wz

Čundr 2004
Údolím Jihlavy a Brtnice

Ve dnech 9. až 11. září 2004
Účastníci: Biňa, Čočka


Těžko říct, jestli se dá tahle akce nazvat čundrem. Pro toto označení totiž nesplňovala základní požadavky - pořádnou bandu a také delší časový úsek strávený mimo domov. Zúčastnili se jí jen dva lidé, Biňa a Čočka, a trvala pouze tři dny. Ale dejme tomu. Nazývejme ji pro zjednodušení Čundrem 2004.

Vzhledem k tomu, že se prázdniny nezadržitelně chýlily ke konci, bylo rozhodnuto, že se musí podniknout nějaké menší povyražení, které by vykompenzovalo blížící se podzim a potažmo i začátek dalšího akademického roku. Při pátečním setkání jsme se tedy dohodli, že na tři dny vyrazíme někam za město. Z původních čtyřech členů výpravy nakonec jeli jen Biňa s Čočkou. Eichlík se později "vyomluvil", že místo čundru bude ASI pomáhat na chalupě, Řizu pro změnu bohužel opět chytly kyčle. Narychlo oslovený Vacin pak na všechny strany posílal esemesky s tím, že musí šetřit a do tak nákladného podniku, jako je čundr, nemůže v tuto chvíli investovat.

Den první - čtvrtek 9. září 2004
Třebíč ŕ Jihlava ŕ Helenín ŕ Malý Beranov ŕ Petrovice ŕ Předboř ŕ Luka n. Jihlavou ŕ Bítovčice ŕ Přímělkov ŕ nocleh č. 1 (pěšky asi 18 km)

Akce začíná chladným ránem 9. září, kdy se na třebíčském nádraží scházejí Biňa s Čočkou. Po zakoupení lístku do Jihlavy vyrážejí do našeho krajského města. Cíl tohoto dne je jasný - podél Jihlavky až k Rokštejnu a pak se uvidí.

O první menší kousek se postarali nikoli členové výpravy, ale trafikantka na jihlavském nádraží. Čočis zde potřebuje koupit sirky, které oba výletníci zapomněli přibalit do báglů, a tak se jí ptá: "Prosím Vás, máte sirky?" Odpověď: "Ne, máme jen zápalky."

Dobře hodinu jdeme podél řeky, než máme Jihlavu za zády. Cestou míjíme podivnou stavbu obehnanou dráty, která silně připomíná něco mezi vězením a továrnou na třaskaviny. Po bližším ohledání budovy zjišťujeme, že se jedná o "SPŠT a Policie - vstup zakázán". Baráky asi zároveň slouží jako internát či kasárna pro studenty-chovance, proto ten vězeňský styl.

Biňa obhlíží pokácené stromy ležící na cyklostezce

Čas od času nás míjí nějací kolaři. Když ustupujeme před jednou sličnou cyklistkou, Biňa si při pohledu na její pozadí neodpustí poznámku: "Óóó, příroda."
Po chvíli přicházíme k místu, kde mají cyklisté ztížený průjezd - nějakým dřevorubcům bylo úplně jedno, že na místě jejich práce vede cyklostezka, a tak se asi na padesáti metrech vozovky válejí velké větve, případně menší kmínky. Několik pokácených stromků také skončilo ve vodě.
Což o to, my se přes větve nějak prodereme, kolaři taky, horší to mají auta, která si tudy někdy zkracují cestu z Malého Beranova do Jihlavy. Za zatáčkou potkáváme Felicii s ústeckou espézetkou, v níž vedle vychrtlého řidiče sedí i dvě korpulentní dámy. Schválně čekáme, co se bude dít. Auto se zpátky vrátit nemůže, ledaže by řidič měl svatou trpělivost a aspoň tři kilometry couval.
Z úkrytu za křovím tedy pozorujeme, že vychrtlenec vychází ze svého čtyřkolého miláčka a obhlíží situaci. Pak mu to nedá a začne větve z cesty pomalu odklízet. Děje se tak bez přičinění zbylé posádky, čili předpokládáme, že mu práce bude trvat velmi dlouho. Proto mu v duchu přejeme hodně sil a vydáváme se na další cestu.

V beranovském lomu

Procházíme novotou zářícím Helenínen a posléze vcházíme do Malého Beranova. Těsně před začátkem vesnice opět potkáváme již zmíněnou cyklistku, což Biňa kvituje slovy: "Hm, zase ta příroda."
Dominantou Beranova je obrovský, asi sto let starý a sedmdesát metrů vysoký komín, který se nachází v blízkosti bývalé fabriky. Shodujeme se, že něco takového postavit byla asi pěkná fuška a my bychom tam nahoru nevylezli ani za prase.
Za Beranovem se nachází veliký (a opět bývalý) lom. Jeho okolí není zrovna vábné, ale vzhledem k tomu, že se blíží čas oběda, míjíme ceduli s nápisem "Vstup do lomu a skládka zakázána" a vstupujeme dovnitř za účelem občerstvení. Je vidět, že z cedule si stejně jako my asi nikdo nic nedělá. Kousek od nás vidíme pěkný bordel, my si však vybíráme místa, která jsou různými výdobytky civilizace nedotčená. Usazujeme se na obrovských placácích, na nichž si připravujeme naši skromnou krmi. No, skromnou. Zatímco Čočis si maže chleba s paštikou, Biňa vytahuje svůj lihový vařič a připravuje si jakési fazole s párkem. Za neustálého čoudu začíná jeho pokrm zvolna bublat a kuchař se s chutí pouští do jídla.
Po obědě Biňa "odklízí" plechovku mezi její starší sestřičky, ještě snímeček na památku a jde se dál.

Kostelík v Petrovicích

Kolem řeky vede příjemná cesta. Pěkně v chládku přicházíme až k samotě Kamenný mlýn pod vesničkou Petrovice, kde chvíli odpočíváme. Na kopci nad námi se nachází hezký kostelík, o němž se z mapy dovídáme, že je zasvěcen sv. Petru a Pavlovi a pochází z počátku 14. století. Zvláště toto číslo nás zaujme, a proto se rozhodujeme alespoň pro zběžnou prohlídku.
Ke svatostánku je to ovšem pěkný krpál a my vlastně poprvé od začátku čundru jdeme do kopce. Takže než se dostaneme nahoru, funíme jak o život. Odměnou nám je pohled na kostelík. Proti modré obloze vypadá opravdu hezky.
Neodoláme a prohlížíme si i vesnici. No, vesnici - zhruba čtyři nebo pět baráků stojících v blízkosti kostela a pak široko daleko nic. Do Petrovic ani nevede normální silnice, pouze úzká třímetrová asfaltka. Všechny baráky zde stojící nejspíše slouží jako rekreační chalupy. U jedné z nich vidíme nějakého chlápka.
Asi největším "povyražením" vesničky je studna s pumpou, na níž se skví nápis "Zákaz vstupu s ohněm". Chlápek nás upozorňuje na to, že voda není pitná, ale my ho ujišťujeme, že ji pít nechceme. Podle nápisu na studni totiž odhadujeme, že se ve studni místo vody nachází ropa.
Nevracíme se zpátky na červenou značku, ale zkracujeme si cestu po cyklostezce, která by se měla na turistickou trasu zanedlouho napojit. Cyklostezka vypadá krajně podezřele, všude samá díra, kořeny a šutry. Prostě taková pravá česká idylka. "Hele, víš, jakej je rozdíl mezi českou a rakouskou cyklostezkou?" ptá se po chvíli Biňa Čočky. "Nevím." "Na tý rakouský k těm značkám nezapomněli tu cyklostezku přidělat," vysvětluje Biňa.
Tahle slova nabírají na významu po chvíli, kdy se cyklostezka napojí na běžnou turistickou trasu. Chvílemi máme na úzké cestičce problémy, abychom se na ní vůbec udrželi, klopýtáme přes kořeny a snažíme si představit, jak se tady dá asi jet na kole. Nejde to. Litujeme lidi, kteří si v dobré víře koupí cyklomapu a pak se tudy musí trmácet.

Vzpomínka na Šejby

Další zastávkou na naší cestě je vesnička Předboř. Oproti Petrovicím je to úplný New York, nacházíme zde i značně kvalitní vozový park. Postupně nás míjí Superb, bavorák, u baráku pod námi stojí fungl nová audina. Je zde ale něco, co nám silně připomíná náš loňský čundr po Novohradských horách. Stejně jako v Šejbech, i zde na louce stojí zarostlá zemědělská technika. V Předboři ale přece jen civilizace trochu postoupila, takže místo žebřiňáků na louce rezaví starý kombajn. Technik Biňa ho znalecky obhlíží, diví se různým hejblátkům a posléze konstatuje, že by něco takového řídit nechtěl. "Doufám, že vždycky budu mít takový postavení, abych na tohle nepotřeboval papíry," dodává.
Kousek za Předboří už leží Luka nad Jihlavou, zatím největší osada z našeho putování. Rozhodujeme se, že si zde dáme přestávku a zajdeme na pivko. Luka nás však pěkně vypekla - široko daleko žádná hospoda není, po odbočení ze stezky nacházíme pouze kadeřnictví a jakousi firmu na manipulační práce.
Svorně nadáváme na zdejší poměry a vracíme se na červenou značku. Chůze po ní teď trochu připomíná průzkum Vietnamu, nad cestičkou všude visí různé šlahouny, kterým se musíme obratně vyhýbat. Cesta se navíc pořádně zúžila, takže je třeba si zároveň dávat pozor, aby člověk šlápl tam, kam má.
Cestou na Bítovčice míjíme stádo krav. Pohled na ně sice v lecčems připomíná Alpy, nicméně majitelé skotu si příliš nelámali hlavu se stavbou ohrady kolem pastvin. Oplocení nejenže zabraňuje útěku kravám na svobodu, ale také brání turistům v průchodu. Ti proto kromě chůze musejí podstoupit i kurz v překonávání překážek.
Na kopci nad Bítovčicemi chvíli odpočíváme, ale protože jsme natěšeni na přímělkovskou hospodu, na niž máme jen ty nejlepší vzpomínky z našeho vejšlapu na začátku prázdnin, dáváme se opět na cestu. Jenže ouha! Po příchodu do Přímělkova zjišťujeme, že je hospoda zavřená. Otevřeno bývá pouze v úterý, pátek, sobotu a neděli. Čtyřiadvacet hodin čekání se nám nezamlouvá, a proto se vydáváme do kopce hledat jiné občerstvovací zařízení.
Potkáváme chlápka ve vaťáku, jenž skládá u chalupy dřevo, a ptáme se, kde asi mají nejblíže otevřeno pro znavené poutníky. Bohužel nám říká, že široko daleko nic otevřené není, takže to vzdáváme a začínáme se ohlížet po nějakém místečku na nocleh.
V údolí nocovat nechceme, dbáme rad Jána Zákopčaníka, který v Počasí prohlašoval, že se máme těšit na přízemní mrazíky. Ty by

Náš nocleh - skryti za křovím a přitom s výhledem do kraje

se zvlášť citelně projevily právě v níže položených místech, a proto se usazujeme na kopci mezi Přímělkovem a zříceninou Rokštejna. Místo je to ideální - pěkná louka částečně skrytá za keři, ale přitom s výhledem daleko do kraje. V blízkosti nacházíme i vykácené stromky, z nichž si večer uděláme ohýnek. Ti zemědělci se o nás tak pěkně starají :-).
Stavíme Biňův nový stan, poté se převlékáme a rozděláváme oheň. Kupodivu chytá hned na první pokus, a tak si posléze můžeme začít opékat i špekáčky. Moc dlouho u ohně ale nevydržíme, dřevo pomalu dochází, citelně se ochlazuje a protože v září již bývá tma poměrně brzo, jdeme před devátou spát. Zhruba o půl desáté nás z polospánku budí ještě Biňův mobil. Na druhé straně "drátu" je Řiza, který se dotazuje, jak se máme. Biňa odpovídá, že supr, načež se spojení přerušuje.


Den druhý - pátek 10. září 2004
nocleh č. 1 ŕ Rokštejn ŕ Údolí Brtnice ŕ Brtnice ŕ Bransouze ŕ chata - nocleh č. 2 (pěšky asi 15 km, dohromady asi 33 km)

Náš stan v sobotu ráno. Vlevo jinovatka, vpravo Biňa zachumlaný do spacáku (vypadá, jako by na sobě měl burku :-))

V noci je zima, často se budíme. Ze stanu však vylézáme až po sedmé hodině, spacáky jsou přece jen příjemnější než okolní mráz. V tomto případě nepřeháním, když ráno obcházíme stan, vidíme na něm jinovatku. Zákopčaník se tedy nemýlil - v noci mrzlo. Ještěže máme stan na kopci a začíná na něj pražit slunko. V údolí by asi tak rychle nevyschl.
S tím "pražením slunka" je to trochu sporné - jako na potvoru máme stan ve stínu jediného stromu široko daleko, takže musíme čekat, až slunko popojde a začne svítit přímo na nás. Času však máme fůru, takže zatímco stan pomalu vysychá, my v klidu snídáme a balíme se.
Z našeho místečka odcházíme kolem půl desáté. Krásně svítí slunko a my se vracíme zpět na modrou, odkud zamíříme k Rokštejnu. Dnes je mnohem hezčí počasí, než když jsme zde byli na začátku prázdnin, navíc je hrad nasvícen z východu, takže fotky, které pořizujeme, jsou mnohonásobně lepší než minule (konečně posuďte sami :-)).
Před námi se motá čtveřice nějakých mladých - dva kluci, dvě holky. Ani jedno, ani druhé nevypadá nijak sympaticky, takže je rychle míjíme a scházíme z kopce. Procházíme okolo místa, kde Vacin při červencovém vejšlapu vyšplhal na skálu, a říkáme si, že to byl docela hazardní kousek.

Sluncem ozářený Rokštejn


Po několika kilometrech přicházíme k samotě jménem Doubkov. Vypadá to tam jak v nějakém hororovém filmu a navíc "…je to ta nejsamotnější samota, co jsem kdy viděl," zamýšlí se Biňa. Kdyby nás tam někdo odkrouhl, neštěkne po nás ani pes. Kupodivu ale, kousek od samoty potkáváme dva chlapy a jednu ženskou. Všichni v modrácích a šinou si to na Doubkov. Čertví kde se tam vzali, široko daleko nebylo možno dojet autem a jestli šli z Brtnice, museli vyjít zatraceně brzo. Asi pět minut po nich ještě po lesní cestě cupitá miniaturní jezevčík. Vzhledem k velikosti jeho nožiček odhaduji, že takhle pochoduje už nejmíň tři dny.

Biňa na lávce sestávající ze tří poloshnilých klád

Cesta vede většinou kolem říčky, sem tam ale stoupá do kopce. Zde v bahně opět vidíme stopy od horského kola. Vzhledem k tomu, že máme co dělat, abychom se na cestičce, která mezi stromy není nějak moc zřetelná, udrželi, si říkáme, proč ti lidi tak rádi hazardují se životem. Stačí, aby kolo ujelo třeba třicet čísel do strany, a neštěstí je hotovo. A navíc, když už cesta vede kolem řeky, musí ji párkrát překročit. Děje se tak za pomoci rozpadajících se miniaturních mostků, po nichž lze jít pěšky, nikoli však s větším nákladem jako je bicykl. Oni cyklisti snad mají Tleskačovo létající kolo. Jinak si nedovedu představit, jak se přes říčku dostávají, když široko daleko není ani žádný brod.
Blíží se čas oběda, chtěli bychom se někde najíst. Říkáme si, že někde před Brtnicí si najdeme nějaké klidné stinné místečko, kde si budeme moct odpočinout. Jako na potvoru žádné takové místečko nenacházíme - buď je stinné, ale je kolem něj čilý ruch (to už jsme došli na předměstí Brtnice) anebo je klidné, ale praží na něj slunko (to bylo ještě před Brtnicí). Znaveni tak přicházíme do městečka. Jdouce kolem říčky po pěkném nábřeží hledáme nějaké místo na sednutí. Žádné však nenacházíme, teprve až na náměstíčku vidíme kašnu a u ní i docela hezkou lavičku. Zabíráme trávník za ní s tím, že se na ni usadíme hned, jak vybalíme.
Biňa vytahuje konzervu a vařič, Čočka obědvá svoje oblíbené paštiky. Zrovna když si chceme na lavičku sednout, přijde k ní nějaký dědek a ačkoli vidí, že jsme přišli jako první, pohodlně se uvelebuje. Trochu bezradně na sebe koukáme a vzdáváme to. Okupujeme aspoň trávu, Čočka se nabízí, že půjde koupit nějaké pití do obchodu naproti. Po nákupu limonád se hned vrací zpět a sděluje, že jsou v Brtnici docela pěkné holky. "Taky jsem jich tady pár viděl," potvrzuje Biňa, ale hned stáčí řeč na zmíněného dědka. "Hned, jaks odešel, zvedl se a šel si támhle do Zeleniny koupit nějakou mrkev a pak se usadil na lavičce na naproti." Předtím, než se dáme do jídla, konstatujeme, že je to asi nějaký lavičkový maniak, který už roupama neví co dělat.
Po "obědě" balíme s tím, že si dědka ještě na památku vyfotíme. Máme však smůlu - v nějaké nestřežené chvíli nám zmizel. I když víme, že při rychlosti své chůze nemohl dojít daleko, nechce se nám ho po městě nahánět jenom kvůli jedné fotce. To by musel jinak vypadat :-).

Hospůdka "Pod skálou" vypadala zvenku strašně, vevnitř ale byla fajn

Chceme si ještě zajít do hospody u kina, o níž Čočka ví, že se tam docela dobře a hlavně levně vaří a že tam taky mají docela dobré pivo. Po příchodu ale zjišťujeme, že otevírají až ve tři, což je pro nás poněkud zadlouho. Biňa uvažuje nad tím, jestli tohle bude abstinentní čundr. Z těchto pochmurných myšlenek ho vyvádí hospůdka "Pod skálou" (pokud si dobře vzpomínám na název). Zvenku vypadá hrozně, zevnitř je to však docela pěkná nálevna. Vybudovali ji ve starém baráku, se stropními oblouky a také se skálou ve zdi (no, to jsem nenapsal zrovna nejlíp - prostě barák posadili přímo na skálu, která v rohu místnosti zasahuje do místnosti). Trochu to tam vypadá jako ve vinném sklepě. Uvnitř obsluhuje sympatická servírka, která se baví s jediným hostem. Výběr piv je tady taky docela ucházející, Ježek (ten ale jaksi nemusíme), Gambrinus a černý Kozel po 13,50, Plzeň za dvacku. Biňa si dává Gambáče, Čočka jako obvykle Plzeň. Jediná nevýhoda hospody je v tom, že se zde nevaří - k dostání mají pouze utopence a nakládaný hermelín.
Hospůdka se pomalu zaplňuje, je ale zajímavé, že někteří lidi si přišli na pivo sami. Polohlasně to probíráme a uvažujeme nad tím, že jít si prostě sednout jen tak do hospody, aniž by člověk s někým pokecal, je docela na hlavu. Ze zkušenosti ale víme, že lidí takto to dělajících je fakt dost.
Po půl třetí platíme a vyrážíme na další pochod. Za hospodou u kina, která mimochodem za chvilku otevře, se cesta stáčí do uličky vedoucí do prudkého kopce. Okolo uličky jsou postaveny nové baráky, mnohé zdobí okolo zaparkovaná pěkná auta. Až téměř nahoře (a zároveň na konci vesnice) mají domy vcelku normální, vesnický vzhled. U jednoho z nich stojí starý ruský náklaďák, nejspíše Kamaz. Jak je Biňovým zvykem, hned jej běží obdivovat a snít o tom, že si jednou podobnou zrůdu taky pořídí a bude s ní drandit někde po poli :-).
Okolo polňačky, po níž pokračujeme v chůzi, rostou ovocné stromy, většinou plané jabloně. Jejich plody se za pochodu občerstvujeme a pomalu přicházíme ke stohu, ze kterého se už zdáli ozývá veliký řev. Blbne na něm hromada děcek (a ne nijak mladých - odhadem tak 15 až 18 let). Odhadujeme, že jsme asi jedni z posledních, kteří stoh vidí v původním stavu - dřív nebo později nejspíše lehne popelem.
Přicházíme na křižovatku, pokračujeme směrem na Panskou Lhotu a po asi 500 metrech odbočujeme do lesa, kam vede žlutá značka. Po ní klidnou chůzí scházíme do Bransouz, kde Čočka u Krátkovky kupuje nějaký proviant. Na pultě mu do oka padne titulek článku, v němž se píše, že na Třebíčsku zahynulo šest britských vojáků. K nákupu tedy přidává ještě tyto noviny a již společně s Biňou se dovídá, že zatímco oni si čundrovali, nepříliš daleko od nich spadl při operaci Flying Rhino bojový vrtulník. Biňa vzpomíná, že v popisovaných místech byl asi před dvěma lety na čundru s Poldíkem a spol. Téma rozhovoru nám vydrželo až ke koupališti, kde si dáváme ještě jedno pivo. Poté již míříme k Čočkům na chatu, kde zůstáváme do dalšího dne. Dáváme si mňam gulášek připravený Čočkovými rodiči, smějeme se Funesovým grimasám v Grand restaurant pana Septima, načež unaveni odcházíme spát.

Den třetí - sobota 11. září 2004
nocleh č. 2 ŕ Číchov ŕ Oblazeň ŕ Přibyslavice ŕ Okříšky ŕ Třebíč (pěšky asi 9 km, dohromady asi 42 km)

Biňa na visuté lávce

Poslední den nás nečeká příliš dlouhé putování. Chceme jít z chaty na vlak do Okříšek, což je zhruba dvě tři hodinky klidné chůze. Po snídani tedy vyrážíme k Číchovu, odkud po červené odbočujeme na Oblazeň. Jedinou zajímavostí, kterou během cesty potkáváme, je visutá lávka u Kratochvílova mlýna. Nachází se trochu stranou mimo značku, Čočka o ní však ví, a tak má pro Biňu překvapení. Testujeme pevnost lávky, zkoušíme chůzi po této nestabilní plošině. Docela si tyhle blbinky užíváme, jen je škoda, že nás nejde celá banda, vyřádili bychom se ještě víc.
Dál po cestě potkáváme tlupy turistů (holt je sobota) a hlavně ovocné stromy. Zatímco shledáváme, že švestky se letos opravdu povedly, docházíme do Přibyslavic. Odsud už je to do Okříšek jen kousek a navíc - máme štěstí, vlak nám jede za půl hodiny. Do něj spolu s námi nastupuje ukecaný chlápek, naštěstí si místo nás vybírá jinou oběť. Děvčica (jak se o ní vyjadřuje) je stejně ukecaná jako on, bohužel pro mluvku vystupuje už v Krahulově. My jenom děkujeme štěstí, že nás chlápek nezaregistroval, protože nějaké kecy při své únavě nehodláme poslouchat.

Po příjezdu do Třebíče závěrem konstatujeme, že čundr se opět vydařil. A ti, co s námi nejeli, holt mají smůlu - mohli si užít spoustu srandy (a taky jinovatky :-)).

(sepsal Čočis)


Další odkazy:
Vyprávění mého bratra, který se svými kamarády také Rokštejn navštívil
Historie Rokštejna a záznamy z archeologického výzkumu
Fotogalerie Rokštejna + dobová schémata
Archeologický výzkum Rokštejna - tentokrát na serveru Masarykovy univerzity
Článek a tip na výlet do údolí Brtničky, který jsme s bráchou psali kdysi pro server Turistika
Tip na dvoudenní výlet v okolí Brtničky
Město Brtnice


Zpět na obsah