, ohromnou katedrálu, o níž dokonce psali i v našich "Zemích světa", následně sjíždíme k přístavu říčních loděk. Přístav by se dal označit za jakési kulturní centrum města, jsou zde hospůdky se zahrádkami, vše je krásně nasvícené. Nedaleko od nás vidíme nevěstu, v jedné z restaurací se zřejmě zrovna slaví svatba.

Stuartův domek (foto: Biňa)

Ve Stuartově čtvrti je každý barák prakticky úplně jeden jako druhý. Neomítnuté cihly jako na našich původních Baťovských kostkách, stejné předzahrádky, nicméně vše působí velmi příjemným dojmem. Stuart zajíždí k jedné garáži, před níž parkuje. Vylézáme z auta, bereme bágly, obcházíme plot a do baráčku vcházíme hlavními dveřmi. Jak ale později zjišťujeme, šlo by projít i garáží, případně bočními dvířky. Stuart nás vede do patra a říká: "Kluci, každý máte svůj pokoj, je jen na vás, jak se o ně podělíte. Na téhle posteli spávám já, je lepší," ukazuje na pokojík vpravo a dodává, že on po dobu naší návštěvy bude spát dole v obýváku. Ve Stuartově pokoji nakonec zůstává Biňa, v místnosti, která zřejmě slouží jako pokoj pro hosty, Čočka. Postele zde jsou úplně jiné než naše, hodně vysoké a houpavé, trochu připomínají trampolínu (ani se nedivím, že Mr Bean tak skákal na té posteli v pokoji 426 :-)). Jsou také mnohem širší než naše, u nás by byly označené asi jako jeden a půl lůžka. Hned vedle Čočkova pokoje je malá místnůstka s počítačem, který podle Stuartova sdělení můžeme užívat, jak je libo, naproti pak koupelna. Už jsme docela unavení, takže se v ní střídáme, Stuartovi děkujeme za krásné přijetí a přejeme mu dobrou noc.

(sepsal Čočis)


Důležité odkazy:
Letecká společnost RyanAir:
    www.ryanair.cz (v angličtině)
Město Ely:
    www.elyonline.co.uk (v angličtině)
Město Ely na Wikitravel:
    wikitravel.org/en/Ely_(England) (v angličtině)
Vesnice Haddenham:
    www.haddenham.org.uk (v angličtině)

Další den



Zpět na obsah