wz

Čundr 2005
Z Jemnice na Vranov
aneb
Výlet bez mapy, zato s milovníky punku, jeptiškami a milými lidmi

Ve dnech 15. až 17. července 2005
Účastníci: Biňa, Čočka


Čtvrtek 14. července, poměrně pozdě večer. Čočkovi zvoní mobil: "Zdarec, tady je Biňa. Nejel bys zejtra někam na čundr?" "Ale jo, proč ne." "Super, tak já obvolám lidi." Což o to, Biňa lidi obvolal, jenže u všech byla odpověď jasná: "Nemůžu." Čili zase jelo jen duo Biňa-Čočis. Mělo jít o třídenní čundr Jemnice-Třebíč, řízením osudu nakonec vše dopadlo úplně jinak.

Den první - pátek 15. července 2005
Třebíč ŕ Jemnice ŕ Jiratice ŕ Police ŕ Bahnův mlýn ŕ Kláskův mlýn (Zdravuška) ŕ nocleh č. 1 (pěšky asi 12 km)

Jak již bylo řečeno v úvodu, ve čtvrtek 14. července se Biňa pokusil sehnat nějaké lidi na čundr. Bohužel nikdo nebyl schopen rychle zareagovat, a tak Čočisovi den nato v 10 hodin, 2 minuty, 40 vteřin opět zazvonil telefon: "Hele, nikdo nejede, tak co budeme dělat?" "No, jedem sami, ne?" "Fajn a kam?" Po chvilce dohadů jsme se dohodli na trase Jemnice-Třebíč. Chtěli jsme totiž na vlastní oči spatřit kopec jménem Inženýrský, který se nachází právě nedaleko Jemnice. "Fajn, vlak nám jede 15.24, tak ve čtvrt na čtyry na nádru," uzavírá Biňa (nutno dodat, že Čočis telefonoval z jednoho třebíčského obchodu, přičemž rozhovor byl neustále rušen malinkatým, zato hlasově zatraceně výkonným děckem, které řvalo na celé kolo obtěžujíce tak všechny zákazníky v krámě).

Jeptiška a pankáči - to vše můžete spatřit v Moravských Budějovicích

Scházíme se ve stanovenou dobu na nádraží a kupujeme lístky do Jemnice. Slušně řečeno, je to zadnice světa, a tak - chceme-li se tam dostat - musíme přestoupit v Okříškách a Moravských Budějovicích. Při příjezdu do Budějic vidíme zajímavý kontrastní obrázek - na nástupišti se nachází jeptiška v typickém černém hábitu a banda pankáčů s pro změnu typickými kohouty na svých hlavách. Přestupujeme na vláček do Jemnice a co čert nechtěl, pankáči se nám hrnou v patách. Vzápětí přijíždí rychlík od Prahy, z něhož všelijakými možnými způsoby vystupují jejich soukmenovci. Nastává halasné vítání, objímání a vyprávění si nejrůznějších zážitků holými větami, které rozvíjejí jen nesklonné příklonky sestávající z vulgárních slov. Sledujeme, co dělá jeptiška. Ta k nám bohužel nenastupuje (škoda, pokud by jela s námi, asi bych uvěřil, že je možné, aby na Sahaře byl sníh, na severním pólu hadi anebo že socdemácká vláda prospívá této zemi), od Znojma totiž přijíždí vlak, do něhož vede nějaké dva malé kluky, s nimiž se loučí a jimž vzápětí mává.

"Naši" pankáči zatím obsazují celý vlak zvící jednoho vagónku. Tvrdé jádro naštěstí sedí na druhé straně od nás, přesto se pro řev jím vydávaným téměř neslyšíme. K naší "čtyřce" si sedají taky vyznavači punku, ale ti vypadají o mnoho civilizovaněji. Přímo vedle nás sedí vcelku normálně oblečení lidi - kluk s docela hezkou holkou, za Biňou si místo našla šestice tichých kluků, kterým těžko mohlo být dvacet a kteří sedí jako pěny a nyní sledují dění ve vagóně. Naproti přes uličku si sedly ženské, konsternované chováním revoltující mládeže.
První konflikt s autoritou přichází ještě předtím, než se vlak vůbec dá do pohybu. Jeden ze členů tvrdého jádra si nonšalantně zapaluje žváro, ihned je u něj průvodčí a dožaduje se okamžitého uhašení. Po krátké debatě mu kluk vyhovuje, avšak v okamžiku, kdy průvodčí někam zmizel, pankáč vesele dýme z další cigarety. Vidím i do prostoru u dveří, tam takových ohýnků taky hoří hezkých pár. Po rozjezdu opět přichází průvodčí, ale chce-li něco říct, nemá šanci, odpovědí je mu smích a nadávky. Po vagónku kolují krabice s levným vínem, několik hlasů vzápětí začíná zpívat písničku nějaké punkové kapely. Jeden kluk s čírem si bere hlavní slovo a začíná fistulí napodobovat ženský hlas: "No pani, podivejte se, tam jedou ti pankáči a mají na hlavách ty kohouty, to je hrozny, že jo, pani." Kdyby to nebylo tak smutné (zejména to, že tohle tvrdé jádro vyloženě vypadalo na to, že v životě nemáklo a tudíž musí žít ze sociálních dávek, kterými na ně přispívají normální lidi), tak by to bylo opravdu k smíchu. Bohužel...
Dáváme se do řeči s holkou vedle nás, kam že to jedou a co se tam bude dít. Říká nám, že v Jemnici je festival punkových kapel, například tam zahraje Totální nasazení a tak. Biňa uvažuje, že by se mohlo jít na fesťák a na čundr třeba až zítra, s přibývajícími kilometry a stále narůstajícím řevem však od nápadu pomalu ale jistě upouští. Kluk vedle nás si začíná balit jointa, ale dává na radu své kamarádky a nezapaluje si ho.

Naštěstí, Jemnice už je tady. Radši čekáme, až vystoupí většina osazenstva vláčku, nechtěli bychom se zamíchat mezi řvoucí dobytek. Všímáme si, že všichni pankáči mají na nohách martensky (je asi 27° C), pouze holka vedle má obuty tenisky.
Jako první vystupuje Čočka, nevšiml si však, že se Biňa někde zapomněl, čili polohlasná věta "To je hrozný," není adresována Biňovi, ale nějaké paní, která vystupuje zároveň s ním. "A to je vždycky tak?" zajímá se ženská. Čočka si uvědomuje, že s maskovaným báglem vypadá skoro stejně jako jeden z těch civilizovanějších pankáčů, a tak začne koktat, že on s nimi jede poprvý, že k nim vůbec nepatří a že jede na čundr. To uslyší jeden z budoucích návštěvníků festivalu (normálně by vypadal na zavření, je oblečen jen do půl těla a vlasy má do půli zad, ale ve srovnání s hordou povykující opodál působí doslova andělským dojmem) a začne ho přesvědčovat, ať taky zajde na festival. "Děkuju za pozvání, ale někdy jindy," opáčí Čočis.

Biňa s kusem skla, které předurčilo program pro následující tři dni

Snažíme se uniknout řvoucímu stádu, což není zase tak těžké, protože to obsadilo perón a nějak se nechce hnout. Biňa toho využívá a se slovy "Teď si mě nikdo nevšimne, v tuhle chvíli vypadám normálně, to jest jako oni," vykoná malou potřebu u jednoho opodál stojícího stromu.
Jdeme směrem k centru, kde nacházíme zelenou značku, po níž bychom se měli vydat k Inženýrskému kopci. Je vidět celkem daleko do kraje, a tak seznáváme, že cesta asi nebude právě nejzajímavější. Opodál vidíme tabuli s mapou, a tak k ní jdeme - třeba zjistíme, že se naše túra dá nějak zpestřit.
Jak vidíme, z Jemnice se dá jít také po červené, a tak se rázně rozhodujeme. Budeme losovat, jakou značku si zvolíme, zda červenou nebo zelenou. Červená přitom míří dvěma směry, a to buď k Dačicím a následně například k Telči (tuto túru navrhoval jako alternativní Čočis) anebo někam k Vranovské přehradě. Tato trasa nás napadla teprve teď, po zhlédnutí mapy.
"Hele, nemáš korunu?" ptá se Biňa. "Mám, ale nechce se mi sundávat bágl," zní odpověď. "Mně taky ne. Tak to uděláme jinak. Pokud tady ten střep," říká Biňa a zvedá ze země kus skla z rozbité pivní flašky, "padne sklem nahoru, jde se po zelený. Pokud padne nahoru etiketou, jdem po červený." Prima, hází a po dopadu zůstává sklo dole. "Hm, červená, takže naše plány padají," podotýká Čočis. "Tak jo, pokud padne sklo dolů, jde se k Dačicím, pokud nahoru, tak k Vranclu," vymýšlí Biňa dál. Hází, jenže v letu se etiketa od skla odděluje. "Sakra teda." Biňa ihned provedl jiné, podobné losování - vychází nám směr Vranovská přehrada, tedy trasa, o níž bychom ještě před pěti minutami vůbec neuvažovali. No, aspoň to bude trochu dobrodrůžo, navíc bez mapy, naše "Třebíčsko" totiž končí kousek pod Jemnicí. Ještě si pro všechny případy mapu s naší možnou trasou fotíme (je nám to stejně celkem na dvě věci) a vracíme se zpět.

Cestou míjíme večerku, před níž polehávají naši známí z vlaku. Vzápětí přijíždí policejní Oktávka, jejíž posádka se snaží pankáče vytlačit pryč. Dochází ke slovní potyčce, pankáči se pokouší držet svého oblíbeného hesla Ulice lidem, ale nakonec uniformovaná složka státu vítězí. Závěr sporu však nevidíme, radši se klidíme dál.
Cesta nás dovádí zpět k nádraží, kde zjišťujeme, že červená vede přes jakýsi zámecký park. Ten po zážitcích z vlaku působí jako balzám na duši, a tak si těch několik set metrů přes něj řádně vychutnáváme. Vycházíme téměř na konci Jemnice, ve vilové čtvrti, které vévodí milionářské baráky. Za nimi už není nic, jen pole a silnička, široká asi jako spojka mezi Číchovem a Chlumem (vím, že tahle informace má hodnotu jen pro zasvěcené, ti ostatní holt budou muset Číchov navštívit :-)). Po silničce vede červená značka, která by se měla později oddělit a zamířit někam do polí.

Ačkoli silnička je opravdu uzoučká, provoz je zde docela solidní. Asi po třech kilometrech docházíme k prapodivnému rozcestí - červená míří kamsi do pole a následně do lesa. Vypadá to však, že ji delší dobu nikdo nepoužil, cesta, po níž by měla vést, je rozorána, v lese je pro změnu docela zarostlá. Na druhém konci lesa náhle mizí, přes pole směrem na Kdousov už nevede vůbec nic. Vracíme se po polňačce zpět na asfaltku a míříme do Jiratic.
"V Jiraticích by mohla být hospoda," sní Biňa. Jak však zjišťujeme, tahle vesnička je ráda, že přes ni alespoň vede silnice, natožpak aby měla hospodu. Čili pochodujeme dále do Police, kterou Biňa trochu zná - jako malý kluk byl kousek odtud na táboře Zdravuška.
Těsně před Policí nás předjíždí otřískaná Karosa a v ní hádejte kdo. Ten, kdo tipoval pankáče, vyhrává hlavní cenu, kterou je měsíční pobyt u doktora Chocholouška. Ano, informace o festivalu v Jemnici byla asi trochu zkreslená, celá akce zřejmě proběhla o šest kilometrů dál na zámeckém dvoře v Polici. Holt Punk's not dead, že jo. Chuť na pivo, které jsme si chtěli v Polici dát, nás tedy rychle přešla, představa, že sedíme někde mezi halekajícími číráky, nás po zážitcích z vlaku zrovna moc neláká. V Polici proto jen lehce odpočíváme na autobusové zastávce, malinko se občerstvujeme a zase jdeme dál.

Je už kolem osmé, a tak přemýšlíme, kde pro tuto noc složíme hlavu. Biňa si naštěstí vzpomíná, jak to vypadá dále, a proto doporučuje ještě kousek jít a někde za Zdravuškou postavit stan. Jednu chvíli vedle nás zastavuje stará stodvacítka, jejíž řidič se zajímá, kde jsou jakési Uherčice. Říkáme mu, že nevíme, že nejsme zdejší. Jak se teď tak dívám na mapu, poněkud si zajel, tato víska se totiž nachází až u hranic s Rakouskem, nedaleko přechodu ve Vratěníně.

Přicházíme k rozcestí u Bahnova mlýna, jedna silnička vede na Kostníky, další někam dále k Vranovu. Dále je zde i lesní cesta, která nás zajímá nejvíce - někde na jejím konci se totiž nachází Kláskův mlýn a zejména pak bývalý tábor Zdravuška. A opravdu, je tam vše, jak si Biňa pamatuje, možná i něco navíc, protože tam za jeho nepřítomnosti údajně vznikl i malý rybníček. U prvních budov potkáváme nějakého chlapa, o kus dál mezi chatkami je kluk, který něco spaluje na ohništi. Jinak tam nikdo není, chatky jsou pozotvírané, asi je větrají před možným náporem turistů. Procházíme přes areál a Biňa říká: "Tady by měl bejt most přes řeku, na druhý straně bysme mohli přespat." Vypadá to však krajně podezřele, konec louky je zarostlý až běda a most samozřejmě taky nikde. Po chvilce hledání ho však objevujeme trochu dále proti proudu.

Babička z pohádky a Usámův bratr (jinak též ochrana před dotěrnými muškami)

Lávka se nachází ve značně zbědovaném stavu, chybějí v ní prkna, povážlivě se naklání a vůbec vypadá, jako by se měla každou chvíli rozsypat. Jako první se na ni odvažuje vstoupit Čočis, kupodivu nekončí v řece, ale na druhé straně. Vzápětí přes ni přechází i Biňa, takže jsme zase pohromadě.
Jdeme ještě asi čtyři sta metrů po louce, a nalézáme místo pro stan. Z jedné strany máme Želetavku, z druhé sráz, na kterém roste pár stromů. Bohužel zde není dostatek dřeva, takže opékání špekáčků pro dnešek odpadá. Jinak je zde taky mizerný signál, Biňův Oskar je na tom kupodivu lépe než Čočkův Paegas. To by nebylo ani tak hrozné, jako spíš mušky, které nás neustále obtěžují. Nakonec to řešíme rázně - Biňa si na hlavu váže šátek, Čočka ručník. Jeden sice vypadá jako babička z pohádky, druhý jako Arab odněkud Jemenu (objevit se teď takhle v Londýně, tak ho asi zlynčujou), ale svůj účel to plní. Po krátkém občerstvení stavíme stan, spát jdeme kolem desáté. V noci někde poblíž štěká srnec a taky malinko prší, ale Biňův stan je naštěstí na rozdíl od Čočkova památného jednoplášťáku nepromokavý, takže noc přečkáváme bez problémů.

Na tomhle zmenšeném obrázku to není moc poznat, ale strom byl vážně prasklý a přitom vesele rostl dál

Den druhý - sobota 16. července 2005
nocleh č. 1 ŕ Mácův mlýn ŕ Vysočany ŕ most naproti hradu Bítov ŕ Cornštejn ŕ Lančov ŕ nocleh č. 2 (vše pěšky, asi 16 km)

Ráno nám na stan krásně svítí slunko, během chvilky je suchý. V klidu snídáme, na další cestu se vydáváme těsně před desátou. Hned na kraji lesa vidíme zajímavý přírodní úkaz - rozeklanou, respektive jen trochu prasklou borovici, která však normálně roste dále. Fotíme si tuhle prapodivnou zajímavost a vzápětí se vydáváme na další cestu.

Stezka pro sebevrahy. V popředí je zdymadlo se zmíněným kolem, vzadu vpravo značka směřující přes řeku

Stezka ze začátku vypadá velmi dobře, dokonce se zdá, že tudy občas něco projede. Jenže za chvíli přicházíme k většímu blátivému místu, za nímž se navíc nachází strom padlý přes cestu, respektive kousek nad ní. Na cestu nepadl proto, že si někdo dal tu práci a podepřel ho asi v takové výšce, aby pod ním mohl projít normálně vzrostlý člověk, případně aby tam šlo projet s autem. Zatímco uvažujeme, koho mohla napadnout taková blbina, místo toho, aby ten strom odtáhl, přicházíme na další rozcestí, kde nalézáme červenou značku. Slovo "rozcestí" jaksi není na místě. Červená se nám totiž zjevila u starého náhonu, míří přes zdymadlo a pak někam přes řeku. Snažíme se dostat přes náhon, s trochou akrobacie to jde tak, že opatrně přejdeme přes zdymadlo, v jehož středu tkví velké kolo na jeho ovládání. Když se člověk chytne kola, nakloní se zády nad vodu (s těžkým báglem na zádech je to fakt lahůdka) a pomalinku krok sun krok postupuje dále, dostane se na ostrůvek ležící mezi řekou a náhonem. Nadáváme, kdo tuhle turistickou trasu značil, když najednou vidíme, že červená značka míří přes nějakou starou zídku přímo do vody. Zřejmě tam je při normálních podmínkách jez, který lze s trochou vůle přebrodit, avšak vzhledem k tomu, že Želetavka je v tuto chvíli mírně rozvodněná (a notně špinavá), není možné toto vykonat. Vracíme se krkolomnou cestou zpátky.

Biňova chobotnice - utržený svah odkryl nejen kořeny, ale také geologické podloží

Jdeme dále po červené (respektive proti červené, když to vezmeme z toho směru, kam jsme chtěli jít před chvílí), kvalita cesty se ale začíná rapidně zhoršovat. Postupně se zúží na sotva viditelnou stezičku, zcela zarostlou kopřivami, maliním a jiným šábím, které průchod značně zhoršuje. "Ty jo, to je jak ve Vietnamu," říká Čočis, který jde jako první. "No, a ty sem s tím batohem z Bundeswehru skvěle zapadneš," opáčí Biňa.
Naštěstí tento neprůchodný úsek není příliš dlouhý, po chvíli přicházíme k lesní cestě, jež míří k nějakým budovám. Jedná se o Mácův mlýn, který obcházíme a následně přicházíme na rozcestí. Nedaleko rozcestí je stržený svah, stromy zde mají kořeny obnaženy a Biňa lituje, že není geolog, protože ve svahu je perfektně vidět geologické vrásnění (nebo jak se říká těm vodorovným čarám, které značí změnu půdy). Biňa se před tou chobotnicí, jak říká obnaženým kořenům, fotí, ale pak rychle míří pryč. "Co kdyby to teď najednou spadlo, při mý smůle...".

Lesní cesta směřuje na asfaltku, přímo do míst, kde je zatáčka prudké serpentiny. Tohle místo trochu známe, nejsme už daleko od Vranovské přehrady. Ještě nikdy jsme však nemohli auta vlekoucí se nahoru, případně opatrně jedoucí dolů, pozorovat takhle zblízka (vždycky jsme totiž seděli v nich). Je to fakt super, zvlášť když jede nějaká dýchavičná škodověnka, která se do kopce sotva vleče.
Auta pozorujeme za pochodu, takže pomalu zdoláváme kopec. Zhruba v jeho polovině se červená, dosud vedoucí po silnici, opět dvojí, jedna odbočka vede k Palliardiho hradisku, druhá někam dolů k řece. Jenže jak bývá v tomhle kraji zvykem, obě cesty jsou jaksepatří zarostlé, zvláště pak ta k řece jaksi není vůbec vidět. Takže jdeme dál po silnici, ať dojdeme, kam dojdeme (bez mapy je putování plné překvapení).

Na silnici to pořádně praží, takže když vidíme první vesnické baráky, přidáváme do kroku, abychom to měli konečně za sebou. Jak zjišťujeme, jedná se o Vysočany. Na jejich začátku chvíli odpočíváme, po několika minutách se však vydáváme dál. "Určitě tam bude hospoda," toužebným hlasem prohlašuje Biňa.
Hospoda tam opravdu je, a ne jedna, turistický ruch tu pěkně zapracoval. Můžeme si proto vybrat, a tak vzápětí míříme do hostince U kapličky, který - jak zjišťujeme - je velice příjemný, a to jak vzhledově zvenčí i uvnitř, tak obsazením personálu. Obsluhuje zde sám majitel, jenž má svoji práci opravdu rád - stejně tak jako kraj, v němž žije. Všude na zdech totiž visí výjevy z okolí.
Kromě nás uvnitř sedí ještě několik místních, parta asi třicetiletých mladíků, které manželky pustily na pánskou jízdu, a kluk, jenž vešel těsně před námi. Objednáváme piva, jak Hostan, tak Gambrinus zde mají i přes turisticky atraktivní polohu tohoto místa prakticky za babku, a odpočíváme. Dohadujeme se jak dál, směr totiž určujeme podle schematické mapky otištěné na Čočkově "Třebíčsku" (na devíti centimetrech je zobrazen prostor mezi Novou Bystřicí a Ivančicemi). Vidíme, že kluk sedící vedle nás má nějakou alespoň trochu podrobnější mapu, a tak ho prosíme, zda si ji můžeme půjčit. Borec si sedá hned vedle nás, a tak se dáváme do řeči. On jezdí stopem, včera jel z Brna na Třebíč, kde přespal někde pod mostem, dneska ráno chytl auto až sem. "Chtěl bych se podívat do Šafova, mám kamaráda Šáfu, takže bych se rád vyfotil u cedule 'Šafov' a pak mu tu fotku dal," vysvětluje. Trochu zajímavý cíl, ale koneckonců, my zase nemáme žádný.

Koupání naproti Bítovu

Po chvíli se loučíme, kluk zase odchází na stopa (ani jsme si neřekli jména) a my v příjemné hospůdce setrváváme až do odpoledne. Nejen u piva, mají tam i dobrý vývar a jiné pochutiny. Hospodský se s námi dává do řeči, vidí, že u naší mapy máme výstřižky z novin, tak prý jestli je to něco o to Vranovské přehradě. Bohužel ho musíme zklamat, jedná se o články o zřícenině hradu Holoubek a o úzkorozchodné železnici nedaleko Jindřichova Hradce. Jak hospodský, tak Biňa tuhle turistickou zajímavost znají, tak se o ní družně baví. Hospodský má však plno práce, a proto nás po chvíli nechává o samotě.

Odpoledne platíme a zvedáme se na další cestu. Míříme dolů do údolí, konečně k přehradě. Cestou si ještě doplníme vodu u staré pumpy a následně scházíme k nově opravenému mostu naproti hradu Bítov.
Na mostu je živo, co chvíli přes něj přejede auto nebo motorka, ani o pěší či cyklisty zde není nouze. Většina opěšalých turistů se kochá pohledem na Bítov - my také, zároveň mimoto objevujeme krásnou plážičku přímo pod mostem, takže cíl pro příští hodinku je jasný. Jdem se koupat. Ačkoli se pláž nachází přímo pod chatami, široko daleko nikde nikdo, takže celý poměrně velký prostor máme pro sebe. Místo je to ideální, s krásným výhledem na Bítov, a s velmi čistou vodou, kterou sem tam brázdí loďka či motorový člun. Zatímco Čočka poměrně brzo vylézá, Biňa se ve vodě rochní docela dlouho. A aby toho nebylo dost, po vykoupání si staví z písku hrady.

Najednou slyšíme zhruba tenhle zvuk: "Ššššššššššššš, buch, buch, buch, buch." (Jedná se o fonetickou transkripci onoho zvuku, respektive o pokus o ni.) Ono šumění se k nám velmi rychle blíží, najednou si uvědomujeme, že to asi bude déšť. To bouchání vydávají těžké kapky, dopadající na vodní hladinu. Rychle sbíráme věci a běžíme se schovat k nejbližší chatě. Ta je sice zavřená, má však krytou terásku, která nám pohodlně stačí k tomu, abychom se před deštěm schovali. Ten za chvíli utichá, Čočka však zatím radí vyčkat. Vyplatilo se, protože se déšť vrátil s ještě větší intenzitou.
Asi za půl hodiny je po všem, my se balíme a míříme nahoru do kopce. Opět nevíme, kam jdeme, nicméně za chvíli přicházíme do míst, kde to doslova překypuje značkami. Mimochodem zde vidíme i turistický rozcestník. Červená míří dolů k nějakému mostu, jedna její odbočka však ukazuje i nahoru. Na cedulce se skví nápis Cornštejn 0,4 km. "Půjdeme se tam mrknout, ne? Ten most si můžeme zatím odpustit," říká Čočka. "Hm, tak jo." Problém byl v tom, že jsme mysleli, že se nacházíme na druhé straně řeky - to jsme v tuto chvíli ale nevěděli. Vydali jsme se tedy k Cornštejnu.
Bylo to pěkně vydřených pár set metrů, zato s výborným výhledem na rekreační oblast pod hradem (pravděpodobně se jednalo o místo zvané Chmelnice). O Cornštejnu zjišťujeme, že jde o velice zajímavou zříceninu - bohužel, poslední prohlídka začíná v 16.15 a teď je 16.20. No, nevadí, někdy příště.
Od hradu míříme i nadále vzhůru, předpokládáme, že dojdeme někam ke Chvaleticím. Cesta neustále stoupá, navíc už několik kilometrů jdeme lesem. Začíná nám to být divné, nicméně vracet se nám už nechce. Po nesnesitelně jednotvárné cestě, z níž jsme vždycky viděli sotva sto metrů před nás, sem tam uďobli nějakou tu malinku a neustále se předháněli s partičkou prapodivné čtveřice (neměli daleko k těm civilizovanějším pankáčům ze včerejška), se dostáváme k turistickému odpočívadlu. Zatímco Biňa plení maliní, Čočka se snaží vyfotit nějaké cyklisty, aby měl případné fotky do Cykloturistiky. Zrovna si fotí skupinku tří kolařů, přičemž ten poslední na něj volá: "Ty vole, zase žádný baby, co..." Smysl věty zůstal nepochopen (alespoň pro tuto chvíli).

Konečně jsme se přehoupli přes kopec - před námi je Lančov, ale to ještě nevíme, že se nachází na jiné straně přehrady, než bychom chtěli

Konečně silnička míří ven z lesa. Široko daleko jen samá pole, nikde žádná vesnice. Cesta stále míří do kopce. Tak znovu zabíráme a pochodujeme dál. "Ježíš, jestli už támhle nebude vršek tohohle kopce, tak už teda vážně nevím," říkáme si. Samozřejmě, že žádný vršek tam nebyl, jen taková maličká proláklinka a pak zase do kopce. Jen v dálce vidíme nějaká sila, Biňu napadá, že by to mohla být ta u Moravských Budějovic. Už toho fakt máme plné kecky, ušli jsme aspoň pět kilometrů a nikdy jsme neviděli dál než tři sta metrů před sebe. Chválabohu je tady kýžený vršek, před sebou vidíme nějakou vesnici. "Hurá do hospody," říká Biňa. "Mezi prstama mi zůstal nějakej písek, už se mi jde fakt blbě."
Ještě asi čtvrt hodinky a jsme mezi baráky. Vesnice se jmenuje Lančov, což nám nic neříká. Vidíme ale, že hned na návsi mají dvě hospody, jednu takovou fajnovější, druhou pro změnu domáčtější. Nejdříve si ale jdeme odpočinout do autobusové zastávky, kde se chceme trochu zcivilizovat. Mimoděk se tak stáváme svědky scény, která by k šílenství přiváděla všechny učitele z waldorských či monteseriovských škol. Najednou prostě strašný řev, malá holka běží k zastávce, za ní (asi) její maminka, která ji chytá a říká jí: "Tak to ne, holčičko. Tady budeš stát." Neznáme příčinu tohohle trestu, ale holka vážně stojí u zastávky, řve jak na lesy a matka odchází pryč. Během její nepřítomnosti holka řvát nepřestává, matka se posléze vrací, s dítětem se snaží domluvit, načež společně odcházejí. Nás si nikdo ani nevšiml.
Jsme už odpočatí, a tak přemýšlíme, co dál. Samozřejmě hospoda, ale předtím "...hele, támhle je tabule s mapou, mrkneme, kde jsme," říká Čočis. To, co vidíme, je pro nás trochu šok. Lančov leží kousek od rakouské hranice, nějakým záhadným způsobem jsme si spletli strany a místo na sever jsme šli na jihovýchod. Čili žádná sila u Moravských Budějovic, ale vesnice pár kilometrů od reichu. No, nedá se nic dělat, teď si můžeme leda tak vybrat hospodu, večer se někde usádlit a ráno vyrazit na vlak do Šumné. Po menším váhání si vybíráme hospodu na návsi, jak jsme zjistili, říká se jí také Stará hospoda. Nejdeme však dovnitř, nýbrž na dvůr. Tam to spíš funguje jako bufet, mají tam stoly kryté dřevěnou pergolou a slunečníky, udírnu, v níž se právě něco udí. Osazenstvo tvoří samí mladí lidi, pod jedním slunečníkem hrají dvě holky s klukem s karty, jeden stůl pod pergolou obsadili tři kolaři, kteří se baví s nějakou holkou. Sedáme si vedle nich.

Tři cyklisti a slušné děvče

Jak zjišťujeme, hospodu jsme si vybrali dobře. Biňa jde objednat dvě piva, která nám vzápětí zcela správně načepovaná přináší zřejmě sama majitelka. Jedná se o dámu v nejlepších letech se zajímavým měkkým přízvukem. Piva mají výbornou chuť, my si je vychutnáváme a pozorujeme okolí. Zjevně nejzajímavěji se nám jeví čtveřice za našimi zády, tedy tři kolaři a holka. Klukům je něco málo pod třicet, jsou to ti cyklisti, které si Čočis fotil při cestě lesem. Holka tady musela sedět předtím než přijeli (dokonce se zdá, že se tady něco učila, když jsme přišli, ležel vedle ní velký anglicko-český slovník a nějaká lejstra). Vypadá velmi slušně, což mladíky zjevně provokuje, a tak s ní flirtují. Děvčeti se to líbí, nás uvádí v úžas pořízek sedící nejblíže k nám. Ostatní mu říkají Romane a tento Roman dokáže do každé věty vložit slova typu péro, kouřit, vyvrcholení atp. Kupodivu holka neodchází, ale přijímá jejich hru. My zatím jen pozorujeme, jak to vypadá, když tatíci mají na chvilku pohov od manželek. Biňa jen obdivně říká: "Ty jo, to jsou dobytci, to snad není možný." Postupně se se čtveřicí dáváme do řeči, kluci nám s úlisností obchodníků s bílým masem tvrdí: "Hele, my za chvilku pojedeme do Vranova na diskotéku, ale tady Lucka už je rozdělaná, tak vám ji tady necháme." Lucka, která, jak se dovídáme, nocuje někde poblíž na nějakém esperantistickém táboře (ačkoli sama v esperantu neumí ani slovo), na to nic.
Postupně zjišťujeme, že mladíci byli ráno v Třebíči a vyjeli si jen na pár dnů, a to z Vlašimi (zajímavý kraj, musíme tam někdy zavítat). Nakonec se celá čtveřice zvedá, pánové slečnu lanaří do Vranova na diskotéku. Jak to dopadlo, nemůžu sloužit, jisté však je, že se před hospodou dohadovali zatraceně dlouho.

My zatím dostáváme hlad, a tak se pídíme po tom, co to tak voní z udírny. Hospodská říká, že je to maso na soukromou oslavu, ale že nám přinese jídelní lístek. Po chvíli s ním přichází a říká, že pokud bychom chtěli, může do udírny dát klobásu. To se nám moc nezamlouvá, a tak odvětíme, že si vybereme z lístku. Ceny tam mají opravdu lidové, na chuť si dáváme bramborák (Čočis) a hranolky (Biňa). Za chvíli jsou obě jídla na stole a my se do nich pouštíme. Čočkův bramboráček je vynikající, s masovou náplní, takže když Čočis odchází k okýnku, aby vrátil talíře a objednal další piva, jídlo si velmi pochvaluje. "Však tady máme skvělou kuchařku," říká hospodská a ukazuje na velice hezkou dívku, která za ní přišla k okýnku. "Jo? Tak ať si jde sednout k nám." Bohužel, holka se jen zazubí a nic. Zatím :-).

Věrča se holt fotit nechtěla...

Pomalu se chýlí k večeru, a tak uvažujeme, kde by se dalo přespat. Po dopití dalšího piva jde Čočka k okýnku, vrací krýgle a ptá se holky, která se z kuchyně přemístila k pípě: "Slečno, nevíte, kde by se tady dalo přespat?" "U nás," odpoví holka a směje se. Je to super myšlenka, jenže vzápětí přijde ještě jedna ženská (jak se později ukáže, sestra oné krásné slečny), která pomáhá s roznáškou. "O co tady jde?" ptá se. "Potřebovali bychom zjistit, jestli se tady nedá někde přespat," zopakuje Čočis. "Asi támhle pod transformátorem, tam je tráva, jinak jsou tady všude pole," odpoví ženská. Čočka vzápětí odpověď tlumočí Biňovi, který sedí u stolu, ale je jasné, že to není zrovna nejlepší nápad, vypadá to, že se schyluje k bouřce a spát někde, kde to každou chvíli zajiskří, by byl učiněný hazard. "No, něco snad najdem," uzavírá Biňa.
Čočka si chce slečnu vyfotit na památku, ta je však celkem proti. Směje se, ale odvrací se, takže z fotky toho moc není. Všichni tři se dáváme do řeči a zjišťujeme, že slečna se jmenuje Věra, bydlí v nedaleké Podmyči a studuje kupodivu v Třebíči. Během rozhovoru, aby Věrča nemusela odbíhat s pivama, Čočka obsluhuje zbylé návštěvníky, kteří sedí u jednoho stolu. Člověk se ani nenaděje a změní profesi na to tata :-).
Už se pomalu začíná stmívat, měníme si s Věrčou čísla a jdeme hledat nocleh. "Zejtra napište, jak jste přečkali noc," apeluje na nás. My jí to slibujeme a chtě nechtě jdeme vstříc dalším dobrodružstvím.

Míříme přes vesnici směrem k Vranovu, úplně na konci Lančova objevujeme hřbitůvek a za ním kus travnatého místa. Jinak všude jinde samá pole. Moc dlouho se nerozhodujeme a stavíme stan vedle malinkého domečku, který je součástí hřbitova. "Asi je to márnice," uvažujeme zvesela.
V dálce se honí mraky, ale za celou noc padne jen pár kapek, a to ještě možná byla rosa. Jak jsme se dozvěděli později, tak v Třebíči byla ten den pořádná "čina", nás to tedy minulo. Spíme celkem v pohodě, jen Čočis leží půlkou zad na kopečku, o půl páté nás budí zemědělci, kteří na okolních polí jezdí s traktory. A to je prosím neděle ráno...

Loučíme se s Lančovem. Za zdí vlevo je hřbitůvek, za nímž jsme spali. Bylo to fajn místečko, stejně jako celá tahle víska

Den třetí - neděle 17. července 2005
nocleh č. 2 ŕ Vranov nad Dyjí ŕ hráz přehrady ŕ Švýcarská zátoka ŕ Šumná ŕ vlakem do Starče ŕ pěšky do Třebíče (pěšky asi 21 km)

Cykloidylka s vranovským zámkem. Jen je škoda, že se tak zhoršilo počasí, kvůli čemuž stály fotky za prd

Ráno se kupodivu rychle balíme a vyrážíme směr Vranov. Cestou seznáváme, že jsme si vybrali asi opravdu jediné místo, kde se dalo přespat. Všude okolo jsou samá pole, nepočítáme-li louku s elektrickým ohradníkem, na níž se pase necelá desítka krav. Stále jdeme z kopce, upřímně litujeme cyklisty, kteří jedou proti nám. Dneska už není tak krásné počasí jako včera, nad krajinou se vznáší jemný opar, který poměrně dost znehodnocuje fotky. Asi po třech kilometrech se před námi objeví nádherný pohled na vranovský zámek. Dost dobře nechápeme, jak ho mohli na té skále postavit. Čočka si vzpomíná, že ve druháku na střední tam byl na exkurzi, veskrze nic si z tohohle výletu ale nepamatuje, snad jen to, že se z vyhlídky u zámku perfektně plivalo dolů (holt puberťáci :-)).
Při příchodu do Vranova jdeme okolo člověka, který si na noc ustlal v příkopu. Je úplně tuhý (mrtvola to snad není), má sebou spacák, ale neleží v něm nýbrž na něm. Je teplo...
Scházíme až dolů do městečka, které zjevně žije pouze z turistického ruchu. Většina hotelů vypadá nemlich stejně jako v nedalekém Rakousku, sem tam vidíme ceduli Privat. V centru to žije, jako kdyby ani nebyla neděle, obchod je normálně otevřený, čehož využíváme a kupujeme ledňáky a nějaké to pití. Jinak seznáváme, že obchod je asi zásobován v pondělí, protože v neděli tam mají poloprázdné regály. Je to taková menší vzpomínka na totalitu, zvláště když to srovnáme s upravenými domy okolo nás.
Nedaleko obchodu vidíme tabuli s mapou (opět se musíme holt řídit podle ní), podle které zjišťujeme, že do Šumné můžeme jít hned dvěma směry. Buďto směrem k zámku a pak na Onšov anebo se vrátíme asi půl kilometru zpět, napojíme se na zelenou a pak půjdeme přes hráz a následně lesem. Volíme druhou, přírodní variantu.

Pohled z hráze na lávku přes Švýcarskou zátoku

Cesta se ubírá kolem zábavních podniků (diskotéky atd., uvažujeme, v které asi skončili cyklisti ze včerejška), nějakých placených parkovišť a taky stavenišť, přičemž největší z nich je samotná hráz. Ta se nyní opravuje, všude možně visí (a to doslova, vážně tam jsou zavěšena) lešení, hučí kompresory, pohybují se dělníci a zedníci a mezi tím se proplétají turisti, kolaři, sem tam i nějaké to auto. Z hráze je výborný pohled na futuristickou lávku přes Švýcarskou zátoku, a také na druhou stranu, do údolí. Při pohledu tam doslova běhá mráz po zádech, a to nejen z té strašné výšky, ale zejména z dělníků, kteří někde hluboko pod námi, ale zároveň zatraceně vysoko nad zemí natírají vnější stěnu hráze. Mimochodem zde objevujeme zajímavý přírodní úkaz. Zatímco přímo na hrázi vládne takřka bezvětří, jakmile se člověk nakloní přes zábradlí, málem ho strhne vítr. Ten totiž fičí po vodní hladině a v okamžiku, kdy narazí na hráz, se žene vzhůru - tedy tam, kde trčí vaše hlava. Čočka tak málem přišel o čepici...

Pohled do hloubi Švýcarské zátoky

Na druhé straně hráze stojí hezká fůra restaurací a obchodů, nechybějí ani Vietnamci se svým sortimentem, z něhož si může vybrat opravdu každý. Všude je hafo lidí, kteří korzují zdánlivě bez cíle sem a tam. U rozcestníku o něco dál stojí pár aut, kolem nichž se motá policajt a vypisuje bločky. Asi tady panuje dost tuhý režim, ale je to dobře, kdyby si sem každý jezdil, jak by se mu chtělo, nebylo by zde pro auta k hnutí. Těšíme se, že půjdeme přes tu super lávku, jenže ouha, zelená těsně před ní odbočuje doprava a míří do hloubi Švýcarské zátoky.
Jedná se opravdu o krásnou scenérii, ale jak postupně zjišťujeme, chatu bychom zde nechtěli mít ani za zlaté prase. Je tady chata vedle chaty, lidí jak
cenzurováno, člověk si tady asi vůbec neodpočine. Zlaté neturistické oblasti...

Cestou zjišťujeme, že někteří lidi se snaží mít chatu na přehradě za každou cenu - a proto si ji klidně postaví někde ve svahu a k vodě to mají třeba i několik set metrů. Chudáci... Navíc té vody není zas tak moc, hladina končí zhruba v polovině zátoky a pak už roste tráva. Jak později vidíme, krajní části zátoky neviděly vodu už hezkých pár let, vesele tam rostou stromy, lidi si klidně až k chatě jezdí auty po tom, co by za ideálního stavu bylo dnem přehrady. Tak tady bychom chatu rozhodně mít nechtěli.
Biňa vzpomíná, že tady někde stojí chata, na níž měla svého času nějakou akci Martina. Čočis se toho tenkrát účastnit nemohl, byl na stáži, a tak jen poslouchá, jak Ševča - tehdy bylo 1. prosince - nikomu nic neřekl a šel se klidně koupat. Pošuk, naštěstí se mu nic nestalo...
Biňa chatu posléze nachází, stojí u ní nějaké auto s pražskou espézetkou. Chata totiž patří Martinině strejčkovi, který ji pronajímá turistům. Tohle je zřejmě jeden z nich.
Konec zátoky a začátek Švýcarského údolí vypadá ještě méně vábně než okolí předtím. Všude strašně chat a lidí, blázinec nad blázinec. Nechápeme, jak si tady ti lidi můžou odpočinout, když i k vodě to mají tak strašně daleko. Je to fakt zoufalý...

Biňovo vysněné povolání

Cesta směřuje vzhůru, po několika stech metrech odbočuje zelená do lesa. Vydáváme se po ní, ale obezřetně si stezku prohlížíme. Po zkušenostech s červenou značkou se ani není čemu divit. Jednu chvíli je cesta opravdu dost zarostlá a blátivá, ale dá se to přežít, po chvíli se zase vše vrací do normálu.
V lese míjíme nějaké kolaře, po výstupu z lesa si ordinujeme chvilkový odpočinek. Nedaleko od nás vidíme ta sila, o nichž jsme se včera domnívali, že stojí někde poblíž Budějovic. Jaká to naivní představa! :-) Nacházíme se nedaleko Šumné a sila zřejmě patří tamnímu družstvu.
Před Šumnou vidíme několik zahrad s ovocnými stromy. Ty nás ani tak nelákají (koneckonců ani nemají na co), spíše nás zaujme soukromá skládka, která vévodí hned první zahradě z kraje. Někdo tam vyhodil asi osmimetrovou loď, staré embéčko (dokonce i s motorem), starou oktávku kombi (bez motoru) a tzv. ještěrku, kterou používají nádražáci. Technik Biňa hned s nadšením všechno obhlíží, dožaduje se fotografie na ještěrce. "Někdy bych chtěl s něčím takovým jezdit," zasní se. "Hm, to se budeš ještě muset hodně učit," uklidňuje jednoho z nejlepších studentů ČVUT Čočis.

Po příchodu na nádraží v Šumné zjišťujeme, že nejbližší vlak nám jede za hodinu. Prima, kupujeme lístky do Třebíče s tím, že v Okříškách budeme muset čekat asi půl hodiny na další spoj. Vzápětí před nádražní budovou zastavuje Favorit, z kterého vylejzá kluk s báglem a spacákem a hasí si to k nám. "Ježiš, vono to jede až za hodinu. Já jdu na stopa," sděluje nám. My odpočíváme...
Za necelou hodinku se borec vrací a říká: "Tady snad ani nemají auta, já vůbec nic nestopl, tak musím jet taky vlakem." Prý jede do Budějic, pak zkusí stopovat tam. Podle všeho to ale čundrák není, spíš jede z nějaké akce. Vypadá velmi civilizovaně, v tom vedru má dlouhé kalhoty a košili.
Vláček vzápětí přijíždí a my míříme zpátky do Třebíče. Někde u Jaroměřic nás napadá, že by se dalo vystoupit už ve Starči a domů to dojít pěšky. Osm kilometrů se nám po tom pochodu zdá jako nic. Jak jsme se rozhodli, tak taky činíme. Svižně si to rázujeme ze stařečského nádraží dolů do vesnice a pak na Borovinu. V Libušáku se Čočka s Biňou loučí a míří do Domků, Biňa musí přes město na Hájek. Doma jsme zhruba stejně, jako kdybychom jeli vlakem.

Byl to super čundr, během něhož se nedalo předpokládat, co bude za další zatáčkou. Potkali jsme mnoho roztodivných (pankáči), milých (Věrča) a zajímavých (cyklisti) lidí, na které budeme asi ještě dlouho vzpomínat. Chválabohu za to naše bloudění bez mapy...

(sepsal Čočis)


Zajímavosti:

Jemnice a okolí -
www.mesto-jemnice.cz
Oficiální stránky Národního parku Podyjí - www.nppodyji.cz
Webové stránky regionu Vranovsko - www.vranovsko.cz
Cestopis z Podyjí kluků z Hevlína - (Mezi)národním parkem Podyjí/Thayatal
Vranovský region (odkazy i na ubytování, stravování atd.) - www.vranov-region.cz



Zpět na obsah