wz

Čundr 2003
Novohradské hory
aneb
O bazénu ve vlastním stanu

Ve dnech 22. - 25. července 2003
Účastníci: Polda, Vacin, Biňa, Řiza, Čočka


Den první - úterý 22. července 2003
Třebíč ŕ Veselí nad Lužnicí ŕ České Velenice ŕ nocleh č. 1 (pěšky asi 12 km)

Čas 8.34, sedíme v rychlíku Bohumín-České Budějovice a čekáme, až se rozjede. Sestava zhruba odpovídá plánu, chybí pouze Eichlík, který se v pozdních večerních hodinách dne D-1 omluvil, že nepojede. V kupéčku tak sedí Biňa, Polda, Řiza, Vacin a Čočka + nějací dva smradlaví chlapi, kteří nám naštěstí ihned poté, co jsme vstoupili do kupé, sdělili, že vystoupí v Okříškách, tedy na příští stanici.
Opravdu se tak stalo, a proto máme až do Veselí celé kupé pro sebe. Čočis, vědom si toho, že příštích několik dnů to bude s jídlem vypadat všelijak, vytahuje chleba s řízkem od maminky, který si až do Jihlavy pomalu vychutnává. Polda, jenž nenechává svůj digitál zahálet, fotí co se dá (i nedá), a tak vznikají další a další fotky, nad kterými za několik desítek let budeme hořce vzpomínat na své mládí.
Krajina se zvolna mění, Vysočina pomalu mizí v dáli a nastupují jižní Čechy. Do Veselí nad Lužnicí přijíždíme na minutu přesně, celí nedočkaví vyskakujeme z rychlíku a spěcháme k již přistavené lokálce, která nás doveze až na hranice do Českých Velenic. Ve vláčku je šílené vedro, slunko si dneska opravdu dává záležet. Naštěstí se zanedlouho dáváme do pohybu a okýnkama to trochu začíná luftovat.
Cesta utíká velmi pomalu, stavíme na každé mezi (Třeboň, Suchdol nad Lužnicí, Hrdlořezy atp.), a tak si ji kluci-technici krátí různými teoretickými úvahami co by bylo kdyby … například ve vlaku letěla vosa a vlak náhle zahnul. Narazila by, nebo by pokračovala spolu s vlakem? Za těchto otázek dorážíme do Velenic, kde se jako první věci podivujeme nádražnímu podchodu. Ten musí být docela starý, z kamenných bloků, ale stále vypadá velmi pěkně.
Ve Velenicích jdeme do centra, kde si Polda s Vacinem chtějí koupit kloboučky a la Biňa. Cestou, která vede alejí s příjemným stínem, se Řiza s Vacinem stavují ve "SPARu" (jakýsi obchůdek, který ani nemůže být nazýván Intersparem :-)), kde nakupují nějaké limonády a ledňáky, ostatní se dohadují, zda děvče postávající nečinně u silnice je sociální pracovnicí či nikoliv. Scénu navíc umocňuje auto s rakouskou značkou, které u dívky zastavuje. Kupodivu hned odjíždí, ale bez oné slečny. Spor tak zůstává nedořešen, nikdo nemá odvahu se zeptat hlavní aktérky, jak to s ní vlastně je, a proto se pokračuje dál (mimochodem, za chvíli potkáváme další takovou, co jen tak zevluje po autech - ta je ale škaredější).
Přicházíme k centru, je tam plno obchodníků z jihovýchodní Asie, kteří nabízejí všechno možné i nemožné, nicméně kloboučky a la Biňa k nim ještě nedorazily. Až teprve po notné době Vacin s Poldíkem nacházejí obchůdek (kupodivu kamenný), kde kloboučky mají. Po dlouhém vybírání si nakonec každý po jednom koupí.
Je čas oběda, a proto si sedáme pod slunečníky podniku Vinárna SKLEP. Po chvíli přichází číšník a hned je patrné, že to bude docela šoumen. Se slovy "v takovým vedru si sednou na zahrádku" si od nás bere objednávku na Regenty a Plzně, které vcukuletu přináší. Dáváme se s ním do řeči, postupně zjišťujeme, jak to ve Velenicích vypadalo při loňských povodních (docela hustě), proč mají tak levno (velká konkurence), kde nejlépe nakupovat elektroniku (v Rakousku), jaká nás čeká cesta do Nových Hradů (docela to ujde). Během tohoto povídání číšník stíhá obsluhovat i další hosty a vybavovat se s kamarádem (pěknej bouchač) a jeho přítelkyní. Mimo to si od nás bere další objednávky na piva a dále na tousty, topinky a polívky. V jídelním lístku nás udivuje utopenec, který je pro německy mluvící napsán jako Untrvasrman. Zajímavé. Číšník nám dále doporučuje, že kdybysme potkali u hranice nějaké Rumuny nebo Ukrajince, je lepší si jich nevšímat, dále si nemáme všímat ani péesáků (příslušníci Pohraniční stráže), z nichž údajně ještě někteří běhají po lesích a nevědí, že je sametová revoluce připravila o živobytí (tohle číšník asi říká kvůli jednomu pánovi, který sedí u vedlejšího stolu - podle číšníka je tento pán jeden z bývalých péesáků).
Nasyceni a napojeni bysme si nejraději někam lehli, ale bohužel musíme pokračovat dál. Číšníkovi chceme dát tringelt, ale on ho odmítá se slovy "až budete v balíku, tak se tady zastavte, teď ještě ne." A tak se zvedáme a zanedlouho míjíme hraniční přechod, odkud před dvěma lety Polda s Čočkem vyjeli na první památnou cyklovýpravu do Rakouska, a pokračujeme dál směrem, kde tušíme Novohradské hory (ani je nemusíme tušit, stačí sledovat červenou značku). Těsně před prvním nočním podnikem, kolem něhož se motá docela dost lidí, značka zahýbá prudce doprava. Toho celkem litujeme, protože víme, že jiný kraj, jiný mrav a není nadto tyto cizí mravy poznat zblízka.
Cesta se postupně mění v úzkou asfaltku, kterou si v dobách totality vybudovali pohraničníci, aby se jim lépe chytali lidi, kteří zatoužili žít ve svobodném světě. Dohadujeme se, jak to tady asi tenkrát vypadalo, kde byly dráty atd. (tohle téma nám koneckonců vydrželo prakticky celý čundr). Cesta sama je zajímavá tím, že vede průsekem širokým asi deset metrů. Po obou stranách je hustý les, asfaltka vede po pravé straně průseku, na levé straně asi kdysi dávno také něco bylo, ale teď už to tam není, navíc všechny zbytky jsou zarostlé solidním šábím. Pouze na jednom úseku je vidět, že zeminu zde tvoří jemňoučký říční písek, který zřejmě nepochází odsud - jedná se tedy asi o jednu z bývalých pastí na běžence, kteří do písku otiskovali své stopy (dostali-li se až sem).
Navzdory slunečnímu žáru jdeme ostrým tempem. Blbý je, že se nemůžeme nikam před slunkem ukrýt, průsek vede východozápadním směrem a my jsme si k našemu pochodu vybrali odpoledne, takže nám svítí přímo do očí. Asi po hodině pochodu zastavujeme u malého potůčku, kde si mácháme nohy. Potok je úžasně ledový a křišťálově čistý. Navíc v něm žijí nějaké hmyzoidní potvory, které z domova neznáme, takže je ještě nějakou chvíli zkoumáme.
Během našeho ráchání v potoku nás míjí nějaký chlápek na kole - jedná se tak o prvního člověka, kterého na naší cestě potkáváme. Krátce nato se balíme a míříme dál na západ. Cestou poté potkáváme ještě další dva kolaře, jinak je všude pusto a prázdno.

Jeden z mnoha ostnatých drátů, které se stále povalují v pohraničí.

Kolem páté hodiny značka náhle mizí. Cesta odbočuje k nějakému statku směrem, kde by měla být vesnička Vyšné. Dohadujeme se co dělat dál - prostředí je tady krásné, s pěkným rybníkem, nacházíme i ohniště a místa na stany . Každý máme pochodu plné zuby, a tak jednohlasně odsouhlasováváme (zajímalo by mě, jestli tohle slovo existuje) návrh, že zde zůstaneme na noc.
Nejprve procházíme kolem statku - v dálce vidíme podezřele oblečeného chlápka (má na sobě něco, co silně připomíná dívčí body), ale když si nevšímá on nás, tak ani my si nevšímáme jeho. Posléze se uvelebujeme na trávě, odpočíváme, načež stavíme stany a jdeme nasbírat dřevo. Čočka se jde projít k hranici, která se nachází asi 400 metrů jižně. Cesta je dost nepříjemná, musí se prodírat hustým lesem. Cestou jsou k vidění stočená kola ostnatého drátu (jak se později ukázalo, jedná se o zdejší naprosto běžný kolorit) a zajímavá závora pocházející pravděpodobně ještě z první republiky sestávající ze zatraceně mohutného betonového bloku a asi třicet centimetrů tlustého a čtyři metry dlouhého ocelového rantlu. Něco takového by pravděpodobně neprorazil ani tank. Kolem hranice zde vede plot (naštěstí ne ostnatý) se spoustou děr (pravděpodobně dílo převaděčů). Na rakouské straně les není, pouze rozlehlá louka, které vévodí posed. Člověk je zde jako na dlani, a tak tedy rychlé přeběhnutí, vyfocení se u hraničního kamene a zase hup zpátky do Česka.
Ještě v lese Čočis slyší řev - jak se posléze ukáže, kluci už stačili naskákat do rybníčku. Všichni jsou na Adama (to by si asi na Polance dovolit nemohli) a kupodivu neplavou, nýbrž se jen tak rochní. Rybník je totiž hrozně mělký, se dnem asi v půlmetrové hloubce.
Po vykoupání připravujeme večeři, což znamená, že Řiza, Polda a Biňa si opékají špekáčky (případně točenej), zbytek si dělá studenou večeři. Polda se pak ještě snaží vyfotit nějakou můru. Řiza se rozmýšlí, jestli nemá spát pouze pod tropikem, ale kumulující se mraky ho nakonec přesvědčují o tom, že bude lepší stan přehodit ještě druhým pláštěm. Čočis s Biňou pozorují, jak se na severu i na jihu honí dvě bouřky; nás ale obě míjí. Spát se jde asi v deset, nicméně přichází noc hrůzy. Nejprve do naprostého ticha slyšíme šílené zařvání jakéhosi zvířete, což Biňa poté, co řev umlkne, suše komentuje: "Hm, a teď je to už mrtvý." Poté je chvilku klid, když najednou slyšíme nějakého jistě dobrého člověka hlasitě oslovovat jiného dobráka: "Ty k…o, ty p…o," a dalšími nepublikovatelnými výrazy. Nicméně na nás to asi neplatí, a tak můžeme klidně spát (nepočítáme-li kameny a šutry, které nás tlačí do žeber a do zadku).


Den druhý - středa 23. července 2003
Nocleh č. 1 ŕ Nové Hrady (asi 8 km) ŕ Terčino údolí (asi 3 km) ŕ nocleh č. 2 (asi 4 km) = 15 km, celkem asi 27 km

Ráno se pomalu sbíráme, balíme stany a spacáky a snažíme se provádět jakous takous hygienu. Přes noc nepadala vůbec žádná rosa, to nevěstí nic dobrého. Obloha je zatažená, chvílemi to vypadá na déšť. Polda likviduje ohniště, zbytek si ještě upravuje batohy a vyráží se.
Míjíme statek, nikde ani noha. Přecházíme polňačkou blíže k lesu, kde opět nacházíme červenou značku a zároveň i rozcestník. Zjišťujeme, že jsme zhruba na poloviční cestě mezi Velenicemi a Hrady, tentokrát máme naštěstí na ujití celý den. Míjíme nějakou závoru, nebyl by to Čočka, aby ji neobešel a nepodíval se, co je za ní (nic - maximálně Rakousko).
Cesta začíná stoupat, okolo ní jako kdyby někdo nasázel podivné kopečky. Kdo byl na Ostravsku (tak byl chudák), ví, jak asi vypadají haldy. No, a tohle jsou takové miniaturní haldy, nyní již zarostlé trávou, případně různým neřádem.
Když už mineme asi pátou haldičku, Polda to nevydrží a začne ji prozkoumávat. Ostatní se k němu přidávají, nacházíme zbytky nějakých nástrojů, ale proč byla ta hlína navršena, stále nevíme. Biňa odhaduje, že kopečky vznikly při stavění silnice. Všem se to jeví jako nejpravděpodobnější, tak u této teorie zůstáváme.
Pomalu se dává do deště. Ten nevypadá, že by chtěl přestat, a tak Vacin, Řiza a Polda vytahují pláštěnky. Biňa s Čočkem si pláštěnky neoblékají - za prvé proto, že nejsou z cukru, za druhé proto, že je nemají. Pouze Čočis vytahuje šusťákovku, do které se zachumlává.

Jen to "y" je tam špatně, jen to "y"...

Cesta stále vede do kopce, déšť už není tak silný. Přicházíme k cyklistickému rozcestníku, kde se na jedné z odboček skví jméno Byňov. Náš Biňa musí mít samozřejmě nějakou památku, a tak se u cedule fotí, hrdě ukazujíc na název. Všichni akorát litujeme, že mu ta vesnice tak zmršila jméno - jako kdyby tam nevěděli, že je Biňa sice tvrďák, ale (píše se) s měkkým.
Přestává pršet, pláštěnky jdou dolů. Ale jen na chvilku, počasí je tady dost nevyzpytatelné. Takže se opakuje stejná procedura - rozbalení batohů, nandání pláštěnek, zabalení a pochodem v chod.
Stoupáme do kopce, náhle cesta zatáčí, kopec se láme a my přicházíme k lesním dělníkům, kteří sledují, jak nějaký jejich kolega nakládá obří mechanickou rukou na veliký tahač obrovské kmeny. Musíme čekat, krátíme si dlouhou chvíli svačinkou, Polda fotí, Biňa s Řízkem znalecky komentují hydrauliku mašiny stojící před námi.
Tahač se konečně dává do pohybu a my ho následujeme. Ještě chvíli jdeme lesem, načež přicházíme na rozlehlou louku. V dálce vidíme nějakou pěknou budovu, u které vlají české, rakouské a unijní vlajky. Usuzujeme, že je to novohradská celnice a pozvolna přicházíme na křižovatku nedaleko ní.
Na druhé straně křižovatky vidíme nějakou tabuli, jdeme k ní a zjišťujeme, že zde mimo jiné za třicetileté války proběhla veliká bitva. K tomu pár pověstí a upozornění, že se v okolí nacházejí bludné kořeny, takže bacha - kdyby je někdo překročil a dostal se do Rakouska, měl by z toho velké nepříjemnosti (zhruba takhle to tam fakt bylo napsáno).
Sledujeme celníky - rozhodně se moc nenadřou, není to asi špatná služba. Sem tam nějaké auto, náklaďáky sem nesmějí, akorát možná sem tam otravujou cyklisti. Zrovna se jich kolem nás přeřítila pěkná banda, čímž byli celníci asi probuzeni z letargie.
Dohadujeme se, jak pokračovat - jestli dál po červené a přijít do Nových Hradů z jihu anebo po silnici a přijít tam z východu. Silnice vyhrává a my nastupujeme na další cestu.

No, nakonec z té fotky přece jen něco vyšlo.

Okolo silničky jsou pastviny, na kterých se pasou krávy. Fotíme si je, vypadají docela sympaticky :-).
Přicházíme k ceduli s nápisem Nové Hrady. Čočka všechny nutí, aby se tady zastavilo, že uděláme společný snímek. Foťák ale není kam dát, leda tak ho položit na brašnu a tu zkusit vybalancovat na dřevěný kůl u cesty. Jde to, ale v okamžiku, kdy Čočka zmáčkl samospoušť, se foťák povážlivě naklání, a tak ho fotograf aranžuje zpět. Samospoušť mezi tím odpočítává, Čočka se dává do trysku, a ke klukům přibíhá těsně před cvaknutím závěrky. Uvidíme, co z té fotky bude.
Na kraji Hradů nemůžeme přehlédnout obrovskou hrobku šlechtického rodu Buquoyů, kteří tomuto kraji vládli někdy v 19. století a k nimž se váže většina událostí, které Novohradsko zažilo. Asi čtvrthodinu věnujeme prohlídce, Čočka mezitím podle informací v mapě zjišťuje, že hrobku postavil chlápek, který je autorem pražského Národního divadla a mozaika nad vchodem je dílo Maxe Švabinského. V zajímavém kontrastu s hrobkou se nedaleko krčí památník Rudoarmějcům, na němž je vyobrazena velká hvězda se srpem a kladivem.
U hrobky je celkem šrumec, zanedlouho po nás u ní zastavují i nějací kolaři, kteří ale hned odjíždějí. My se dáváme do pohybu v okamžiku, kdy přijíždí další banda cyklistů - chudáci Buquoyové, neužijí si klidu ani po smrti.
Na kraji Nových Hradů stojí pěkné novostavby, my podél nich přicházíme k samoobsluze, kde doplňujeme zásoby. Při jejich ukládání do báglů, k nám přichází nějaká babka a sděluje, že tento den musíme déšť ještě vydržet, zítra se má vyčasit. Děkujeme ji za informaci a pokračujeme blíže k centru, kde tušíme restaurace s obědy.
Za drobného mrholení docházíme k centru, míjíme pěknou restauraci, která ve svých útrobách dokonce skrývá i parkoviště pro kola. Jdeme ještě chvíli dál až na náměstí, ale když vidíme, že nic lepšího asi nenajdeme, vracíme se.
V restauraci obsluhuje blondýna, na kterou by asi ulítával Bedýnka (tzn. kdyby ji chtěl obejmout, musel by si kvůli jejím horním proporcím stoupnout asi půl metru od ní). V mžiku se nám dostává obsluhy, poroučíme piva a jídelní lístky. Překvapuje nás výběr i ceny, které by velmi silně konkurovaly velenickému SKLEPu.
Čočka vidí, že mají dršťkovou, a tak si ji objednává. Rozvíjí se debata, jak to někdo může žrát atp. Čočis vysvětluje, že dršťky nejí, ale chutná mu ta polívka. Diskuse na téma "Je dršťková hnus nebo ne" ještě chvilku pokračuje, nicméně přichází bloncka a přijímáním objednávek rozhovor nevědomky přerušuje.
Každý si objednává dle libosti. Mimo to pozorujeme cvrkot - v restauraci je spousta lidí, blondýna ještě s jednou ženskou mají co dělat, aby je všechny stihly obsloužit. Zároveň zjišťujeme zajímavou věc - restaurace je pravděpodobně dost nacionalistická, jídelní lístek je totiž napsán pouze česky, takže když přicházejí nějací lidi vypadající dost rakousky, vzápětí odcházejí. Lístek sice dostanou, ale asi si v něm moc nepočtou.
Jídla dostáváme postupně, při takovém počtu návštěvníku se ani není co divit. Čočka si musí navíc ještě počkat - blondýna se při vybíhání ze dveří srazila se druhou ženskou, která zrovna nesla Čočinovu čínskou směs, takže půlka oběda skončila na podlaze. Mimochodem - čínská směs vypadala takřka identicky, jako Biňova objednávka, která ale rozhodně s Čínou neměla nic společného - nicméně dobré to bylo stejně.
Přestává pršet, a tak se pomalu pakujeme na další cestu. Na náměstí hledáme červenou značku, po níž bysme se dostali do Tereziina (někdy taky Terčina) údolí, ale kde nic tu nic. Nakonec se ptáme nějaké ženské, která - ač podle svých slov není z Nových Hradů - nás správně směruje ke Starému hradu, kde červenou opravdu nacházíme.

Přicházíme do Tereziina údolí.

Zajímavůstkou, na kterou narážíme, je průchod nějakým barákem. Člověk by tipoval, že vleze někomu do dvora, ale opravdu tudy vede červená, po níž se dostáváme až do Tereziina údolí. To je plné turistů, kdo by čekal nějakou divočinu inzerovanou v různých článcích o Novohradsku, by byl docela zklamán. Většina trávníku je pokosená, cestičky jsou perfektně udržovány, každých sto metrů odpadkový koš a pomalu na každém kroku si můžete sednout na krásnou bílou lavičku.
Jednou z nejzajímavějších věcí na Tereziině údolí jsou dva potoky tekoucí asi sto metrů od sebe. Oba mají sice společný pramen, nicméně pro jeden z nich bylo vytvořeno umělé koryto, které se kupodivu nachází asi dva metry nad svým původním bratříčkem. Vypadá to fakt dobře, když člověk stojí u potůčku a pár metrů pod ním je hnedka další.
Odpočíváme u jakéhosi baráku, který by měl být starým hamrem. S tím dnes ale nemá nic společného, nyní je to perfektně upravený, bíle omítnutý penzion (zajímavé je, že na parkovišti před ním nestojí ani kolo).
Pokračujeme dále a přicházíme k něčemu, co se v průvodci nazývá Modrým pavilonem. Jsou to ruiny baráku pocházejícího z 19. století, nyní silně zarostlé křovinami a travou. Polda, Vacin a Biňa se zde fotí ve zbytcích bývalých francouzských oken.
Od Modrého pavilonu chceme jít k umělému vodopádu, ale špatně odbočujeme, a proto z ničeho nic přicházíme k obrovským stromům, které jsou také zmiňovány v průvodcích. Nesmělý návrh, že bysme se mohli k vodopádu ještě vrátit, se zamítá. Prohlížíme si tedy velikánské stromy a odhadujeme, kolik by z nich mohlo být sirek. Po chvilce se vydáváme na další cestu.
Na cestě k hradu Cuknštejn přichází další drobná zajímavost - zatímco v Nových Hradech jsme červenou marně hledali, tady jsou v jednom místě na asi desetimetrovém úseku hned tři značky. Zajímavý. Před Cuknštejnem je jezírko zarostlé puškvorcem anebo podobnou havětí. Voda se ale zdá být jinak celkem čistá, což dokazuje žába, kterou si Polda hned fotí.

Architektonický šok - pohraničářské baráky ve Světví, tenhle navíc vyzdobený i "kohouty".

Cuknštejn je celkem dobře opravený, horší je to s hospodářskými budovami, které stojí nedaleko. Nemají totiž daleko k ruinám a la Modrý pavilon.
Vidouce prodlužující se stíny, scházíme z červené a ubíráme se k vesničce Světví, za níž by měly být nějaké rybníky, kde by se teoreticky dalo přenocovat. Při průchodu Světvím si nelze nevšimnout strašných pohraničářských baráků, poslepovaných z jakéhosi kartonu. Šílené stavby navíc umocňuje průčelí prvního baráku, na něž nějaká dobrá, ale rozhodně ne moc kulturycitlivá duše umístila rozřezanou dětskou houpačku, tzv. kohouty. Vypadá to opravdu příšerně. Biňa vykládá, že tyhle baráky v sobě obsahují azbest. Docela se nám líbí představa, že bysme u některého z nich zazvonili a přišel by nám otevřít chlap se třema očima. Nicméně se ubíráme dále, kolem již normálních staveb. Při přecházení silnice jsme málem svědky havárie, nějaký rádobyrychlý debílek se při předjíždění málem srazil s autem jedoucím v protisměru.
Musíme projít něčím, co kdysi bývalo JZD. Vzadu za humnama si se zájmem prohlížíme skanzen našeho zemědělství - všude jsou naházeny nějaké zrezivělé stroje a nástroje. Řiza se fotí na něčem, čemu se - pokud se nemýlím - říká šnek.
Jdeme dál po polňačce, míjíme nějaké podivné žbrdány, kterým by se dalo při troše dobré vůle říkat rybníčky. Nedaleko od nich se těžil písek - Biňovi se velmi líbí průřez zeminou, kde je vidět, jak tlustá je svrchní vrstva hlíny a kde se nachází písčité podloží.
Přicházíme ke křižovatce polňaček, která ale v mapě není značená. Po jedné se vydáváme dál - později jsme zjistili, že to byla ta špatná. Cestou nás doprovází krásné panorama - jako na dlani vidíme Kraví horu a Vysokou, v dálce je dobře rozeznat kostel v Dobré Vodě.
Po nějaké době polňačka navazuje na asfaltku, po níž - ačkoli jsme v liduprázdné pustině - se kolem nás přežene multikára. Opět přicházíme na křižovatku, po delším váhání scházíme dolů do údolí, kde tušíme potok. Je to k nevíře, ale připadáme si jako na korze - proti nám si to hasí zelená škodověnka.
Údolí nevypadá nijak vábně - brod přes potok se nachází nedaleko lesa a všude v okolí se válí bez ladu a skladu pokácené stromy. Vyhlašujeme krátkou přestávku, během níž se Čočis jde podívat do lesa, jestli by tam nebyla nějaká tůň a místo pro tři stany.
Nic takového v blízkém okolí ale není, a proto společně s Biňou zkoumají louku, po níž se k nám přihnala škodovka. Je to pořádný kopec, cesta pak vede kolem dalšího lesíka, který v sobě skrývá něco jako hájovnu (škodovka pravděpodobně přijela odtud). Biňa zůstává nahoře, Čočka schází po druhé straně lesa dolů a objevuje výborné místečko - pod lesem louka pokračuje a v jejím nejnižším bodě leží maličký rybníček obrostlý břízkami. Míst na spaní je tady taky habaděj, takže není co řešit. Biňa je Čočisem zpraven o situaci, a tak scházejí dolů ke zbytku výpravy a burcují ji k dalšímu, dnes již poslednímu přesunu.
Po příchodu k rybníčku se všichni tváří poměrně spokojeně, lepší místo bysme asi dneska už nenašli. Nestačíme se ale ani otočit, když vidíme, že se na druhé straně z ničeho nic objevil chlapík v zelených hadrech, dalekohledem na krku a loveckým psem. Zatímco se pes koupe v rybníku a jeho pán na něj čeká, my se dohadujeme, co dělat. Je to určitě hajný, takže by nás odsud mohl taky pěkně vyrazit. Nejlepší bude, když se ho zeptáme, jestli tady můžeme zůstat.
Chlapík pomalu dochází k nám, ale nějak moc si nás nevšímá. Polda s Čočkem se osmělují a ptají se, jestli bysme mohli tady u rybníka přenocovat. "Mně je to jedno," odpovídá chlápek. "Ale tady přes kopec je kemp." To pro nás nezní moc lákavě, každý už máme pochodu plné zuby a teď se ještě trmácet někam přes kopec. "Ale odsud tam nevede cesta," dodává nakonec chlapík a má se k odchodu. Oddychujeme si, de facto jsme takhle získali svolení k přenocování.
Stavíme stany, je zde krásně rovná louka. Polda sbírá dřevo na oheň, kdo chce, může si udělat teplou večeři. Tou nakonec nepohrdne právě Polda s Vacinem, kteří si ohřívají konzervy, a Čočka, jenž poprvé vytahuje svůj ešus a dělá si čínskou polívku a čaj.
Přichází krásný večer, široko daleko ani noha, jsme si jisti, že nás nikdo rušit nebude. Biňa vytahuje karty, my zase karimatky a venku před stanama hrajeme až do půl desáté prší. Aby hra byla zajímavější, hraje se o to, kdo zítra ponese odpadky k nejbližšímu odpaďáku. Prohrává Vacin, a získává tak titul hlavního popeláře.
Během večera se celkem citelně ochladilo, a tak se navlíkáme do věcí s dlouhýma rukávama a nohavicema. "Večerka" je zhruba o tři čtvrtě na deset.


Den třetí - čtvrtek 24. července 2003
Nocleh č. 2 ŕ Šejby (asi 4 km) ŕ prales Hojná Voda (asi 5 km) ŕ zacházka (asi 4 km) ŕ Mlýnský Vrch (asi 4 km) ŕ nocleh č. 3 (asi 1 km) = 18 km, celkem asi 45 km

I přesto, že v noci spíme oblečení, je hrozná zima. Nakonec jako první nevydrží Čočis, který před sedmou vstává a jde se projít nahoru na kopec. Zde je mnohem tepleji, hned od začátku sem praží slunko, kdežto náš tábor leží ve stínu a tedy hlavně v zimě. Na kopci je krásný rozhled do kraje, navíc se zde nacházejí notně stará boží muka. Jejich stavba vypadá velmi hrubě, i neumělý svatý obrázek zpodobňující panenku Marii a malého Ježíška jako by malovalo desetileté děcko.
Po příchodu zpět do "tábora" Čočka budí Biňu, se kterým sdílí stan. "Vstávej, je krásný ráno." Odpověď: "Ty vole, teď se mi zrovna zdálo, že jedu nějaký závody a tys mě vzbudil." Nakonec se hrabeme z pelechu všichni, stany, spacáky a karimatky přemísťujeme na slunko, aby vyschly a pomalu se balíme.

Biňova "boží muka".

Vycházíme kolem tři čtvrtě na deset a ještě jednou se jdeme podívat na boží muka. Biňa cestu do kopce kvituje slovy, že jenom tohle jsou boží muka a ta pravá ani nemusí vidět. Nakonec ale nahoru dorážíme a je to právě Biňa, který si stavbičku nejvíce prohlíží.
Po polňačce míříme k lesu. Hned na jeho začátku jsou dva zajímavé úkazy - pařez po obrovském stromu a studánka U Havlů. Voda ve studánce je křišťálově čistá a nádherně ledová. Všichni se ochlazujeme, někdo doplňuje zásoby vody a asi po čtvrt hodině pokračujeme dál.
Cestou míjíme borůvčí, ale borůvek se zde zatím moc nevyskytuje. Sem tam něco uďobneme, ale není to ono. Pomalu tak přicházíme ke křižovatce cest, naše neupravená lesní cesta zde přechází na udržovanou asfaltku, po níž vede modrá značka.
Tu sledujeme až na kraj lesa, kde narážíme na podivnou zemljanku. Opravdu to tak vypadá - díra v zemi, úzký průlez, strop z nějakých prken zasypaný hlínou. Stavba je určitě velmi stará, nad "stropem" rostou velmi silné kořeny opodál stojící borovice. Je zajímavé, že to ještě nespadlo. Komu a k čemu to sloužilo, se asi už nikdy nedozvíme.
Přicházíme k vesničce Šejby. Na jejím začátku se rozprostírá malý rybníček, v němž se chce Polda koupat. Když ale vidí, že se nikomu jinému do vody nechce, jde se dál.
Na kraji vesnice Vacin-popelář vyhazuje odpadky do asi jediného odpadkového koše, který zde je. Opouštíme modrou a přes vesnici pokračujeme dále k hranici. Cestou nás doprovází zajímavý kontrast ruin, které kdysi bývaly hospodářskými stavbami, a nově opravených baráků sloužících dnes jako chalupy. Při průchodu vesnicí nikoho nepotkáváme, pouze v jedné zahradě je nějaká ženská.
Po asi čtyři sta metrech se dostáváme k pěkně opravenému kostelíku. Leží pěkně ve stínu a protože je čas oběda, usazujeme se na jeho schodech a vytahujeme zásoby. Během jídla se rozhovor stáčí na dost intimní témata, kvůli nimž by se měl kostelík a jeho blízké okolí znovu pořádně vysvětit.
Pomalu dojídáme, ukončujeme hovor a myslíme si, jak je pánbů milosrdný, že nás nechal u svého svatostánku takhle povídat, aniž by do nás uhodil blesk. Jak se později ukázalo, svou pomstu si nechal na později, ale nepředbíhejme.
Pokračujeme dále směrem k hranici, ale za prvním barákem (dá-li se tak to zbořenisko nazvat), odbočujeme na polňačku, která by nás měla dovést do lesa, přes nějž bysme se měli dostat až k hojnovodskému pralesu. Cestou jdeme po nádherně posekané louce, v jejímž středu jsou bůhví proč umístěny staré zemědělské nástroje slušně zarostlé travou. Prostě takové ostrůvky. Polňačka náhle mizí a nic nenasvědčuje tomu, že by někde v lese navazovala další cesta. Vracíme se zpátky na asfaltku a pokračujeme blíže k hranici, kde by měla být ještě nějaká pěšina, která na cestu, po níž jsme měli jít, navazuje.
Docházíme k vyasfaltovanému prostranství s turistickým přístřeškem, mapou a informační tabulí. V přístřešku se usazujeme všichni až na Čočku, který jde hledat zmíněnou pěšinu. Po chvíli se vrací s tím, že nějakou cestičku opravdu nalezl, a tak se všichni zvedáme a jdeme dál.
Cesta není dvakrát příjemná, nejdřív musíme projít lesem a pak se dostáváme na sluncem prohřátou pěšinu, která směřuje zpět k vesnici. Naštěstí ale zanedlouho nacházíme ještě jednu lesní cestu, která vede hlouběji do lesa.
Zpočátku se jde velice dobře, cesta klesá někam k údolí, všude je stín, tak co více si přát. Zrovna když si Vacin chce začít pochvalovat, jak se dneska výborně šlape, přicházíme na křižovatku, kde se naše cesta střetává s asfaltkou. Mapa mluví jasně - doleva, což znamená nahoru.

Odpočinek v pralese Hojná Voda.

Čeká nás solidní kopec, ale po necelém kilometru nacházíme příjemnou odměnu. Docházíme k mostu, pod kterým teče křišťálově čistý potůček - Stropnice. Všichni shazujeme batohy a slézáme k potoku. Je báječně ledový, a tak čistý, že opravdu nemáme obavy se z něho napít. Chvilku si zde lebedíme, ale pak zase pokračujeme dál.
Opět křižovatka - tentokrát je druhou cestu zase asfaltka, ale jaká! Takový asfalt nemá většina silnic v republice, nikde ani malá dírečka, navíc i přes velké horko vůbec neteče. Opět musíme doleva a opět nás čeká veliké stoupání. Silnice totiž obtáčí kopec Vysokou, jehož vrchol leží v 1034 metrech nad mořem. Až tam nahoru sice tahle cesta nevede, ale stoupání je i přesto značné. Naštěstí šlapeme po vrstevnici, a proto se můžeme docela bavit pohledem po naší levé ruce, kde je prudký sráz.
Nasazujeme ostré tempo, ať to máme za sebou. Pot z nás jen teče, trika máme úplně mokrá. Vacin s Poldíkem zůstávají vzadu, zbytek jde asi 100 metrů před nimi. Pomalu se blížíme k pralesu Hojná Voda, čemuž nasvědčují obrovské jak popadané, tak stále ještě rostoucí stromy. Cestu sem tam lemují stříšky pro informační tabule. Ty jsou zatím ale ještě prázdné, naučná stezka zde bude asi otevřena později.
V nejprudším místě je silnice zpevněná železnými krajnicemi. Právě zde potkáváme auto Policie ČR, které sjíždí s kopce k nám. Náhle zastavuje, ale my policajtům kyneme, ať jedou dál. Berou si to k srdci a jestli nás předtím chtěli legitimovat, teď už si to rozmysleli.
Vyhlašujeme krátkou asi půlhodinovou přestávku pod obrovským kmenem starého stromu, který sice už dávno uschnul, ale neskácel se. U kmene je i zárodek informační tabule, na nějž věšíme propocené svršky. Čočka se jde kouknout, jak vypadá cesta dál, ostatní svačí. Biňa dokonce vytahuje svůj vařič a ohřívá si konzervu (ještěže jsou už ti policajti v trapu).
Čočis zjišťuje, že cesta nahoře se opět rozdělí - my musíme pokračovat po nezpevněné cestě, asfaltka totiž odbočuje. Další zjištění - nacházíme se asi 30 metrů od hranice, což nahoře, kde se cesta rozděluje, potvrzují i cedule s nápisy Pozor, státní hranice a hraniční kameny.

Všichni pohromadě - právě dobýváme naše jižní sousedy.

Pomalu se opět balíme, Polda Čočkovi sděluje, že zatímco tady nebyl, objevili se nějací cyklisti a ptali se, jestli nevíme, kde jsou historické hraniční kameny, které by měly být někde v blízkosti.
My pokračujeme dále na kopec, kde scházíme z cesty a jdeme se podívat k hranici. Všichni se zde fotíme - dobyli jsme Rakousko :-). Nacházíme i jeden z těch starých hraničních kamenů, po kterých pátrali kolaři. Smůla - oni je hledali a nenašli, my jsme se ani nesnažili a našli jsme je.
Hranice se nemůžeme nabažit, a proto jdeme po pěšině vedoucí od jednoho hraničního kamene k druhému. Vacin, který zkoumá okolí, říká: "Podívejte se na ně, na Rakušáky. Oni tady hned mají mech a my zase jen jehličí."
Přicházíme k něčemu, co kdysi bývala stará cesta, ale někdo si dal zatracenou práci, aby po ní už nikdo nikdy nemohl jet. Cesta vede totiž přímo k hranici, ale aby se pohyb po ní pořádně ztížil, nějaký dobrák do ní vykopal asi tři metry hlubokou jámu, na jejíž okraje navíc zabetonoval na výšku postavené kolejnice. Vlastně se jedná o takový poněkud větší retardér.
Docházíme zpět na cestu a po ní pomalu scházíme do údolí. Okolo je vysázený les z jehličnanů, což Biňa zasvěceně komentuje, že je to dokonalá hráz proti imperialistickým tankům.
Zase nějaká křižovatka - rozhodujeme se pro cestu vpravo, která by nás měla dovést k penzionu Mlýnský Vrch. Bohužel opět bloudíme, což nám ochotně sděluje mladá (a hlavně ukecaná) cyklistka se psem, které se ptáme, zda jdeme dobře na Mlýnský Vrch. "Tahle cesta vede do Hojné Vody," říká a bere si mapu a ukazuje nám, kde jsme špatně odbočili. "Já tam jedu taky, pěšky je to asi hodina. Nevede tam ale taková asfaltka jako tady, je to kamenitá cesta," dodává. Takže nezbývá než se otočit a mazat zpátky.

Bloudíme, cestu nám ochotně ukazuje mladá cyklistka.

Mladá paní zmizela kdesi před námi a my se pomalu vracíme zpět, když narážíme na kamenitou cestu odbočující vpravo, tedy směrem, kam bychom měli jít. Jdeme po ní, ale je to vskutku extrém - šutry jsou pěkně velké a je vidět, že tudy jezdí jen traktory. Jenže v bahně nacházíme i stopy od kola a hlavně stopy psí. Navzájem se utvrzujeme, že to je určitě od naší informátorky, a tak pokračujeme hlouběji do lesa. Tam cesta končí, všude se válejí popadané stromy a nám je jasné, že jsme odbočili špatně. Takže zase alou nahoru a hledáme dál.
Konečně přicházíme k průseku, který očividně vede na druhou stranu údolí, tedy tam, kde vede i cesta na Mlýnský Vrch. Jdeme po ní a po chvíli potkáváme i cyklisty, kteří nám potvrzují, že se tudy na Mlýnský Vrch dostaneme.
Konečně přicházíme i k rybníku, který k penzionu patří. Je pořádné parno, na plážičce u rybníka se to hemží spoustou lidí. My zatím jdeme do restaurace, venku se nám v tom vedru sedět nechce. Zde si žádáme jídelní lístek a jsme docela šokováni - nízké ceny, které zde panovaly před rokem, kdy zde byl Čočka, se vyšplhaly do astronomické výše. Navíc poněkud utrpěl i výběr jídel, který se smrsknul na jakési italské těstoviny na asi 15 způsobů. Dáváme si alespoň francouzskou polévku a poháry, Čočka si objednává šopák. Zatímco poháry jsou velikostí ucházející, šopský salát je servírován do malinké mističky. Zlaté Hradby, kde člověk dostane obrovskou porci za nesrovnatelně nižší cenu. Polda konstatuje, že tohle je kraj cenových extrémů, což dokládá příkladem Českých Velenic a Nových Hradů a touto restaurací.
Čočka se vrchního ptá, zda by se někde v okolí daly postavit stany. "Pánové, tohle je chráněná krajinná oblast," říká překvapeně. "Tady si nesmíte postavit stan ani na zahradě," dodává (To ti tak žereme…). "Ale že jste to vy, tak asi půl kilometru po téhle cestě kolem rybníka je rokle, tak tam si je můžete zkusit postavit. Ale až kolem jedenácté, policajti jezdí v devět."
Platíme a jdeme se koupat. Obloha se ale mezitím poněkud zatáhla, na pláži není ani noha, pouze na druhé straně rybníka se koupou dva naháči. Nikomu z nás se už do vody nechce, a tak se bavíme házením žabek. Přestává nás to bavit, navíc se začínají honit těžké mraky, které slibují déšť. Jdeme tedy směrem, kterým nás poslal vrchní a přicházíme po louce k potoku, za níž je malý rybníček. Rozhodujeme se, zda si postavit stany na hrázi mezi rybníkem a potokem, který rybníček obtáčí ze dvou stran, anebo zda zůstat na loučce. Nakonec se rozhodujeme pro louku a rychle začínáme stavět stany - začínají totiž padat první kapky.
Na policajty v tuhle chvíli nemáme ani pomyšlení, stany stojí o půl osmé a my do nic rychle lezeme. Malý deštík postupně přerůstá v pořádný liják, což celkem silně pociťuje Biňa a Čočka v jednoplášťovém stanu. Zezačátku srandičky, srandičky ("To je útok na ponorku, hehe"), ale asi v deset hodin začíná situace poměrně nabývat na vážnosti. Do chatrného příbytku tečou nepodlepenými švy proudy vody, začínají vznikat první loužičky. Biňa se s Čočkou shoduje, že se zítra spakujeme a pojedeme domů.
Déšť neustává. Potok, který teče asi pět metrů po naší pravé ruce, začíná být slyšet čím dál tím víc. Dvojice v postiženém stanu se pomalu začíná obávat potopy, nicméně břehy potoka jsou vysoké, což trochu uklidňuje. Kolem dvanácté hodiny se náhle ozývá podivný zvuk, vzdáleně připomínající sirénu houkající kdesi v dálce. Po krátkém zmatku Biňa zjišťuje, že to byla Čočinova Nokia, které navlhla baterie, což zapříčinilo samovolné spuštění vibračky. Z mobilu, který ležel spolu s další elektronikou v Biňově kloboučku, crčí voda. V kloboučku je jí asi centimetr, ostatní technika je ale v pořádku. Paradoxem je, že hajzlpapír, který se povaloval asi deset centimetrů od kloboučku, je skoro suchý.
Kolem druhé hodiny déšť polevuje, ovšem ve stanu je všechno mokré. Biňa se jde podívat ven; akutní nebezpečí od potoka zatím nehrozí, sice se mírně rozvodnil, ale břeh je příliš vysoký na to, aby se voda vylila z koryta.
Spát se nedá, spacáky jsou příliš mokré. Biňa už do něj ani neleze, sedí uprostřed stanu a s Čočkou společně čekají na první sluneční paprsek. Tahle prokletá noc se zdá být jasnou boží pomstou za naše hříšné řeči před kostelem v Šejbech.

A tohle budeme muset prochodit někdy příště.

Den čtvrtý - pátek 25. července 2003
Nocleh č. 3 ŕ Hojná Voda (asi 5 km) ŕ autobusem do Českých Budějovic pak vlakem do Třebíče = pěšky 5 km, celkem 50 km

Po bezesné noci začíná konečně svítat. Čočka s Biňou začínají pomalu balit a budit ostatní. Zvláště Polda s Vacinem spali jak mimina, do stanu se jim nezatoulala ani kapka. Balíme mokré stany a asi o čtvrt na sedm vyrážíme směrem ke Mlýnskému Vrchu, kde je nejbližší autobusová zastávka.
Zjišťujeme, že autobus jede asi za hodinu, a tak - abychom se nenudili - jdeme ještě do Hojné Vody. Cestou obdivujeme krásné novostavby, v jejichž okolí není ani živáčka. Až v Hojné Vodě je pár dělníků, kteří před zdejším hotelem něco kopou. Rozhodně je nezajímá, že normální lidi - tzn. rekreanti - by v tuhle dobu ze všeho nejraději ještě spali a bez skrupulí túrují na plný pecky veškerou svoji techniku.
Na návsi v Hojné Vodě snídáme, mezitím přicházejí dva čundráci, v nichž poznáváme naháče, kteří se včera koupali v mlýnském rybníku. Očividně sebou nenesou stan, čert ví, jak přežili minulou noc.
Postupně se začínají trousit i místní lidi a vtom přijíždí i autobus. Jak my, tak i čundráci si kupujeme lístky do Budějovic. Obsazujeme zadní sedadla, Čočka po cestě suší mobil.
Do Budějovic přijíždíme o šest minut dříve. Jdeme se podívat na nedaleké vlakové nádraží a zjišťujeme, že vlak z Plzně na Brno, jenž měl už dávno odjet, má patnáctiminutové zpoždění, a tedy že ještě čeká snad přímo na nás. Rychle přibíháme na nástupiště, kde výpravčí zrovna zvedá "plácačku". Skáčeme do vagónu a vlak se dává do pohybu. Je jasné, že doma budeme v poledne a ne až v pět, jak bylo plánováno.
Přichází sexy průvodčí, jejíž pozadí si Polda natáčí na video. Kupujeme si od ní lístky, které se nám i s dvacetikorunovou přirážkou zdají směšně levné. A po třech a půl hodinách strávených ve vlaku se za okny konečně objevuje Třebíč.

(sepsal Čočis)


Další odkazy:
Článek mého bratra v časopise Turistika
Novohradské hory - součást jižních Čech
Novohradsko.cz


Zpět na obsah