wz

Čundr 2006
Podél Traunsee do Bad Ischlu
aneb
Hurá do Rakouska za Sissi a Franzem Josefem

Ve dnech 4. až 9. července 2006
Účastníci: Biňa, Čočka


Tenhle čundr by se dal nazvat opravdu výjimečným. Šlo o první čundr do cizí země, našeho oblíbeného Rakouska, tedy státu, kde je volné táboření v přírodě zakázáno. Takže docela dobrodrůžo. Ačkoli prvně o své účasti uvažoval i Polda, nakonec opět vyrazili jen Biňa s Čočkou.


2. den | 3. den | 4. den | 5. a 6. den | Celkový zápis | Fotogalerie



Den minus pátý - čtvrtek 29. června 2006
Třebíčské nádraží

Cílovou destinací bylo jezero Traunsee (Travenské jezero) v Solné komoře jižně od Lince. Tedy rozhodně nic, co by bylo od našich hranic jen tak dosažitelné pěšky. Z toho důvodu bylo třeba koupit mezinárodní vlakovou jízdenku. To už chválabohu není v téhle době nijak moc komplikované, a tak lze lístek zakoupit dokonce i na třebíčském nádraží. Takže jsme 29. června 2006 vyrazili na nákup.
V pokladně byla pokladní s nakrátko ostříhanými vlasy, vesměs známá jako nepříliš dobře orientující se v čemkoli, co souvisí s železnicí. Když jsme jí vysvětlili, co po ní chceme, vypadala dost zmateně, ale vzhledem k tomu, že jsme se nechtěli hnout z místa, nezbylo jí, než vyzkoušet (zřejmě poprvé) program na vystavení mezinárodních jízdenek. Postupně jsme jí vyjmenovali několik cílových stanic, kam bychom mohli vlakem dojet, aniž by nás to příliš vyhodilo z naplánované trasy. Pořád nic, až teprve u Bad Ischlu (museli jsme jí hláskovat, jak se toto vyhlášené letovisko píše) konečně zabrala. Zpáteční jízdenka pro dvě osoby, platná na měsíc, stála 84,80 €, což přepočteno na naši měnu v té době činilo 2434 Kč. S tím jsme celkem počítali, takže jsme bez řečí zaplatili a sbalili vytoužený papírek, na kterém se skvěl sáhodlouhý seznam stanic, kterými budeme projíždět.



Den první - úterý 4. července 2006
Třebíč ŕ České Budějovice ŕ Linec ŕ Attnang-Puchheim ŕ Gmunden ŕ nocleh č. 1 (pěšky asi 8 km, vlakem 366 km)

Den D přichází 4. července. Ten den je úterý, a protože 5. a 6. července jsou v Česku díky slovanským věrozvěstům a upálení Mistra Jana Husa (nevím, zda je ono slovíčko "díky" u tohoto na místě), stačí Čočkovi, aby si vybral pouze dva dny dovolené. Biňovi to bylo fuk, ten si bez jakýchkoli starostí může užívat posledních vysokoškolských prázdnin.
Ráno před půl devátou je sraz na nádraží, odkud vyrážíme na České Budějovice. Cesta probíhá docela v pohodě, v kupé sedí celkem málo lidí. Zajímavý je týpek se zažraným mourem pod očima, který v jednom kuse lemcá pivo (když nastupujeme, má u sebe plnou zásobu Starobahna, čili brněnské nádraží zřejmě v tuto chvíli leká žízní). Před zastávkou v Jihlavě se nás typicky ostravským přízvukem ptá, jak dlouho tam asi budeme stát. "Tak deset minut," odpovídáme. Týpek rozvážně kývá hlavou, v okamžiku, kdy vlak v Jihlavě zastaví, vyráží ze dveří, aby se za chvíli vrátil s plnou náručí Ježka.
Vlak se pomalu začíná naplňovat, přistupuje dost lidí oblečených do cyklistického. Jejich kola jsou příčinou menšího zpoždění v Hluboké nad Vltavou. Na této stanici se jich totiž z vlaku hrne celá fůra a než se všechna jejich přibližovadla vytahají ven, přece jen to chvíli trvá. Navíc postupně nabíráme další a další minuty, takže do Budějic dorážíme asi o půl hodinky později. "To už ten přestup asi nestihneme," podotýká Biňa těsně před výstupem z vlaku.

Naštěstí na vlak do Lince chce přestoupit víc lidí, a tak na nás spoj milostivě čeká. Jedná se o pěknou vlakovou soupravu, v každém kupé se šesti pohodlnými semišovými křesílky. Holt se na ty Rakušáky musíme aspoň nějak vytáhnout.
Většina lidí nejede až do Rakouska, ale vystupuje v Kaplici (odtud jsou dobře vidět Novohradské hory), případně o něco jižněji v Rybníku, kde lze přestoupit na vláček k Lipenské přehradě. Na hraniční přechod v Horním Dvořišti tak dorážíme v téměř prázdném vlaku. Naši pohraniční policisté (nebo jak se jim teď říká) nechtějí zdržovat vlak ještě víc, a tak do něj nastupují a doklady kontrolují za jízdy. Zatímco Biňa jim ukazuje pas, Čočka z peněženky vytahuje občanku. Ani na jedno se ani pořádně nepodívají a jdou dál.
Cesta z Horního Dvořiště do Summerau trvá asi deset minut, čára zřejmě prochází středem nějakého potoka, protože těsně před jakýmsi mostkem vidíme ceduli "Pozor, státní hranice". V Summerau naši policajti vystupují z vlaku, sedají si na lavičku a opalují se. Vlak tentokrát zůstává stát, zaprvé proto, aby přepřáhl lokomotivu, a zadruhé proto, že tentokrát nás kontrolují Rakušáci. Tentokrát se jedná (pokud si vzpomínám) o kluka s holkou zhruba našeho věku. Ani oni o nás nejeví valného zájmu, stejně jako o ostatní lidi ve vlaku. Po zhruba dvacetiminutové pauze tedy vyrážíme dál na jih.

První větší obec, nebo spíše asi město, je Freistadt. Zde nastupuje hromada teenagerů, kluci i holky, kteří připomínají čundráky. Mají krosny, spacáky atd. Zdá se, že se jedná o oddíl nějakých skautů anebo něčeho takového.
Koleje se pořádně kroutí, je vidět, že tahle trať opravdu patří mezi jedny z nejstarších v Evropě, kdy se nedaly odstraňovat celé kopce. Do Lince tak přijíždíme z východní strany. Těsně poté, co přejedeme Dunaj, míjíme nevzhlednou fabriku, asi chemičku, kolem níž se vznáší nepříjemný odér. Za plotem sem tam vidíme nějaké trubky, z nichž uniká hořící plyn. Největší město na naší cestě nás tedy rozhodně moc přívětivě nevítá.
Na linecké nádraží dorážíme se zpožděním kolem třetí hodiny odpoledne. Vzhledem k tomu, že sedíme v zadní části vlaku, nevidíme dopředu na nástupiště, které se navíc mírně stáčí mimo náš zorný úhel. Sbíháme tedy dolů do podchodu a snažíme se zjistit, odkud jede náš další spoj do Attnang-Puchheimu. Bohužel ten stojí před vlakem, kterým jsme právě přijeli, což sice vědí lidé znalí místních poměrů, nikoliv však my. Takže než se zorientujeme, vlak do Attnangu nám ujíždí. Zjišťujeme, že další spoj jede za hodinu, čili žádný problém.

ICE, které jsme mohli vidět v Linci. Bohužel, tohle není originální fotka, osobně jsem si tenhle pěkný vláček nevyfotil. Ale abyste si udělali obrázek, stáhl jsem ji aspoň z této stránky.

Procházíme hezké, zřejmě nedávno opravené linecké nádraží. Je vystavěno v několika patrech, hlavním stavebním materiálem bylo sklo, takže je zde pěkně světlo. Vidíme, že zde zastavují i supervlaky ICE, vedle nichž se naše Pendolino může leda tak vyfotit. Biňa je u vytržení. "Pět let to studuju, ale konečně to vidím na vlastní oči," říká a s plnou vervou si pořizuje mraky obrázků souprav s protáhlým "čumákem".
Když ICE odjede, jdeme si sednout do čekárny. Čočka uvažuje, že by bylo dobré zjistit, jak jezdí i ostatní vlaky. Vzhledem k tomu, že s naší mezinárodní jízdenkou máme právo kdekoli na trase vystoupit a pak zase někde jinde nastoupit do jiného vlaku, by bylo dobré tuto výhodu využít. Chce to ovšem nějaký kapesní jízdní řád zdejších tratí. Jde se tedy opět projít a v přízemí nádraží nachází informační kancelář, kde lze zdarma něco takového získat. Bere si tedy ten, na kterém je napsáno Attnang-Puchheim – Bad Ischl – Stainach-Irdning (poslední jmenovaná stanice leží až hluboko v Alpách). Když se vrací, Biňa právě jí a zvěstuje, že ti velmi dobře oblečení Afroameričané, co postávají před čekárnou, se mu zdají být trochu podezřelí. Tohle podezření se nakonec potvrdilo, ale o co se jednalo, se dozvíte, až pokud se doberete k tomu, jak jsme jeli zpět.

Konečně jede náš vláček. Je sice hodnocen jako osobní, ovšem kdyby ho u nás postavili vedle našich rychlíků, na plné čáře by zvítězil. Jak čistotou, tak i rychlostí. Řečeno po moravsku, valí to jak sviňa, kolem trati vede nějaká silnice a auta na ní nám ne a ne stačit. Zhruba za hodinu dojíždíme do Attnang-Puchheimu. Lezeme z vlaku, ale nějak se nemůžeme dobrat toho, kde je náš spoj. Až teprve nějaký železničář nám vysvětlí, že vlak, kterým jsme přijeli, tady nekončí, ale jede až do Hallstattu, což znamená, že pokračuje dál po naší cestě. Ještěže jsme se to dozvěděli včas, lezeme zpátky do nám již známého osobáčku a za chvíli se rozjíždíme dál na jih.

Daleko před sebou vidíme masiv skalnaté hory, ke které se nemilosrdně přibližujeme. "Jestli na tohle budeme muset šplhat, tak potěš pánbu," říká Biňa. Jak později zjišťujeme, jedná se o Traunstein, 1691 metr vysoký kopec, který vévodí okolní krajině.
Po dvaceti minutách přijíždíme k městečku Gmunden, jemuž se také někdy říká Brána do Solné komory.

"Gmunden – hornorakouské okresní město na severním konci Travenského jezera (Traunsee) bylo odedávna překladištěm soli – nejprve z Hallstattu, později ze solných dolů v Ischlu a Ebensee. U řeky vytékající z jezera stojí dodnes budova celního úřadu (Kammerhof) postavená Habsburky. Vybíralo se zde clo za každý gram soli odvážené po řece Travné (Traun) směrem k Dunaji. Této celnici vděčí kraj kolem horního toku řeky za jméno Solná komora (Salzkammergut)."

Cestovní kniha Alpy, str. 66

Zde vystupujeme a snažíme se nějak dostat k jezeru Traunsee, jehož břehy budou po několik následujících dnů naším domovem. Kdo by si myslel, že koleje povedou těsně po jeho okraji, zatraceně by se mýlil. Nejprve musíme překonat menší kopeček, abychom zjistili, že vlak zde jezdí po jakési náhorní plošině, která se najednou ostře láme. Jezero ale nevidíme, všude je spousta domů, ale předpokládáme, že bude někde v hlubině pod námi. Podle mapy víme, že na jeho břehu stojí kostel. Nějakou věžičku zahlédneme mezi domy, a tak směřujeme pomalu k ní.
Cesta je neuvěřitelný krpál, s dvacetikilovými bágly je chůze po kočičích hlavách opravdu chuťovka. Začínáme si ale zvykat, za chvíli nám to už ani nepřijde. Když přicházíme ke kostelu, zjišťujeme, že to není ten, ke kterému jsme chtěli dojít. Tenhle postavili zhruba v půlce kopce, což nám potvrzuje i mapa. "Náš" kostelík stojí na jakémsi poloostrově ještě asi kilometr odtud.

Jezero vyfotografované z "plovárny". Vodní plocha není vidět celá, mírně se stáčí a pokračuje i za kopcem, který vidíme vpravo.

Konečně vidíme hladinu jezera, po chvíli se před námi otevírá nádherný výhled. Plují po něm lodě, přímo z jeho břehu vyrůstají veliké kopce, do dálky svojí bílou omítkou svítí již zmíněný kostelík. Až k němu ovšem nepůjdeme, zbytečně bychom si zacházeli. Potřebujeme se dostat na východní stranu jezera, kde také hodláme přenocovat.
V městečku to žije, jedná se o oblíbené výletní letovisko. Zastavujeme se na malém náměstíčku se sochou osazenou dvěma trubkami, z nichž čůrkem teče pitná voda. Doplňujeme si zásoby, jde to celkem pomalu, protože voda vyloženě kape. Zatímco Biňa stále ještě naplňuje veškeré flašky, co má při ruce, Čočka pozoruje mumraj, který vznikl na křižovatce asi deset metrů od kašny. Nějaké holky v kabrioletu zablokovaly silnici, protože potkaly své kamarádky, s nimiž si chtějí v plném provozu popovídat. Po chvilce troubení se však kolona aut dává do pohybu a doprava se vrací k normálu.

Většina lidí směřuje k přírodní plovárně u přístaviště malých jachet. Plovárnou není myšlen plavecký areál v pravém slova smyslu. Jedná se o malý travnatý poloostrov porostlý stromy (většinou třešně, zespoda již hodně obrané) a protkaný betonovými cestičkami. Lidé leží různě na trávnících, často po skupinkách. V blízkosti jsou také prolézačky, hřiště na plážový volejbal, které je – jak se zdá – v plné permanenci, a docela solidně vypadající bufet.
Na koupaliště míříme i my, chceme se osvěžit po úmorné, téměř celodenní cestě. Nacházíme místečko pod jedním stromem, vytahujeme ručníky. Čočka objevuje schůdky k loďkám, kde se dá bez problémů převléct (jak jsme později zjistili, místní tohle nijak neřeší, dost ženských se zde opaluje nahoře bez a když se chtějí převléct, tak se všichni bez rozdílu pohlaví prostě rychle převléknou přímo na dece, aniž by tím někoho pohoršili). Ihned poté se převléká i Biňa a vzápětí zkoušíme vlézt do vody. Ta je ovšem pořádně ledová, Traunsee je totiž napájeno říčkou Traun, která pramení v nedalekých horách a je z velké části napájena vodou z ledovců a sněžných polí. To se samozřejmě odráží i na teplotě vody v jezeře. Místní jsou na to zřejmě již zvyklí, my si však připadáme, jako kdyby nám někdo do těla bodal tisíce jehliček. Takže v křišťálově čisté vodě uplaveme pár temp a rychle lezeme ven.

Den na Trausee pomalu končí a nastupuje večer...

Povalujeme se na ručnících a pozorujeme mumraj kolem. Koupaliště se pomalu vyprazdňuje, je už přece jen večer. Zato na vodě to jen žije, co chvíli kolem nás projede nějaký člun, vidíme i větší loď, která tady zřejmě slouží jako autobus spojující vesničky stojící na břehu jezera. Jednu chvíli kolem nás projede člun, který za sebou táhne jedenáct dalších loděk. A za ním z jezera tryská jakýsi zvláštní vodotrysk, obrovský gejzír, který zřejmě vzniká přečerpáváním u nějakého vodního zařízení. Je tady fakt perfektně a ačkoli nás napadá hříšná myšlenka, že bychom mohli přenocovat přímo zde, je nám jasné, že se musíme zvednout a jít o něco dál. Zaprvé by nás tady mohli vyhmátnout policajti, zadruhé bychom zítra nestíhali ujít to, co jsme si naplánovali. Neochotně se tedy zvedáme a míříme k východnímu, neobydlenému břehu jezera.

"Jezero dlouhé 12 km, až 3 km široké a 190 m hluboké obklopují na východě strmé stěny hor Hochkogel (1483 m), Traunstein (1691 m) a Erlakogel (1570 m)."

Cestovní kniha Alpy, str. 69

Překračujeme most přes Traun a po úzké silničce přicházíme na konec Gmundenu. No, konec, to tak úplně přesně nejde říct, protože tady se rozhodně nedá říct "Tady končí město a šmytec". Zatímco u nás by za městem začínaly zahrady, zde je břeh do posledního místečka rozparcelován, kdekdo tady má miniaturní přístaviště. Na pravé straně silnice, na jezeře, stojí desítky mol, po levé pak zase desítky různých občerstvoven, restaurací a hotelů. Je tady pěkný šrumec, pořád nás míjejí auta, většinou obsazená mladými lidmi, kteří se jedou někam pobavit. Zřejmě zde někde má sraz místní smetánka, protože se většinou jedná o kabriolety, Porsche je zde docela běžná značka, krásný obrázek se nám naskýtá, když vidíme právě jedno "poršátko", kterému je v patách Maserati. Mladí zde nejezdí jenom autem, dost jich má i člun. Ty se koneckonců dají koupit přímo ve městě, jednu chvíli míjíme prodejnu lodí, od malých člunků tak pro dva, až po celkem velké jachty.

Konečně se aspoň trochu vymotáváme z toho největšího mumraje a přicházíme k přístaviště Ramsau. "Hele, tady někde bysme měli odbočit na tu jejich turistickou značku," dí Čočka. A opravdu, nacházíme pěšinku, která míří do kopce a po chvíli mizí v lese. Jdeme dál mezi stromy a vidíme červeno-bílo-červenou značku, podobně malovanou jako u nás, jen ty barvy si vyměnily místa a navíc se značka ze známých 10x10 centimetrů zvětšila zhruba na 20x20. "Super, a můžeme jít hledat nocleh," říká Biňa.
Jenže to není vůbec jednoduché. Pořád stoupáme do kopce, ale nemůžeme najít kloudný flek na postavení stanu. Cesta je hrozně strmá a kamenitá, takže musíme vyloučit i onu možnost postavit v nejkrajnějším případě stan přímo na ní. "Hele, a co to zkusit támhle," říká Čočka, který se už pomalu děsí přicházejícího soumraku a nemilosrdně blížící se deváté hodiny večerní. "Ses zbláznil, vždyť tam teče potok," odpovídá Biňa. "Ještě chvilku, snad něco najdem."
Biňa by mohl být prorokem. Jdeme jsme ještě asi čtyři sta metrů – je však třeba dodat, že to bylo zatraceně těžkých čtyři sta metrů, protože vzhledem k váze našich báglů a vzhledem k úhlu stoupání jsme šli s nosy těsně nad zemí – a cesta se najednou prudce stáčí o téměř 180 stupňů. V podstatě se jedná o jakousi přírodní serpentinu. A právě na jejím kraji se vytvořila plošinka o rozměru asi tři krát tři metry, tak akorát na stan. Je fakt, že je to docela hustý místo, kdybychom měli na výběr, asi bychom zde stan nestavěli. Jde totiž o to, že ony tři krát tři metry končí ze tří stran prudkým srázem. Ale to už ani pořádně nevidíme, stan stavíme prakticky potmě. Ještě rozvěšujeme ručníky na uschnutí a jdeme spát. Zdá se, že tady zase tak moc lidí nechodí, takže pochybujeme, že nás někdo bude vyhánět. Jen zalehneme, okamžitě usínáme.


Další den



Zpět na obsah